Bluntman

LFŠ 2008 Šlo to naprosto mimo mě, přestože ostatní Gitaiovy filmy, které jsem měl možnost na filmovce vidět, pro mě byly to nejlepší tam. Mám za to, že by se Gitai se svou dvorní scénáristkou neměl pouštět do filmů s větší skupinkou lidí, protože si k nim nestihne divák vybudovat vztah, a tak jejich úmrtí jsou mu povětšinou ukradená, ppomalý temporytmus vyprávění neopisuje rozpoložení postav a dialogy jsou na hranici sentimentu a film tak kýče. Jak říkám, šlo to zcela mimo mě, a tak jsem se raději natáhnul a dal přednost makrospánkům, abych si nekazil představu o výjimečnosti Gitaiovy tvorby. Z toho důvodu nehodnotím.

LFŠ 2008 JUNO dělá Lewisově WIZARD OF GORE (1970) vskutku medvědí službu, protože je v něm vyhlášen za lepší slasher film než Argentova SUSPIRIA. Jednak WIZARD OF GORE není slasher film, protože se v něm nepohybuje maskovaný vrah s dranždírákem v ruce, ale jedná se o v první polovině neuvěřitelně zábavný splatter, a jednak je Argentova SUSPIRIA lepší. Ale v tom, že Lewis je klasik horroru, jehož mysl je zvrácená, má recht._____ Je dobré vědět, z jakých tradic nejambicióznější film z-kového režiséra Herschella Gordona Lewise vychází, abyste si ho mohli náležitě užít a nevyčítali mu jeho přednosti (teatrálnost herectví, prvky melodramatu, statičnost kamery, okatost efektů). Tenhle splatteer totiž vychází z tradice francouzského divadla Grand Guignol, jenž v půlhodinových "aktovkách" představilo hry, které měly diváka buď vzrušit, nebo rozrušit a v povětšinou melodramatické zápletce, v níž se zkoumaly hranice sociálních jistot, se divák šokoval a bavil přívalem násilí a nehappyendovým koncem. Násilí, ke kterému vše směřovalo, a tak o nějakých příbězích nemůže být řeč, bylo příliš očividně umělé (což vytvářelo pnutí mezi děsem a zábavou), a divákovi bylo hned ze začátku hry teatrálně přehrávajícími herci řečeno, co bude následovat._____ WIZARD OF GORE má výborného Raye Sagera v hlavní roli, který příšerně přehrává, což ale patří k jeho jevištním vystoupením, okaté triky ve scénách násilí, kdy může být divák zhnusen i pobaven zároveň, melodramatičnost obsaženou ve vztahu dvou hlavních hrdinů a hned zprvu diváka připraví na to, co může čekat. Problém nastává, když se pokouší rozvíjet něco jako příběh a délka filmu přesahuje trojnásobek délky jedné grandguignolovské aktovky. Pro všechny snoby a stádečko: hodnoceno v rámci žánru (70%). P.S. JUNO dělá Lewisově WIZARD OF GORE (1970) vskutku medvědí službu... konec či začátek?

LFŠ 2008 Práce s mizanscénou. Stylizace Juliette Binoche po vzoru klasických hereček. Cameo režiséra. Důmyslně tlumené emoce. Významotvornost barev. Uvolnění v závěru. Jeden z nejlepších filmů "filmovky".

LFŠ 2008 VÁLKA A MÍR VE VESOULU není fiktivním dokumentem, přestože obsahuje několik stylizovaných záběrů, ale na jedné straně intelektuálním a na druhé zábavným pohledem, z kterého se divák dozví, jak se asi filmař(i) cítí na filmovém festivalu či akci. Střihačovy nůžky zahlálely v první polovině víc, než je zdrávo, i když ono kavárenské plkání Gitaie a Suleimana může přijít jejich skalním fanouškům vhod, protože odkrývá toho spoustu o jejich minulosti a světonázorech. Druhá polovina po přijetí na festival ukazuje, že se tvůrci cítí být mimozemšťany na filmovém festivalu, což je doprovázeno sadou humorných scének a podvratnosti vůči americké mainstreamové kinematografii (E.T.). Znatelný je taktéž gitaiovský rukopis, převážně na dlouhých záběrech, a tak se není čemu divit, že měl výsledný sestřih na starost on. Ale je dobře, že VÁLKA A MÍR VE VESOULU nebyla dotována a nedočkala se oficiální distribuce, projekce na festivalech a filmových akcích jí sluší víc. Mnohem víc.

LFŠ 2008 V 90. letech, přesně v roce 1990 na jejich začátku, mohl být dokument, který je sestřihem mediálních obrazů na téma vztahů Izrael/Palestina svůj význam, ale v současnosti - v dobách YouTube - ho zcela ztratil. Neříká totiž víc než "Izraelci/Palestinci jsou v západních médiích prezentováni jako zlo", což není nikterak objevné a sledovat to třičtvrtě hodiny lze jen s velkým sebezapřením.

LFŠ 2008 Nastupující mladá filmová maďarská generace natočila film, kterým brojí proti auteurskému pojétí filmové teorie a explicitně říká, že autor je mrtev a záleží na díle, a zároveň další ze "společných" projektů, které trpí nevyvážeností s tím spjatou. Valná většina povídek trpí buď tím, že jsou neúměrně natáhnuté, přestože povětšinou slušně baví, nebo se jedná o hříčky, v nichž se do otupení diváka variuje, nikoliv rozvíjí jeden nápad do zblbnutí. Leitmotiv s projíždějícím autobusem není zcela funkční a dramaturgicky dost dobře opodstatnitelný, ale jedna "epizoda" ční nad ostatními, že si AUTOBUS PŘIJEL... ty nadprůměrné čtyři hvězdičky zaslouží._____ Jedná se nepřekvapivě o tu režírovanou György Pálfim, zodpovědným později za experimentální podívané typu ŠKYT a TAXIDERMIA. V ŠAMANOVI VS. IKAROVI jednak poukazuje hravou formou na závažnou problematiku, jež prostupuje všemi snímky odehrávajícími se na okraji periferie či (malo)měště, jednak se mu povedlo adaptovat komiksový styl na ten filmový. Užití půleného plátna, zpomalovaček či zrychlovaček a starých triků vycházejících z poetiky seriálových dobrodružství 30.-50. let je umně kombinováno s pastišovou, popř. persiflážovou estetikou brakových komiksů let 80. a 90. v čele s FLASHEM GORDONEM a DICKEM TRACEYIM._____ Ve zkratce a hodnocení - BOTY: ***, NO COMMENT: ***, ČTVRTHODINA: ****, JOHANKA Z LINKY 78: KRVAVÁ OPERA: ****, ŠAMAN VS. IKARUS: *****.

LFŠ 2008 Medeme, Medeme, kdy už konečně natočíš soběstačný film, ve kterém by sis nezkoušel, co všechno si můžeš ještě dovolit, a neexperimentoval tak s rytmem vyprávění, s žánry či s vyprávěním samotným? "Vyprávíš" o milostných vztazích a lásce, jenže jsou to všechno hrozně chladné konstrukce, formalistické hříčky, které, pokud sje divák prokoukne, záleží na tom, nakolik na ně přistoupí a nechá se vést filmem. Zde bylo těch alibistických náhod a podbízivého humoru na mě až příliš a přestože okázale ironizuješ žánr romance a dramatu, přestože skládáš osudový příběh a měníš optiku vyprávění, nejsi dobrým meta-vypravěčem a ani meta-žánrovým experimentátorem, ale ani dobrým vypravěčem a žánrovým řemeslníkem. Neznáš míru, své filmy natahuješ, snažíš se o obecně platnou výpověď, ale experimentátorství a ani žánrové hájemství Ti to nedovolí, a libuješ si v kýči, přestože se pokoušíš o umění. Nehodlám Ti to dlouho "žrát" a nepodarek SEX A LUCÍA dokazuje, že jsi jednou - konečně! - musel narazit.

LFŠ 2008 Medemova ZEMĚ se snažila do jednoho filmu pojmout toho moc, resp. všechno - jenže problémy všehomíra a k tomu i ty lidské a mezilidské vztahové do jednoho filmu dost dobře nejde pojmout, pokud a) nesvedete natočit žánrovku s přesahem a pokud b) nejste výborným vypravěčem, což Medem ani jedno bohužel není. Náběh na existenciální podívanou vymykající se dramaturgickým zákonnitorstem skončí v žánrové kinematografii a s hezky klenutým dramatickým obloukem, a zprvu pečlivě rytmizované vyprávění s úchvatnou prací s hloubkou ostrosti a mimozáběrovým polem je retardováno voice-overy mimo obraz a přílišnými berličkami v podobě rozpravy se svým druhým Já, které jako diváci vidíme. Medem nedovede dostát žádným závazkům, což je inspirující a vzrušující i provokující, ale na umění je příliš doslovný a na mainstream se dotýká témat, kterých se mainstreamové filmy vyhýbají. Je to provokatér, jehož filmy spoustě lidem chutí kvůli španělskému "espiritu", ale ten není nekonečný a vyprchá celkem brzo, zvlášť při stopáži mírně nad dvě hodiny.

LFŠ 2008 Vyprázdněná narace. Podvratnost v každém ohledu. Odrhovačka s jehňátkem. Plačící Natalie. Juxtapozice a nutnost naladit se na časté změny temporytmu. Řešení izraelsko-palestinských vztahů. Hudba spojující osudy postav. Znalost míry. Film o (ne)možnosti dialogu. Přepisování minulosti. Formální progresivita, v níž se zpřítomňuje minulost, přechytračuje se divák a vertikalizuje se časoprostor. Nejlepší film "filmovky".

LFŠ 2008 124 minut, 128 záběrů... a mít ten film o 4 záběry míň, byl by nesmírně geniální. Proč pokračovat v "příběhu" (o vyprávění zde vůbec nejde), když už není co doříct? Rámování filmu scénou malování-milování dává jasně najevo, že KIPPUR není protestní malbou ani protestním sognem, ale protest-shot(em), v němž jsou uvědoměle střídány pomalé hypnotické záběry války s dlouhými, až mrtvolnými dialogy. Pokud je divák schopen přijmout, že návaznost mezi záběry-scénami nemusí být hladká, ale naopak se pracuje s juxtapozicí a po vertikále následuje horizontála, že se postupně a pomalu skládá komplexní obraz válečného zmaru a že neduchaplnost dialogů odpovídá inteligenci ústředních postav, musí být nadšen. Koute, nejedná se o vyprázdněnou (protože film má expozici a nechybí mu standardně vystavěný konec), ale parametrickou naraci, a tak je nutné k filmu přistupovat.