akiba

Veselá metafora post-obamovské Ameriky, jako forma apokalypsy, umně představená Jarmushovým týmem, zatímco on vše pozoroval očima Toma Waitse z blízkého lesíku.

Ze začátku převažoval dojem, že jde hlavně o netradiční a filmařsky poctivou mysteriózní sérii z prostředí amerického venkova. Od Twin Peaks přes první Temný případ mně tenhle setting moc baví. Ale brzy se ukázalo, že se režisér v prvé řadě vypořádává se svou zkušeností s katolickou církví a obecně s jakoukoli formou tradičního křesťanství hledající základ v Bibli. O tom je celá jeho metafora izolovaného ostrova v zajetí vzpomínek na staré dobré časy a jeho v jádru dobrých obyvatel, kteří podléhají kamufláži falešného náboženství, za nímž stojí jen světloplachá démonická jednotka. Přes všechny hodiny, které jeho protagonisté stráví meditacemi nad podstatou člověka, dobra a zla v zrcadle biblického učení, je Flanaganova metafora naivně zkratkovitá, demagogická a když se nad tím zamyslím, tak i progresivně hujerská. V podstatě jde o podobnou věc jako u Jarmushovy novinky Mrtví neumírají. Ten hází přes rámeček zombie béčka metaforu celé současné americké společnosti, nejen křesťanů, a naštěstí se nesnaží jako Flanagan psychologizovat. Jde na to naopak přes trapný humor a to mě bavilo. Flanagan se bohužel i přes katedrální scény, chóry, dojetí a hry s podobenstvím o temnotě a úsvitu, nedostal nijak dál než Jarmush. Zmizelo mu při tom potěšení z filmu jako kouzelné fikce, protože se chtěl stát hlavně režisérem-klazatelem. Vyloupl se dryáčničký „opus“, který má místy své kouzlo a hrozně záleží, jak moc ujedete na tom, co vám režisér míchá do mešního vína.

Je to supr.