Recenze (4 904)
Sweet Country (2017)
Takový normální western, jen je o rasismu vzhledem k původním obyvatelům Austrálie. Jediným ozvláštněním jsou krátké prostřihy, které někdy ukazují minulost a jindy budoucnost.
Utøya, 22. července (2018)
Hraná rekonstrukce masakru s kamerou nalepenou na hlavní hrdinku. Její příběh byl sice vymyšlen za použití snad všech obvyklých scenáristických pouček, ale i tak je to dost silná podívaná, která se nemá divákům nějak líbit.
Krajina ticha a temnoty (1971)
Film, který divákům zprostředkuje nahlédnutí do života hluchoslepých lidí. Hlavní hrdinka měla po úrazu hlavy v dětství problémy se zrakem, až v patnácti letech oslepla a v osmnácti začaly její rychle se horšící problémy se sluchem. Je tu vysvětlen základ Lormovy abecedy pro dotykovou komunikaci s hluchoslepými. Pak ovšem i otřesné případy dětí, které se hluchoslepé narodily, nikdy nepochopí abstraktní pojmy a jejich svět si nikdo neumí ani představit. Hodně silný dokument (90%).
Na památku uplynulého dne (1990)
Precizně komponované záběry tomu sice nemohu upřít, ale jinak mi tenhle dokument o lidech z okraje městské společnosti přišel k nevydržení.
Byli jsme na vlastním poli (1988)
Dokument o vesnici, kterou sovětští kolchozníci zlikvidovali a udělali na jejím místě pastviny pro dobytek. Zbyl tu jen hřbitov, na kterém se jednou ročně scházejí bývalí obyvatelé se svými rodinami.
Rolníci (1968)
Dvacet let zakázaný dokument se při restaurování dočkal malého rozšíření, takže nyní je na jeho začátku přidáno tehdejší zdůvodnění soudruhů, proč se film nesmí promítat. Vizuálně působivý dokument má i občasný komentář, ze kterého jsem si zapamatoval větu „Doba se změnila a nikdo neví kdy, proč nebo jak“.
Ulice Pikk (1966)
Dokumentu se nedá upřít zejména originální práce se zvukem (hlavně klapání podpatků). V nočních záběrech se film zcela vylidní, zato ke konci se kamera i střih docela zblázní.
Sny stoletých (1969)
Humorný pohled na život nejstarších Litevců včetně stařenky, která je jejími vlastními slovy „stará jako svět“. Divácky vstřícný krátký dokument, doporučuji.
Tři tváře (2018)
Panahi opět za volantem, tentokrát sice na cestě do hor, přesto je návaznost na Taxi Teherán vidět. Jsou tu zase dlouhé záběry a pomalé tempo, žánrově je to ale tentokrát rozkročeno mezi detektivkou, road-moviem a psychologickým dramatem.
Na krátko (2018)
Dobře napsané postavy, u kterých se dá pochopit, proč se chovají tak, jak se chovají. Výborné herecké výkony včetně dětských a soustředěná a citlivá režie (70%).