Bajda

...ten moment, kdy se díváte na dokument a uvědomíte si, že je v něm víc dramatu a skvělých postav, než v jakémkoliv fikčním seriálu, který jste za poslední dobu viděli. Jasně, má to svoje mouchy, šlo by to trochu prokrátit a míň se opakovat, ale pořád se jedná o jeden z nejlepších dokumentů, jaké jsem v poslední době viděl. A mimochodem - to jde cheerleading úplně mimo mě.

Absolutní špička martial arts žánru. Zatímco na jedničce se daly obdivovat jedině bojové scény, dvojka funguje od začátku až do konce jako celek. Na rozdíl od jedničky nestagnuje, ale s každou další minutou nabývá na síle...respekt.

Jediná cesta, jak v dnešní době zaujmout publicistikou širší publikum. Na USA sympaticky odvážně názorové.

Jen Slavoje Žižka napadne hledat analogie mezi psychoanalytickým fenoménem a splachováním hoven do záchodu. Co je na tom nejhorší, že taková paralela je pak vysoce ilustrativní, neuvěřitelně silná, snadno pochopitelná a přesvědčivá. Perverzní průvodce filmem má dvě hodiny a půl; a přesto trpí zkratkovitostí. Žižek nás bombarduje jedním tvrzením za druhým, přičemž se dopouští svého typického zjednodušování. I přes toto zjednodušování ale musí být výklad pro někoho, kdo neví nic o Freudových a Lacanových tezích, přinejmenším chaotický. Na druhou stranu není potřeb znát dílo těchhle dvou pánu kdovíjak podrobně, abyste si dokument užili a abyste se naučili nahlížet film zase z trochu jiného hlediska. A mezitím hutným teoretickým materiálem, který Žižek předkládá se navíc občas objeví nějaká jeho typická perla typu: "Kytky připomínají vagíny. Měly by se dětem zakázat. V podstatě to jsou pozvánky, které říkej hmyzu pojď a ošukej mě." Žižkovi analogie jsou zajímavé a originální navzdory svojí diskutabilitě. Jestli Vás jen trochu zajímá filmová teorie, nebo psychoanalýza, tenhle film doporučuju, neboť jak praví Slavoj at his best: "In order to attack the enemy, you first have to beat the shit out of yourself..."

Když se filmu podaří odpoutat od schémat literatury i fotografie a najde si vlastní jazyk vycházející z technické i ontologické podstaty média filmu...___Bude to ale chtít další zkouknutí, u kterýho už budu vědět, jak k filmu přistoupit.

Dokonalá montáž atrakcí...Ejzenštejn by měl ze Cirque de Soleil radost ;-)

K tomuhle filmu je už všechno důležité řečeno stokrát v ostatních komentářích, takže zas sebe jenom dodám, že nejsem zrovna fanda westernů. I proto jsem na Tenkrát na Západě kouknul až po mnoha letech, když jsme byl nemocný. Necelé tři hodiny utekly jak voda, ani minutu jsme se nenudil a musím uznat, že to je absolutní a nepřekonatelný vrchol tohoto žánru. Hudba, režie, casting, způsob vyprávění...6*

John Lasocki utekl z Polska do USA, aby se stal světoznámým dirigentem a padesát let se nevrátil. Když tak konečně v pokročilém věku učiní, stane se impulsem pro vypuknutí manželské krize mezi houslistkou Martou a jejím manželem, dirigentem provinčního orchestru Adamem. Kromě obliby Marty si získá také sympatie orchestru a v klíčovém momentě se nakonec zachová lépe než Adam, který strávil v Polsku celý život. Smířlivý pohled na emigraci a metafora polské společnosti vtělené do podoby orchestru (jehož atmosféra je tolik závislá na tom, kdo jej vede) dělají z Dirigenta naprosto unikátní a nezapomenutelný film.

Ochranné zbarvení. mě zaujalo mnohem více než Iluminace. Formálně se sice jedná o výrazně konvenčnější dílo, v němž je styl téměř neviditelný, ale jednotlivé dialogy a témata, na která se Zanussi soustředí, mi byla mnohem bližší. Děj filmu se odehrává na táboře katedry lingvistiky a jeho hlavními postavami jsou mladý doktorand Jaroslaw Kruszynski a starší docent Zbigniew Zapasiewicz. Zatímco mladý Jaroslaw je ztělesněním idealismu a snažení se o spravedlnost, starší Zbigniew působí jako cynický realista, který rád manipuluje s lidmi a na studentech mu až zas tolik nezáleží. Zpočátku jsem jako divák stranil jednoznačně Jaroslawovi, jehož jednání ale později také není prezentováno veskrze pozitivně (neboť Jaroslawova touha po šlechetnosti a spravedlnosti se ukáže jako trochu egoistická a zastírající objektivní kritéria). Film je o konfrontaci dvou pohledů na svět, z nichž ani jeden není zcela správný nebo zcela špatný. Je také zajímavým svědectvím o polské společnosti, ve které se neustále diskutovalo, ale jenom o určitých tématech. Kritizována je také hierarchie moci a neochota projevovat svoje city a řešit je s ostatními.

Krátký film o zabíjení vznikl v souvislosti s Kieslowskeho televizní sérií Dekalog, jejíž hlavním tématem je deset božích přikázání. Film podle přikázání „nezabiješ“ ale šel upravený i do klasické kinodistribuce a musím říct, že mě doslova odrovnal. Tvůrci od začátku budují neuvěřitelně tísnivou atmosféru. Té dosahují sugestivní orchestrální hudbou, snímáním postav z nepříjemné blízkosti a hlavně pomocí zeleného barevného filtru. Obraz je po celou dobu temný, zelený a v kontrastu s tímto laděním se v mizanscéně objevují různé červené předměty (auta, oblečení a různé další detaily). První polovina filmu vrcholí vraždou, načež nás syžet přesune o rok dopředu k odsouzení viníka a jeho čekání na trest smrti. Dokonce i jeho vykonání je ve filmu zobrazeno extrémně naturalisticky. Kieslowski tak poměrně přímočarým způsobem demonstruje, že po vraždě musí následovat trest a celou situaci ještě rozšířil o postavu čerstvě odabsolvovaného právníka, kterého po smrti svého klienta trápí svědomí.