vojta1

Film dostává 5 hvězdiček za Vicu, 0 za všechno ostatní.

Zfilmované fimová řeč. Banderovci vytváří dusno horkého léta úplně beze slov. Vyjádření synova obdivu k tátovi se obejde bez mluvení. Postavy komunikují málo a banálně. A přesto je člověk nervózní od klidného začátku, který zneklidňuje jenom hudba. Jak snadno se dá v kulisách Beskyd vytvořit prvotřídní drama zkoumající únosnost bezvýchodné situace a lidské meze (Bartoškovi se znásilněním nikdo nepomáhá, důstojník nedovolí bandě opít se, důstojník nakonec zabije jen Ondráše, synova naivní horkokrevnost, doktor nepodá ruku poddůstojníkovi).

Kanadská zvířata hynou pod koly vlaků a aut a pak jsou buď sežrány nebo ponechány vlastnímu hnijícímu osudu. Prapodivné poselství komunikované nezajímavě stylizovanou animací.

Věděli jste, že snění není jen ten nejkrásnější stav mysli, který nás dovede k původně nedosažitelnému a krásnému, ale že může být i nebezpečné? Záleží na tom, na co své sny zaměříte.

Přiliš triviální na pořízka Formanova formátu. Film je zbytečně dlouhý a od svedení sladké patnáctky, která udržuje lehké napětí nemá smysl se na film dívat. Navíc nechápu, proč se na konci filmu hlavní záporačka tváří tak trpce, když dosáhla přesně toho, čeho chtěla - 15tka je zbouchnutá. Na filmu je zajímavé leda to, že nemá kladného hrdinu. Do černobílého filmu chybí byť jen kapka bílé.

K shlédnutí zde: http://www.nfb.ca/film/necktie/

Film v době svého vzniku musel způsobit poprask. Komiksy a superhrdiny znal asi málokdo. Bohužel dnes jsme takovými filmy zavaleni neustále, což nutně okrádá film o inovativnost a vlastně i o zamýšlenou poetiku. Některé vtipy byly na můj vkus příliš trapné a prvoplánovité (třeba jak se Jessi svými posledními slovy ve filmu projevila stejně jako Sovákova předešlá manželka...). Rozhodně by se dalo ze skvělého nápadu - zhmotnění snů o komiksových hrdinech -vytřískat víc. Žánr filmu se asi nejvíc blížil něčemu, čemu se říká crazy comedie. Bohužel z dnešního pohledu už příliš málo crazy. Jsem si vědom toho, že moje kritika vychází z toho, že jsem tento film neviděl na jeho premiéře, kde bych mu asi nadšeně tleskal. Přidávám zdvižený palec za komiksové bubliny a nápad s jejím otáčením na soudu.

Dvě roviny filmu Všichni dobří rodáci se vzájemně pošťuchují. Tato drobná rozmíška nakonec přeroste v otevřený boj, který není pro diváka moc přístupný. A přitom kdyby zůstaly oba dva elementy, totiž poetično a dějovo, samy o sobě, film by nestál vůbec za nic. Vojtěch Jasný znovu potvrdil, že je spíš kameramanem než scénáristou a režisérem. To, co se děje na obrazovce, svádí k přímému výkladu o nedotknutelnosti přírody, která si na pozadí historického zmítání komunistické doby, stále zachovává svou tvář i své tělo. Otázkou je, jestli to tak Jasný opravdu zamýšlel. Celková kompozice, která mě chvílemi nudila svou rozvláčností, spíš svádí k tomu, že Jasný napsal příběh, který doprovodil svým oblíbeným kamerovým lyričnem a nic konkrétního, kromě zobrazení, jak pěkně to vypadá na vesnici, nezamýšlel. Film vyniká tím zvláštním pnutím na pomezí krás vesnice a proradných pokusů místních komunistů o ovládnutí vesničanů, které se nikdy nedostane tak daleko, aby svázalo i samotné prostředí ve kterém žijí. Takto načrtnutý námět zní šťavnatě a lákavě. Jenomže jeho realizace mě velmi zklamala. V dějové rovině panuje přílišná roztříštěnost a epizodičnost, zatímco poetická stránka je příliš obyčejná a chybí jí nutné sršení.

Hayao má hlavu narvanou ekologickými vesmíry k prasknutí. Míti tolik fantazie, asi bych skočil z okna a nechal se zachytit duhovou houpací sítí. Evropský divák, který má plný hltan i zuby klišoidních pohádek o vítězství dobra nad zlem se zas a znovu rád podívá na kterýkoliv Hayaův příběh, v němž je od počátku jasné, kdo se umazal černou a kdo bílou barvou. Fascinace létáním zakódovaná v našich DNA naší neschopností se odlepit od země je primární devíza pohádek. Každý se rád sveze na křídlech jeho prazvláštně prastaře moderních létajících strojů, vznášedel, letadýlek, vesmírných lodiček a košťat. Neustále se opakující motiv setrvávání v oblacích skutečně ulehčuje aspoň ten večer, který člověk stráví s jeho filmy. Pohádka je mistrovský žánr stejně jako kterýkoliv Trier nebo Bergmann a Hayao je král svého oboru lechtajíce toho prcka, co sedává někde hluboko v nás.

Satjadžit Ráj ovládá filmování stejně, jako Kasparov hru v šachy. Původní povídka od otce hindské literatury Prémčanda je zpracována tvůrčím způsobem. Z několikastránkové povídky se v Rájově hlavě vyklubal 2 hodinový film, který má mnohem širší záběr. Dva přátelé utahaní svým velkým majetkem a z něho pramenícím nicneděláním propadnou hře v šachy. Nehledí nalevo, napravo, na manželky, na politickou situaci a hrají. Film se narozdíl od povídky zaobírá širším kontextem, obzvlášť vztahem panovníka Avadhu, kde oba přátel bydlí, a rozpínavými prsty Britů lačnících po větším území. Jejich vztah vynalézavě vysvítá na rozdílném způsobu hraní šachu, kdy Britové mohou při prvním tahu pěšce skočit o dvě políčka a pěšec dorazivší na druhou stranu šachovnice se stává královnou. Tyto dvě pravidla velmi urychlují hru. Britové jsou tedy dravější, rychlejší a panovačnější. Film je výrazný perfektně napsanými dialogy, které vždy posunují děj dál a zároveň poodhalují něco o aktérech, tzn. posunem v ději se sofisktikuje portrét doby, postav a vztahu Britů a Indů.___Vkusnost taneční scény v tomto filmu je až zarážející. Indické filmy trpí tím, že tanečně zpěvavé scény jsou do filmu zabudovány jen proto, aby tam byly a jsou většinou za hranicí dobrého vkusu. Satjadžit zvládl použít jednu takovou scénu, která je organickou součástí celého filmu, zároveň je ukázkou Indického umění zpěvu, tance a hudby a zároveň vypovídá něco o panovníkovi Avadhu.___ Citlivá práce s kamerou a filmovým obrazem byla Satjadžitovi přisouzena asi už v kolíbce. Možná měl místo očí dva objektivy. Když panovník reflektuje svoji chamtivost, a přitom jeho ruka putuje po drahokamech na trůně, stáváme se svědky skvělého detailu, který je navíc výtvarnicky vynalézavým. Stejně tak jedna scéna, kdy jeden z hráčů šachu stojí a má za svojí hlavou svatozář ze štítu pověšeného na zdi, který je obložený ostatními zbraněmi. Taková jednoznačně obrazová scéna je ironickým připomenutím předků obou přátel, kteří byli stateční bojovníci, kteří získali zásluhy a majtek v boji.___Tento film rozptyluje klišé o indickém filmu a zároveň ukazuje, že z Indického subkontinentu mohou pocházet filmy, které vyhrávají i naše festivaly.