Lachtaan

Sandman je extrémně zvláštním fantasmagorickým seriálem, u něhož jako neznalec komiksové předlohy 10 minut kroutíte hlavou a protáčíte panenky, abyste se za dalších 10 kochali neuvěřitelně podmanivým příběhem. Místy je to lahodná jízda napříč fantaskním světem, jindy zase psychedelická odbočka do nepřehledného neznáma. A ačkoli to nezní jako nejlepší reklama, doporučil bych to fakt každému. Takhle svěží projekty jsou v dnešní přeseriálované době fakticky třeba a já vyhlížím druhou sérii. [viděno na Netflixu]

Česká televize už bohužel také není stoprocentním etalonem kvalitních seriálů na tuzemské scéně, už i ona dokáže mrvit na první pohled atraktivní dílka, to ale rozhodně není případ té vůbec nejpoutavější kriminálky, co u nás kdy vznikla. Třebaže mě druhá série nebavila ve všech momentech a na základě toho jsem od nově příchozí třetí příliš nečekal, obavy se rychle rozplynuly a já si mimo plejádu fakticky poutavých případů oblíbil i rozšíření ansámblu. Tady bych mile rád uvítal i další díly. [viděno v iVysílání]

Pořád to zbožňuju, pořád to je jeden z mých nejoblíbenějších stále běžících seriálů, ale nemůžu se ubránit domnění, že mě tentokrát celá desítka epizod nevtáhla tak, jak se jí to dařilo v prvních dvou sezónách. Chování některých nejmenovaných postav bylo místy napřesdržku, jiné jsem si ale zase právoplatně konečně oblíbil. Ovšem vzhledem ke slávě, kterou si Outer Banks během let vydobyly, jim čtvrtou řadu přeju, budu u ní a třeba mě zase vrátí do té někdejší euforie. [viděno na Netflixu]

Pravděpodobně nejlepší výplod ČT za poslední dlouhé roky, v mých očích snad od první série První republiky, maximálně prvního Rapla. Skvěle obsazené, úžasné napsané a na poli třinácti dílů ani na chvíli nudné.

Po dlouhých letech s dlouhými odmlkami jsem konečně dojel jeden z těch dneska již kultovních animovaných seriálů, k jehož jednotlivým dílům se dá neustále vracet a u hrstky perfektních jsem rozhodně nebyl naposledy. Tak uvidíme, kdy dorazí ten Hulu reboot. Nejlepší díly série: Tenkrát na Oktoberfestu, Tydýt mimozemšťan a Vražda v Planet Expresu.

Opulentní kus té nejryzejší filmařiny v rukou režiséra, jehož dosavadní filmy ve mně tolik nezarezonovaly jako ve zbytku jiných, u Babylonu jsem měl velká tušení už dopředu, že se mi strefí do vkusu a ani trochu neuhnul. Sice jsem jako stále velký neznalec prvopočátků filmové historie nepochytil všechny reference, za to jsem si ale majestátně užil nejen samotný styl vyprávění, ale i bezchybný vizuál, totálně epesní hudbu a stoprocentní herecké výkony. Takhle přesně mají vypadat malá velká dramata, kvůli nimž se vyplatí brát filmy jako vážný koníček.

Občas i ta potřeba vidět co největší bizarnosti nemá daleko ke specifické formě sebepoškozování, kdy ale naštěstí chodím do kina na voloviny, ale aspoň zadarmo. Medvěd na koksu si vydobyl renomé nejen doma, ale i tady u nás jen svým názvem a posléze hlavně ukázkami, paradoxně tím k plátnu přitáhne mnoho příznivců jednoduché zábavy, kteří na úkor téhle blbiny skipnou kvalitnější, ale méně přístupný film. Především to představuje nešvar, který mi nedovolí udělit aspoň průměr, třebaže minimálně scéna se sanitkou je esencí správného mixu řádného gore a ztřeštěné komedie. [viděno v Kino Šumava Klatovy 23.2.2023]

Zvěrstvo, co se vůbec nemuselo stát, ale došlo k němu. Skutečný příběh holčičky, co se musela proměnit v ženu v těch vůbec nejúzkostlivějších podmínkách a vinou jednoho nechutného prazm*da byla navždy ochuzena o možnost normálně žít. Protože něco tak šíleného vás poznamená na celý život. Trefně autentické zpracování ožehavé story, které (doufám!) alespoň částečně zabrání dění čehokoli podobného. [viděno na Netflixu 22.2.2023]

Nevím, zda je to tím, že jsme si nechali zrovna Contratiempo na konec, ale jakožto nejlépe hodnocený Oriolův kousek mě tahle další hrátka s mozkovými závity zaujala zcela nejméně a poprvé nemůžu Paulovi udělit plný kvalt. Trochu mi přijde, že se tu zrecyklovaly všecky režisérovy trumfy a po předešlých veledílech vás už tohle nezasáhne. Ale to není chyba Contratiempa. Stejný pocit byste měli i u Těla nebo Záhadné bouře, je jen na vás, v jakém pořadí filmy nakonec uvidíte.

Oriol Paulo se za poslední dva měsíce zasloužil o to, co se povede jen hrstce vyvolených - probojovat se do top desítky mých oblíbených režisérů. Úderem tohoto hodnocení míjím tady na databázi velkolepý milník 3000, ještě než k tomu došlo, jsem si přál, aby zrovna tohle číslo patřilo pořádnému filmu. A tím Tělo rozhodně je. Neutichající thriller, u něhož se vám klasicky po “paulovsku” zavaří mozek a u konce si budete říkat, jak precizní dílo jste právě viděli.