Lachtaan

S legendární jedničkou neporovnatelná záležitost, kterou jsme jako malí ale nerozlišně od lepšího předchůdce žrali ve stejném měřítku. V době největších expanzí DVD chodily tyto lacinější sequely slavných Disneyho animáků rovnou na nosiče, takže u nás doma ani jeden z nich nesměl chybět.

Extrémně přiblblá komedie z časů, kdy Seann William Scott těžil na své dopadající slávě z Prciček a i v Evropě se žraly veškeré snímky, v nichž se byť jen mihnul. Vlastně je dobře, že se po něm trochu slehla zem, v současnosti bych u podobných výplachů silně trpěl.

Fincher je jedním z mých silných favoritů mezi režiséry, jeho cit pro budování napětí žeru už dlouhá léta. S tím jde ale ruku v ruce i fakt, že mu dle mého vkusu více přísluší tvorba kriminálek a thrillerů, tudíž jsme mohli tušit už předem, že odbočka k nelehkému životopisnému námětu nebude další absolutní jistotkou. Já jakožto neameričan, co doposud neviděl Občana Kanea, musím prohlásit, že tentokrát se v mé hlavě rojila i hranice mezi 2. a 3. hvězdou a kdyby nebyla tahle sonda do počátků filmařiny tak skvěle obsazená, asi bych byl k obecně nejsilnějšímu adeptovi na zítřejší zlatou sošku opravdu nekompromisní. [viděno na Netflixu 25.4.2021]

Herecky nabušené krimidrama z amerického zapadákova, ze kterého jsem měl celou dobu pocit, že se opravdu nacházíme stovky kilometrů za hustými borovými lesy. Amerika mě vždycky táhla spíš svým prosluněným západem, možná jsem jen ale při pomyšlení na její východní část ovlivněn takovýmito nelehkými filmy. Ovšem díky bohu za ně. Kdybych si nemusel na netu dohledávat, proč je film trochu nesoustředeně rozdělen na tři části, spokojenost by byla stoprocentní. [viděno na Voyo 24.4.2021]

Dubnová jízda průměrné (ne)spokojenosti s viděnými filmy pokračuje i rádoby černošským spin-offem loňského úžasného Chicagského tribunálu, po jehož zhlédnutí se ale nadobro zříkám předsevzetí dohánět před Oscary všechny nominované a jestli bude výčet příštích adeptů vypadat obdobně jako letos, tak se na ně opravdu už vykašlu. Jidáš a Černý Mesiáš dokáže divákovi poskytnout jen dvě silné hlavní postavy, nikoho kromě občanů černošské komunity v Americe ale absolutně nezaujme.

Moje předsevzetí dohnat veškeré nominované před nedělním oscarovým ceremoniálem opět narazilo, ani Sound of Metal nebude v mých očích horkým favoritem na nejprestižnější cenu roku. Už u Smrti čeká všude jsem se kdysi divil, že vyhrála Cenu Akademie za rok 2010, přestože vznikla již v roce 2008 a hle, je tu po letech další doposud nevydaný kousek, který si loni počkal, aby měl letos slabší konkurenci. Do té ale spíše zapadá, než aby se nad ni povyšoval, takže já osobně doufám, že veškeré sošky budou směřovat jinam než ke Zvuku kovu.

Jelikož jsem opravdu velký příznivec cestování v tom divokém slova smyslu, tak jsem od Země nomádů čekal hlubší náhled do kočovnictví, které i ve světě moderních technologií v jistých částech světa (hlavně tedy v USA) ještě funguje. Zčásti jsem se také dočkal, ve většině filmu jsem ale jen pozoroval ženu na prahu šedesátky, která každou chvíli pracuje v náročnějším a náročnějším prostředí a mezitím se setká s pár lidmi, co jí promlouvají do duše. Mám tahle melancholická dramata vskutku rád, ale nejsem fanda Frances McDormand a nebýt nominací na Oscara, tak tenhle film míjím obloukem.

Westerny natočené po roce 2000 fakt můžu, ne že bych se někdy nechtěl vrhnout i na ty postarší, z mnou viděných “novodobých” se mi ale prozatím všechny trefily do noty. To ovšem nemůžu tvrdit o akční jízdě po Divokém západě v otěžích mnou jinak vyhledávaného Jamese Mangolda. Silně jsem se přemlouval, ale vůbec jsem se nedokázal vtáhnout do děje. I ten můj oblíbenec Bale tady hraje spíš až druhé housle. [viděno na Voyo 10.4.2021]

Anthony Hopkins je herecká elita a doufám, že nám alespoň prostřednictvím takhle procítěných rolí ještě doručí spoustu úžasných filmů. Otec je hluboce lidské drama o tom, že neduhy stáří čekají na každého z nás, zvláště když jsou doprovázeny častými nemocemi. Dlouho jsem u filmu tolik nesoucítil s ústřední postavou. Ještě nemám zkouknuté všechny nominované, ale Anthony má sošku jistou. A snad i The Father.

Nebudu zajisté sám, komu vyskočilo na mysl, zda není Case 39 jen slabší vykrádačkou stejně starého a mnohem údernějšího Sirotka. Oproti němu tenhle kousek strádá na poli celkové intenzity příběhu, disponuje ovšem pár hutnými hororovými prvky a právě pro ně i pro angažmá Bradleyho Coopera zůstávám k filmu vlídný. [viděno na HBO GO 8.4.2021]