Carrie_3

Den & Noc je dalším příjemným počinem z dílny Pixaru. Po počátečním zmatení jsem nakonec byla příjemně překvapena a užívala jsem si těch 6 volných minut ve společnosti dvou zvláštních postav, mezi nimiž vznikalo pomalé přátelství. Opravdu zajímavý námět.

Tento film podle mě nepřinesl vůbec nic nového, se vším jsme se už někde mohli setkat. Katastrafy jako zemětřesení, hurikány, záplavy a hrozby konců světa už zde byly, jsou a nadále budou, protože toto jsou vděčná divácká témata, která obvykle dokáží do kin přivést poměrně dost lidí. Den poté podle mě nepřináší nic nového a konce také bývají vždy stejné: svět je zachráněn, téměř všichni přežijí a oslavují nové hrdiny. Na filmu mně nejvíce zaujaly především vizuální efekty, které byly velmi věrohodné a povedené.

Severská - potažmo finská - kinematografie je pro mě něco jako španělská vesnice, vůbec se v ní nevyznám a ještě dlouhou dobu to pravděpodobně potrvá. Volba tohoto snímku byla také náhoda, která mě ovšem nezklamala. Finové nám servírují příběh propletený mnoha dalšími dějovými liniemi a doplněný flashbacky, což je docela nabytá kombinace na jeden film. Kdybych měla snímek zhodnotit pouze ve zkratce, zněl by následovně: zajímavý příběh, výborně zvolené prostředí, krásná kamera a příjemná hudba. Pozitiv už zaznělo dost, teď bych se vrátila k tomu, co mi trochu vadilo: Domov šedých motýlů, i přes všechny uvedené kladné skutečnosti, na mě působil příliš chladně, odtažitě a nenechal diváka "vniknout" do jeho dění. Je to ovšem pouze můj subjektivní názor, vím, že většina lidí má na severskou kinematografii úplně jiný názor. Film hodnotím jako slabší 4*, ale myslím si, že kdo si jej pustí, pravděpodobně nebude svou volbou zklamán. Na závěr bych uvedla větu z filmu, která jej velmi charakterizuje: "Dokud se budeš držet své minulosti, bude se ona držet tebe..."

Pokud bych měla v tomto případě hodnotit vizuální stránku filmu, neváhala bych a hodnotila nejvyšším počtem hvězd. Film se v tomto ohledu skutečně blížil dokonalosti, každičký i ten sebemenší moment byl promyšlen do takových detailů, že jsem tomu nemohla téměř ani uvěřit. Snímek nabízí krásnou hru se světly, stíny a barvami, které spolu nevídaným způsobem souznějí, tvoří kompatibilní a pro mnohé neočekávaný celek. Musím konstatovat, že moje oči opravdu plesaly blahem. Další skutečnost, kterou bych ráda vyzdvihla, je hudební doprovod. Ve většině filmů oceňuji, když hudba dokresluje celkový děj - ničím nevyčnívá a přesto je tam taková, jaká má být. V tomto případě hudba velmi vyčnívala, výběr skladeb byl opravdu zvolen s vkusem a velmi jsem oceňovala jeho propojení především se zpomalenými záběry, kde skvěle vynikly. Po dlouhé době si opravdu s chutí poslechnu soundtrack k filmu. Dále mě potěšilo herecké obsazení, dlouhodobě považuji Ryana Goslinga a Carey Mulligan za velké herecké talenty mladé herecké generace a myslím, že v tomto snímku můj názor rozhodně podepřely. Abych se dostala k tomu, proč jsem filmu neudělila nejvyšší hodnocení - dlouho jsem nad filmem přemýšlela, celý děj se mi zdál do detailů promyšlen, přesto se mi mnohdy zdálo, že forma převyšovala obsah. Nepochybně se jedná o pouze můj subjektivní názor, ale přesto si nemůžu pomoci. Film i přesto ale rozhodně stojí za doporučení.

Snímek Dvanáct rozhněvaných mužů je dalším příkladem toho, že nejsou nutné monstrózní scény, aby vznikl kvalitní snímek. Film stojí na minimalismu - postupně, krůček pro krůčku, se pomalu odkrývají charaktery jednotlivých postav, které mají rozhodnout, zda dotyčného čeká smrt či nikoliv. Divák získává možnost se postupně zabředat do událostí, které vyústily ve vraždu muže. Je oním vrahem jeho syn? Že zde něco nesedí, bylo jednomu porotci zřejmé už na začátku, ale jak o tom přesvědčit i ostatní? Navíc, když se vše zdá jasné už od počátku, důkazy téměř jednomyslně mluví proti obžalovanému? Pro někoho je možná už odpuzující fakt, že se film až na výjimky odehrává v jedné místnosti. Říkáte si: "To mám jako strávit téměř 100 minut sledováním dvanácti porotců, kteří mezi sebou jen diskutují a hádají se? Vždyť to musí být ztráta času." Podobné otázky mě v úvodu také napadaly, ale nakonec jsem se přesvědčila, že pokud má film kvalitní scénář a vynikající herce, více toho skutečně nepotřebuje.

Příjemný, milý, krásný film - nevím, jak jinak jej nejlépe charakterizovat. Přiznávám, již v úvodu sledování snímku, jsem jej sledovala jaksi s rozpaky, příliš velkou důvěru ve mně nevyvolával stručný obsah. Další problém, který jsem hned ze začátku měla, byl výběr hlavní mužské role - Max Minghella. Přišel mi do své role příliš mladý. Ovšem, jak film postupoval, můj názor se měnil a nakonec musím uznat, že se mi jeho výkon opravdu líbil a role mu sedla jako ušitá. Co bych ráda vyzdvihla je výkon Blake Lively, která mi není příliš známá a práce s kamerou. Obdivovala jsem výběr jednotlivých záběrů a především volbu použitých barev, které filmu dodaly úplně jiný nádech. Nádech, ne tak pro filmové snímky obvyklý a přesto velmi příjemný a oživující celkové vyznění příběhu. Myslím si, že je škoda, že tento film zapadl a vidělo ho tak málo lidí. Určitě se nejedná o příběh, který by měl k plátnům přitáhnout masy diváků, na druhou stranu jde ale o velmi příjemné a milé dílo, které si nezaslouží upadnout v zapomnění.

Životopisné příběhy mám jako takové vcelku ráda, je to možnost, jak můžete někoho poznat i z té jiné stránky, ne pouze z médií. Ovšem musí se brát v potaz, že tento jejich "život" může být často velmi zkreslen, protože záleží na subjektivním pohledu vyprávějícího. Falco jako osobnost rakouské popové scény mi nebyla příliš známá, moje znalost byla zúžena na několik jeho písní. Snímek oceňuji i z toho důvodu, že se jedná o evropskou potažmo rakouskou kinematografii, která mi není rovněž příliš známá. Kdybych nevěděla, že se jedná o rakouský film, téměř jistě bych jej zařadila mezi americká díla. Film na mě působil svěže, měl spád, přirozenou kameru, jen možná některé sekvence děje byly příliš zkrácené, což se ovšem u životopisného díla dá očekávat. Osobně si myslím, že film rovněž stojí a padá na výkonu hlavního představitele - Manuela Rubeyho. V tomto případě musím konstatovat, že jeho výkon hnal snímek kupředu. Rubey odehrál opravdu vynikající part, podařilo se mu skvěle napodobovat Falcova gesta a já nemůžu než konstatovat, že jsem mu jeho hru opravdu uvěřila.

Vzhledem k tomu, že studuji ekonomii, by mi mělo být téma finanční krize blízké, což jsem si také myslela, než jsem zhlédla tento dokument. Volba, proč jsem sáhla k tomuto snímku, byla zcela prozaická, téma světové krize bylo součástí několika státnicových otázek a já jej zvolila čistě jako učební materiál. Po přečtení skript zabývajících se těmito událostmi jsem nabyla vědomí, že můj rozhled je dostačující, což jsem se ovšem mýlila. Až dokument Finanční krize mě z tohoto vědomí vyvedl. Film je schopen systematicky, zcela jasně vysvětlit příčiny i následky, ke kterým došlo vlivem nezodpovědného, mnohdy chamtivého honu za mocí, slávou a penězi. Deregulace finančních trhů, která byla až do současnosti veřejností a pochopitelně finančními institucemi vřele vítána, způsobila tak ohromné ztráty, které se dle mnohých dají srovnat pouze s Velkou depresí mezi světovými válkami. Nevím, zda je nutné, se k dokumentu více rozepisovat, své diváky si nepochybně nalezne mezi lidmi, kteří se o toto téma zajímají a dle mého názoru jistě nebudou zklamáni a dozví se zaručeně mnoho nových skutečností, které jim doposud zůstávaly skryty. Vzhledem k dnešní propojenosti světa není krize otázkou jednoho státu, kde vznikla, ale posouvá se a rozšiřuje globálně. Jak je známo, někteří ekonomové dělí světovou krizi na dvě části - světovou finanční a světovou ekonomickou krizi, osobně bych ocenila, kdyby se autoři pustili i do druhé části a stejným, zajímavým a snadno pochopitelným způsobem ji zpracovali.

I přesto, že se neřadím mezi fanoušky sci-fi, Gattaca mě velice příjemně překvapila. Již od počátku mě zaujala myšlenka genetického kódu, který nám svým způsobem může předurčovat budoucnost a otevírat, popřípadě zavírat dveře k naší vysněné budoucnosti. Hlavní trojlístek herců Hawke-Thurman-Law byl zvolen skvěle. Především posledně zmiňovaný Jude Law předvedl skvostný herecký part. U snímku jsem nepociťovala žádná dlouhá hluchá místa, proto jej hodnotím vysoko. Jsem ráda, že mě tento film donutil se zamyslet nad tím, zda nemám dát sci-fi větší šanci a více se jí věnovat do budoucna.

U tohoto filmu jsem byla velmi zvědavá, jak se podaří Robu Marshallovi převést knižní předlohu Arthura Goldena na plátno. Podle mě se mu velmi vkusně povedlo ukázat tehdejší dobu - ať už to byly tradiční tance, zvyky (nalévání saké, nošení kimon aj.), vztahy a další. Určitě za povšimnutí stojí vynikající výkon představitelky gejši Ziyi Zhang a její protivnice Li Gong. Režisér nám podává film jako kdyby každý záběr byl jeden krásný obraz (záběry japonských zahrad, padání listí,..). Na Gejše mě snad jen vadil konec, kdy mi přišlo, že se Američané jej snaží za každou cenu zakončit jako jednu velkou love story z červené knihovny. Přeci jenom se zde tvůrci měli více držet knižní předlohy a nechat spíše otevřený konec...