Domov šedých motýlů

Seveřané bodují a opět pěkně vysoko. The Home of Dark Butterflies není sice dokonalý film, ale je to výborné drama s krásnou kamerou a brilantní hudbou, která povznáší. Film mě k sobě připoutal již od počátku a nepustil mě až do závěrečného loga Solar Films, které následovalo po titulcích. Příběh vypráví o nezletilém dospívajícím chlapci jménem Juhani, který je poslán na ostrov, kde probíhá převýchova mladistvých delikventů a podobně nezvladatelných jedinců. Správce ostrova Olavi nováčka náležitě přivítá větou: "I am God and this is my kingdom", která dává tušit, že se nebude jednat o procházku růžovým sadem. Na ostrově vládne jistý režim, okna jsou zatlučená, všichni chlapci pracují na poli a zároveň se účastní i vzdělávání ve škole. Když je tok financí na chod ostrova ohrožen, Olavi se svých chlapců nechce vzdát a pro záchranu se rozhodne chovat bource morušového. Vše se ale zkomplikuje, dočkáme se i sexu a romantického oťukávání. Juhani se navíc v průběhu snímku vrací zpět do světa, kdy byl malý a na povrch se postupně vyplavuje pravda o jeho traumatizovaném zážitku z dětství. Po The Year of the Wolf další skvělý letošní zážitek z Finska. (9/10) (30.12.2008)

K uzavřenému, zjevně z raného dětství traumatizovanému chlapci se těžko hledá cesta, ale neokázalé finské drama to zvládne. I když má začátek, tzn. přijetí do výchovného zařízení na odlehlém, chladném ostrově pod dohledem respektovaného ředitele (celý Willem Dafoe! :-)), o něco málo silnější než druhou polovinu, kdy jde vše, i přes ambiciózní plán chovat bource morušové, kvůli (citové) nezralosti mladých chovanců od desíti k pěti. [napoprvé za 3*] (02.01.2020)

Před zhlédnutím jsem čekal něco ve stylu švédského filmu Ondskan a zpočátku tomu také mnohé nasvědčovalo. Pak se však něco změnilo a ze silného dramatu se stal "pouze" nevšední příběh o dospívání jednoho chlapce ozvláštněný působivými flashbacky do traumatizující minulosti, krásnou hudbou a kamerou, uzavřený symbolickým, ale ne příliš dechvyrážejícím koncem. Hodnotím slabšími 4*, zajímavý finský kousek. (11.12.2010)

Příběh odehrávající se v přítomné rovině spíš nudí a snaží se poněkud uměle vytvářet souvislosti pro retrospektivně se odkrývající důvod toho všeho. Nakonec diváka čeká pohádka o tom, jak by mohla vypadat část dospívání někoho, jemuž se v dětství něco zvrtlo. Filmu to ovšem strašně dlouho trvá, až to nakonec zachraňuje v posledních pěti minutách. (20.01.2010)

Když někdo zemře, potom je jeden celý svět dočista ztracený. Výborný film, skvostná hudba, poměrně neotřelá kamera (ještě pořád je kam se vyvíjet!) a zajímaví herci. Celkově působivě zasazené do prostředí. Osobně mám z těchto až příliš do sebe zahloubaných jedinců strach, mají neprůhlednou skořápku. Místy mě fascinovala ta syrovost. - Na co myslíš? - Na tvoje kozy. (30.03.2013)