Tatannka

Možná nejlepší love story, kterou jsem kdy viděla. Nesnaží se totiž příběh dělat složitějším, ukazuje fáze zamilování bez jakéhokoliv dalšího dějového bullshitu a vypráví skrze Eliovu klackovitě upřímnou tělesnost. Elio. Elio, Elio, Elio, Elio, Elio, Elio, Elio, Elio……… Oliver, I remember everything.

Ingrid Goes West je komedie o demenci, kterou způsobuje moc lajků na Instagramu. Nevznikla ale proto, aby analyzovala a satirizovala postavu instagramové celebrity Taylor a mimoděk se tak stala kázáním o autenticitě každodennosti. Hlavní hrdinkou, se kterou strávíme všechen čas, je creepy Ingrid, která vůči Taylor nemá nic než obdiv a přehrává podoby trapnosti, společenské neobratnosti a neschopnosti promýšlet následky, které v různých mírách známe asi všichni. Ingrid nečeká ani léčení, ani poučení. Ani Taylor se nepoučí a její kluk Ezra se nejspíš taky nepoučí, i když ví, že jeho bullshit obrazy nikdo nekupuje, má depresi a to je dobře. Koneckonců pořád to má člověk lepší jako boyfriend nesnesitelné instacelebrity než jako obsesivní stalkerka instacelebrity. Člověk by si místy přál, aby si tenhle film dovolil ještě tvrdší humor, obzvlášť proto, že Aubrey Plaza by ho zvládla. I tak jedna z nejlepších komedií roku.

"Glenn, listen to me, you were a great writer, great. Now youre not." Kdyby Louise CK neodvařil jeho masturbační skandál, odvařil by se, o něco míň, ale přece, tímhle hrozným filmem. Jestli se po čase vrátí, snad to bude zase v kraťasech pokydaných od kečupu.

Ze tří Sheridanových filmů je tenhle nejslabší, i když je pořád dobrý. Potřetí jsme v části USA, kde zoufalství dané periferním charakterem vytěženého místa, fungováním organizovaného zločinu, predátorstvím korporací a agresivitou zdejších nic nevyvažuje a všechen boj je předem ztracený. Na rozdíl od komplikovanějších a podnětnějších Sicario a Hell Or High Water má Wind River kvůli svému deadly serious tónu rysy karikatury, připomíná povídku naplněnou vznešeným chlapským smutkem, nikdy nekončícím truchlením a ničím jiným. V závěrečném dodatku se neobratně zašťiťuje aktivistickým apelem, poté co zlomený indiánský otec truchlí ve společnosti bílého, také traumatizovaného přítele, Jeremyho Rennera a nechává nás v roli chápavého publika vznešeně soucítícího se sofistikovaným mužem z utlačované minority. Nejlepší scéna: inventura jurisdikcí ve skupině mužů a jedné ženy držící se vzájemně v šachu namířenými zbraněmi. Některé momenty Wind River by se ale tak snadno parodovaly..

První epizoda je tak slibná! Bohužel to Jessica Biel všechno vyklopí moc rychle. A na rozdíl od knížky seriál všechen prožitý hnus v jejím životě vyladí až do té míry, že se svět zdá docela v pořádku. Jen nesmíte mít přísné rodiče a smůlu na nešťastné náhody : http://www.indiewire.com/2017/09/the-sinner-book-differences-incest-murder-nazi-abortion-orgy-usa-network-1201878805/

I love you, man. Why don't we say that every day? Why can't we say it more often? High school humor amerických white boys at its best. Stupid, but true to life.

Filmy Jamese Graye vznikají v sympatické zóně, kde sice ještě vládnou hollywoodské představy o tom, jak má dnes vypadat divácký film, ale neuplatňují se tak docela. Filmový příběh skutečné postavy, objevitele Percyho Fawcetta, vede Gray překvapivými zákruty - Fawcett nejprve nikam nechce, ale hned na prvním průzkumu Jižní Ameriky připomínající halucinační výpravu z Apokalypsy nečekaně uspěje. Podruhé se na výpravu vydává s nadšením a neuspěje. Následuje na hraně parodie usazená část z první světové války a v závěru se Percy vydává na cestu naposledy a jeho cesta znovu končí překvapením. Kromě nečekaných zvratů však na tomhle Grayově filmu moc dalšího není, příběh se ze všeho zdůrazňuje progresivní, antišovinistické uvažování ústřední dvojice, které ale podává zoufale povrchně a stereotypně. Život na svoji dobu odvážné Mrs Fawcett, i Percyho rozpor mezi touhou odjíždět a zůstávat s rodinou a jeho spory s geografickou společností film zvládá zobrazovat jen ve schematických, doslovných, dialogicky místy až směšných scénách. Percyho hádky s neschopným, ale mocným členem geografické společnosti, který v Jižní Americe otravuje celou výpravu skučením, že má smrt na jazyku, jsou na Jamese Graye překvapivý lol. Charlie Hunnam je tu po Králi Artušovi podruhé za krátkou dobu v hlavní roli filmu aspirujícího na cosi výjimečného, oba jsou ale nakonec zklamáním - přesto, že je Hunnam táhne nahoru. Hlubší vyprávění o Percym Fawcettovi se dá najít v textu, který Grayův film inspiroval: http://www.newyorker.com/magazine/2005/09/19/the-lost-city-of-z

Woody Allen zestárl, ale máme Gretu Gerwig.

"Ale král už dávno nevládne. Je v Monte Carlu v hotelu Carlton. Stal se tam vrátným."

Kdo by byl čekal, že režisér, jehož slávu v 90. letech utužovaly zlidovělé věty jako „negr plachtil čtyři patra“ nebo „já budu mejt podělaný okna, ty skládej negrovi lebku“, natočí v roce 2015 politické podobenství o kořenech zla ve Spojených státech.