ZeroCZ1233

Korn patří mezi hudební ikony, svou invencí a neuvěřitelně neotřelým stylem byli schopni na začátku 90. let prakticky vytvořit nový subžánr pro už tehdy velmi bohatý metalový katalog a jejich vize, jež později dostala název nu metal, odstartovala novou éru do té doby pro tvrdou muziku neprozkoumanou, jíž podlehli jak zásadní metalisté, tak posluchači podobnou hudbou nepolíbeni. Tento dokument se o skupinu samotnou jen lehce otírá, hlavním středobodem je kytarista skupiny Brian Welch, výrazná postava nejen Korn, ale metalové scény obecně, jenž se na poli 87 minut svěřuje se svým velmi působivým příběhem, jak se jeho životní styl rockové hvězdy kryl s pozicí svobodného otce, jak odešel ze skupiny a objevil víru a mnoho dalších strastí prakticky definující pojem suffering from success. K formě snad není ani co dodat, jedná se o typickou strukturu dokumentárního portrétu bez sebemenšího zaškobrtnutí, ale bohužel i bez nějaké invence, jen snad v několika případech mi přišlo zbytečné tlačení na pilu, aby předkládaný obsah působil ještě tvrději na emoce a na můj vkus by se hodila ještě o trošku delší stopáž, ale jinak je velmi silný a je natočen tak, že jeho výpovědní hodnota dokáže zaujmout širokou škálu diváků a ne jen fanoušky skupiny, což beru jako velké plus a proto Loud Krazy Love doporučuji všem, co mají zájem o odlišnější témata, jež se v širších kulturních kruzích hudebních skupin tolik neřeší. 7,5/10.

Když Umbrella Academy minulý rok přistála na Netflixu jako žhavá neortodoxní superhrdinská podívaná, tak se svět snadno chytil a vyvinula se sebranka nekritických fanoušků a obdivovatelů. Mně se to také líbilo, ten punc něčeho neokoukaného byl náležitě využit, ale měl jsem problém s některými postavami a jejich až stupidními příběhovými oblouky, jichž byl přehršel a pořádně fungovaly jen dvě. Na druhou sérii jsem tudíž šel se zdravou skepsí, jež se po zhlédnutí prvního dílu ještě o kapánek prohloubila, jelikož mě celkem namíchla troufalost tvůrců a jejich sebevědomí v recyklaci apokalyptické premisy až příliš stojící na konotacích, jež definovaly předešlou látku. Naštěstí to do mnou predikovaných sraček nespadlo a dokonce mě to bavilo i více, než minule, na což má podíl několik důležitých faktorů. První je rozhodně prostředí a atmosféra, přesun do Dallasu raných 60. let je velmi atraktivní místo i čas a autoři si s tím náramně vyhráli na několika rovinách a dokázali na to nenásilně naroubovat i sociálně politické otázky rezonující současným světem (rasy a sexualita). Druhý faktor je zlepšení scénáře a lepší práce s postavami. Děj má jistější otěže, směr a celkově je více koherentní, působí konečně jako nadřazená hlavní linie a ne jako rovnocenný souputník dílčích osobních příběhů každé z postav. A právě postavy jsou tu také mnohem zdravěji pojaté, Klaus a Pětka jsou zase naprosto geniální, herecky bezchybní a charakterem nejzajímavější (sarkastický prepubescent a mírotvůrce notorák), ale i zbytek rodinky polepšil. Příběhové oblouky nejsou tak patetické a více odpovídají charakterům každého z nich, jejich chování a rozhodnutí konečně souzní se zdravým rozumem a získávají prostor k emocionálnímu vývoji a to platí zároveň pro novou posilu... až na jednu výjimku. Ellen Page (EDIT: Teď už Elliot) opět svým výkonem nikterak nezáří, její osobní příběhová linka je opět lehce iritující, nýbrž se pohybuje v přítomnosti debilních stereotypů jako archetyp konzervativního otce alkoholika, ufňukané matky a retardovaného synka, jemuž máte spíš chuť při každé příležitosti jednu vrazit a ne ho litovat, ale posun u ní přeci jenom je a to takový, že mě tentokrát nesrala a to je u takové postavy dostačující. Když pominu několikrát přestřelenou stylizovanou trhlost, trapné hlášky a pár nelogických pytlovin, tak jsem vlastně spokojenější, než bych čekal. 8/10. P.S. Predispozice na třetí sérii vypadají slušně, těším se.

Je to stylové, dokonce snad ještě stylovější, díky retro náladě a Pětka s Klausem jsou opět skvělí, ale to je vše a jestli bude série stát na té samé premise jako minule (což se nám zatím snaží tvůrci naznačit), jen v atraktivnějších kulisách, tak to nedopadne dobře...

Dobrá epizoda, ale nic, co by stálo za pětikvalt... a pak přišel závěr, jež prolínáním současna s flashbacky vysvětlil jednu z hlavních motivací, proč se Flint chová tak, jak se chová. Jistě, nebyl to žádný scenáristický majstrštyk, ale bylo to něco, co bych zrovna v tomto seriálu nečekal a to se musí ocenit.

První epizoda druhé série vším převyšuje předešlých osm. Působivá akce, postavy se nechovají jak čuráci, ustálená temporytmika, flashbacky rozšiřující expozici, prostě prvky, jež se v předchozích epizodách takhle kompletně nikdy neukázali a i samostatně nepůsobily tak dobře. Odér béčkové kvality však stále trvá, ale už pro nás cinefily mnohem přístupnější, tak uvidíme, kam se tahle série dostane.

Piráti z Karibiku patří k notné většině počinů definující mé dětství společně se sovětskou (!!!) verzí Ostrova pokladů. Proto jsem na Black Sails chystal nějaký ten pátek, teď konečně nastal ten čas a... ujde to. Série začala značně působivě, krev, lodě, kozy, piráti, azurové moře, nebe bez mraků, ale v tak strašně béčkovém provedení, jež zrovna já obyčejně moc rád netoleruji. Řemeslo průměrné, herecké výkony lehce nadprůměrné, příběh uměle natažený, aby to aspoň na těch 8 epizod vydalo, prostě žádná sláva, ale sakra zábavná, jelikož to má aspoň nějak působivé postavy s jakýmsi šmrncem nebo charismatem (příkladem Jack Rackhem, John Silver) a docela slušně to kombinuje Stevensonem vymyšlené postavy s opravdovými reáliemi a piráty. 6,5/10.

Pro mé první seznámení s řeckým milovníkem sexuálního bizarna jsem rozhodl uskutečnit u jeho nejnovějšího příspěvku, o němž ve své době psalo hodně médií a dostalo se mu zájmu široké veřejnosti. Z toho důvodu se názory na Favoritku různí až nečekaně synchronním ambivalentním dojmem. Odborná kritika je nadšená a Yorgose blahořečí jak se Favoritka povedla, to veřejná obec má mínění chladnější a co jsem si všiml, tak pindá snad výhradně na ty prvky, jež definují režisérův styl. Já se hrdě přihlašuji k té pozitivní straně barikády a tímto příspěvkem rád pronesu několik slov mého osobního nadšení. Zprvu se asi všichni musíme shodnout, že když už nic, tak se na Favoritku pěkně kouká. Kameru to má přímo fantastickou, refletkuje krásu studených barev, jasně vyjadřuje viditelnou tvůrčí zálibu v rychlém dramaticky zaujatém panoramování s navázáním na jízdu někdy až baletové choreografie. Ale v mých očích nezaostává ani příběh. Yorgos tu rozehrává zdatně fungující šachovou partii intrik v kulisách anglické politické šlechty na počátku 18. století mezi třemi silnými ženami, jejichž podněty se neprojevují jen v jejich vzájemných vztazích, ale i na poli nejvyšších státnických záležitostí. Tento skromný popis by mnoho lidí odradil, protože současný filmový průmysl často neumí feministickou tématikou pojmout správně a výsledek je na sílu tlačená agitka s více či méně cringe postupy a scénářem. To se ve Favoritce naštěstí neděje, zmíněné téma tu funguje jak má a divák to může konečně brát jako přirozený stav dění. Kromě režie a kameramana má na tento stav věci vliv i bravurní herecké výkony, hlavně v případě hlavního trojlístku (a pro všechny masturbiče, Emma Stone po letech konečně opustila od zábran, takže užívejte), ale nutno poznamenat, že i vedlejší mužští nijak neruší (můj oblíbený Hoult jako zkorumpovaný monarcha mě dosti bavil). Kam až mé informace sahají, tak znalci režisérova díla jsou celkem smutní z toho, že se tu Yorgos tolik neurval a na bizarních prasečinkách šetřil více než je pro něj běžné. Já sám to posoudit nemůžu, ale ony části, co tu jsou, si moje skrytá duše zvrhlíka náramně užila (závod kachen, jídelní bombardace tlouštíka) a zároveň se to krásně hodilo k dobovému zasazení, jelikož tehdejší smetánka dokázala z nudy dělat neuvěřitelná zvěrstva (Markýz de Sade byl ještě tak hodný, že jim napsal knížky plné tipů a triků, jak se zabavit). Favoritka mě upřímně překvapila, základní stránky pro dobrý snímek fungují správně, prostředí i doba jsou uvěřitelně ztvárněné s nativní atmosférou a nádhernými kostýmy, scénář netrpí nelogickými kiksy, ale na plný počet mi tam chybí nějaká viditelnější jiskra, jež by mě posadila na prdel. 8,3/10.

Takhle se správně ukončuje seriál. Poslední série už od počátku směruje postavy k jistým závěrům typických pro typické hollywoodské vyprávění, ale tvůrci to ne všem umožní a určité postavy ponechají v půli cesty lemované melancholií a zmarem z nemožnosti něco změnit. Proto je celý výsledek spíše brilantně napsanou hořkosladkou tečkou pro postavy, jež jsme sledovali těch víc jak 90 epizod a vás zákonitě zajímá, co se stalo potom, což vás pohrouží do ještě větších smutných myšlenek, protože se to nikdy nedozvíte. 9,5/10.

Velmi koherentní série, jež polemizuje s temnými i světlými motivy a dobře tyto polohy vyvažuje, přičemž klasická geniální prezentace 60. let je opět obohacená o širší konsekvence jako jsou například drogy (ty byly i dřív, ale nyní dostávají zajímavějšího využití proniknutím do narace určitých epizod). 8,5/10.

Velice ambivalentní série, jež jde ve šlépějích méně povedené druhé, ale její určité epizody mají podstatný dopad na celičký děj, tudíž má mnohem podstatný vliv na příběh i když se zdánlivě pohybuje na linii výplňového charakteru. 8,3/10