ZeroCZ1233

Nový rok, nové prostředí, nové motivy, nové postavy, naprosto fantastická série s přímočařejším zaměřením a frenetičtějším tempem, jež je pro neposedné diváky přesně to, co chtějí. 9/10.

Slušně našláplý úvod představující vše, co tento seriál bude (aspoň předpokládám) představovat, což znamená stylizované dobrodružství v levnějších kulisách s na oko lukrativní nahotou, brutalitou a několika charismatickými postavami. Zatím rozpačitých 7/10.

Fatih Akin je svým specifickým způsobem německý Spike Lee. Jen své sociální cítění čerpá ze svých regionálních problémů, tudíž řešení rasistických otázek zůstává, jen je zakořeněno v odlišnějších konotacích. Odnikud není výjimkou a Fatih se k tématu navrací s novou, neotřelou a patřičně oddřenou dramatickou výpovědí. Hlavní hvězdou a nositelkou snímkem zvolené subjektivní narace je postava Katji, jež nacionalisticky zaměřenou vraždou přichází o manžela tureckého původu (napraveného recidivistu) a jejich malého syna. Tím se roztáčí dramatický kolotoč syrově nativních postupů vyšetřování, usvědčování a boje za pravdu, v nichž s hlavní postavou prožíváme každou psychickou a fyzickou ránu, již jí byla zasažena. Fatih k vyprávění využívá několik rozličných postupů. Samotný příběh je přirozeně plynoucí a ušetřený kdejakých trapných zvratů a momentů, hlavně se zaměřuje (jak využití subjektivní narace napovídá) na psychický vývoj hlavní postavy. To je vystavěno jako cesta rozdělena na 3 metaforické celky: 1) chvilka štěstí eskalující ke ztrátě toho nejdražšího, 2) hledání vykoupení skrz systém a systematická ztráta úplně všeho, 3) konečné vykoupení. Těmto celkům Fatih věnoval zásadní řemeslnou péči někdy skrytou v těch nejmenších detailech, ale všechnu čest je nutné směřovat k Diane Kruger, jež ze sebe vyšťavila maximum a divák jí žere každý pohyb svalu, prolití slzy i krve. Velmi dobré drama se silnými myšlenkami, jež Fatih prodává velmi zdatně tak, aby žádná z nich nepřišla vniveč. 8/10.

V době mého dospívání nepatřili mezi mé největší hrdiny superhrdinové, i když na mém vývoji také měli svůj podíl (nejvíce animované seriály The Batman a Spectacular Spider-Man), ale legendární dvojice Bud Spencer – Terence Hill. Tito dva italští zástupci komické násilnosti mě bavili ze všeho nejvíce jak ve dvojici, tak ve svých sólových štěcích. A zrovna Mé jméno je Nikdo je z těch jednočlenných projektů můj nejoblíbenější, přičemž je současně i nejvíce nedoceněný a to i přes to, že skýtá mnoho zásadních kvalit. Prakticky to je Leoneho ztracené dítě, jeho zásahy do stylu a režírování, jež předvedl u některých scén, jsou jasně rozpoznatelné a bezprecedentně unikátní, úvodní scéna u holiče s typickou atmosférickou táhlostí budující napětí eskalující do výborné katarze nominuji za nejzdárnější příklad. Sergiova stopa sahá i do širších koncepcí, referenční význam exaktně sekunduje tomu z Tenkrát na Západě, tedy konec široké epochy Divokého západu plné představ zromantizovaných hrdinů a desperátů, což implicitně souzní s kauzální motivací postavy Henryho Fondy, jež současně proniká do širších sfér mimo plátno do hercova osobního rozhodnutí (Henryho poslední western). Leone s Valeriiem také protlačili epizodickou formu vyprávění, rozdmýchávají už tak zajímavé motivy o další nuantivní metaforické částečky („pohádka“ o malém ptáčátku a kravinci), nebo přidávájí komornou humornost sedící k Hillovu herectví, avšak nijak nenarušující temnotu hlavní myšlenky díla. Soundtrack Ennia Morriconeho (R.I.P. mistře) jen umocňuje a podněcuje člověka vnímat nabízené nálady. Tonio Valerii se samozřejmě také nesmí opomenout, je to přeci jenom režisér, ale všichni víme, v jakém stínu tvořil a čí nápady na plátno přenášel. 9/10, dejte tomu šanci.

It's... it's... počátek jednoho z nejprestižnějších zástupců zlatého fondu komedie a precedenc černého, suchého, drsného, dětinského, BRITSKÉHO a primárně ad absurdum humoru. Studnice mnoha legendárních skečů (ano, nejen toho s papouškem!) jako například vražedný vtip, peripetie komisaře Tygra, cvičení sebeobrany či závod postižených z vyšší třídy a mnoha dalších genialit této partičky talentovaných Britů a jednoho naplaveného Američana. And now for something completely different...

Minulá debutová řada pro prvního ženského Doctora byla značný fail a kvalitativní krok vedle ve všech ohledech, kde paradoxně fungovala jen hlavní hrdinka, jež změnou pohlaví naštěstí nepřišla o hlavní esenci svých charakterních vlastností. O to jsem raději, že se to touhle sérií povedlo napravit a konečně začínám pociťovat kvality, nálady a hlavně rukopis, jež si seriál mnoho dekád buduje. Společníci konečně něco začínají dělat a nejsou převážně jen otravná partička do nepohody sypající jednu hlášku horší než druhou, vrací se také minule chybějící téma pro celou sérii, klasičtí záporáci a značnější rozmanitost epizod. To by vše bylo dobré, ale jak byl Chibnall dříve připosraný, tak teď si ukusuje až moc velké sousto, takže megalomansky mění víc jak 55 let zajetá pravidla a samotnou podstatu postavy Doctora jako takového směrem, jenž je spíše antiklimatickým tahem než nějak šokujícím či aspoň dobrým směrem směřujícím. Strašně moc se obávám další řady, kde se to bude (aspoň doufám) nějakým způsobem vysvětlovat, protože moji důvěru nezíská jen tak jednoduše. 7,5/10.

V mnoha případech mě čtvrtá řada srala ještě víc než minulá. Tvůrci zjistili, že popularitu už mají jistou, tak se přestali snažit a propracovanost scénáře výrazně klesla, z čehož vzešel až nepříjemně častý jev logických kiksů a hlavně totální dezorientace v charakterech postav. Chování hlavních hrdinů je jedna nekoherentní plejáda nálad, jejichž nekontrolovatelné proměny pozbývají jakési základní logiky, tudíž je na denním pořádku, že se jedna z postav buď za nedostačujících nebo rovnou z žádných příčin začne chovat jak totální vygumovaná opice. Strop autorské pýchy je rozhodně ta skutečnost, že zapomněli jméno jednoho z jejich nejlepších protagonistů a tak se z Ricarda najednou stal Daniel. Z toho a mnoha dalších menších důvodů začínám měnit kritéria svého hodnocení a tuto sérii považuji za slušné béčko, jež mě více baví ve vztahových sekvencích než v akčních (v nichž dochází k překračování reality a fakt mě nebaví sledování low budget Ramba spojeného s Terminátorem se schopností bullet sponge zrovna v tomto seriálu) a dramatických. 6/10.

Další z široké škály počinů, o nichž jsem slyšel pět chvalozpěvy, jaká je to odlišná, leč stále silná žánrová klasika, již je záhodno vidět. Já, jako starý škarohlíd a nedůvěřivec jsem si to pustil bez většího očekávání a pár minut jsem na to hleděl s laxním přístupem zatvrzelce, jenž nepředpokládá, že by ho to mohlo nadchnout. A jak se stalo mnohokrát předtím, zase mě to výrazně dostalo. Luc Besson v Leonovi skloubil něco, u čeho jsem nikdy nevěřil, že jde a ani mě taková kombinace nenapadla. Mluvím o faktu, že snímek odehrávající se v tom nejtypičtějším pojetí amerického velkoměsta zde neskýtá už dávno okoukanou hollywoodskou náturu, do níž spadá mně čím dál víc iritující vtíravý patriotismus, ale komornost evropské produkce, jež celkovému pojetí dodává ojediněle nezvyklou a o to poutavější atmosféru. To samé Luc aplikoval do vlastní režie, stylu vyprávění a práci s charaktery. Nemá cenu hledat zbrklou nablýskanou buddy-movie jízdu tahající trumfy z akčních partitur a (ne)vtipných hlášek, ale správně nalajnovaný vývoj zprvu nesedícího vztahu dvou co nejvíce odlišných postav poutající diváka přirozeným chemickým jiskřením. Příběh má taky řadu neamericky famózních kontur, z nichž mě nejvíce uhranula morální nečitelnost obou stran konfliktu, protože hlavní protagonisté prakticky bojují proti lidem, jež světsky spadají do strany dobra, což Luc správně dosazuje jako hlavní metaforické poselství celého snímku. Nutno je také poznamenat, že v takto striktních vztahových vzorcích a jejich vývoji může být režisérova vize o správně pojetí sebelépe provedená do praxe, ale stěžejní jsou herecké výkony a tady se opravdu nešláplo vedle. Jean Reno jako ověřená stálice možná překvapí diváky neznalé jeho kvalit, ale tehdy ještě neznámá Natalie Portman předvádí jeden z nejlepších výkonů nejen její dosavadní kariéry, ale zároveň v závislosti jiných dětských hvězd, jinak se taky nesmí opomenout živelný dravec Gary Oldman. Bez skrupulí tomu dávám 9,2/10, jelikož nic podobného nepředpokládám, že ještě někdy uvidím, proto si je nutno takového projektu

Tento monumentální opus mých velmi milovaných Pink Floyd zbožňuju jak mnoho alb ne, tudíž jsem se rád podíval na tlachačku kluků o tom, jak to tehdá všechno tvořili a samozřejmě, samotné povídání bylo poučné, ne však revoluční a mohu říct, že zrovna na toto album pouhých 50 minut nestačí. 8/10.

Tady se dneska někdo voběsí! ❤