claudel

Literární předlohu jsem nečetl, nemohu tedy srovnávat, nikterak se však nedivím těm, již jí byli nadšeni a dostavilo se klasické zklámání s filmovou adaptací. Stephen King se obvykle dosti těžko převádí na plátno, byť bychom adaptací mohli napočítat hodně. Po Homelandu mám čím dál raději Damiana Lewise, jenž Pavučinu snů herecky táhne, ostatní slavní herci odváději taktéž slušný standard. Věřím, že kniha byla po obsahové stránce propracovanější a srozumitelnější, občas jsem se ve filmu ztrácel v ději a působilo to na mě zejména v druhé půli zmateně. Atmosféra prvních třiceti minut je vybudována velmi slušne, naopak posledních třicet minut je dost zvláštních. Celkový dojem mírně rozpačitý, a proto průměrné hodnocení.

Předávání cen mělo úroveň, a i když trvalo více než dvě hodiny, tak nenudilo. Pár trapnějších scén by se dalo najít, ale celkový dojem zůstává kladný. Rozhodně jsem nalezl spoustu tipů na zajímavé filmové zážitky. Především jsem zvědavý na hlavního vítěze večera, snímek Oh boy a samozřejmě na Hannah Arendt.

Snímků jako je Radostná událost se na světové filmové scéně vyskytuje jako šafránu. Já se určitě opakuji tvrzením, že Francouzi tím zase pro jednou stvrdili komplexnost žánrů, jimiž se mohou pochlubit. Pro mě osobně velmi poučný film, dosti ojedinělý i svým zpracováním. Louise Bourgoin se mi v titulní roli nesmírně líbila a podařilo se jí tak vyvléci ze škatulky "blonďatých pipinek". O Pio Marmaiovi jsem nepochyboval, o jeho širším záběru jsem byl přesvědčen už dříve.

Valnou většinu tohoto akčního filmu jsem plnil vajíčka, tudíž jsem se ne zcela orientoval ve všech postavách a zjistil jsem až posléze, že hlavní hrdinka je němá (proto některé tiché pasáže). Kdybych ta vajíčka neplnil, možná bych ani nevydržel celou stopáž. N. Cage, ač velký sympaťák, se asi vážně dostal do svízelné finanční situace, jež jej nutí kývnout na ledasjaký film. Závěr byl zbytečně natažený, úplný závěr alespoň nebyl kýčovitý. Zítra si už na tento film nevzpomenu.

Letošní udílení divadelních cen mě tak nezaujalo, asi to bude tím, že jsem celou dobu čekal, až můj oblíbenec a filmový i divadelní rekordman Ivan Trojan přidá další trofej do své sbírky. Nestalo se, byť Richarda Krajča i Divadlo Ungelt velmi respektuji. Celkový dojem však přece jen zůstává rozpolcený.

Vynikající televizní inscenace, jež by si zasloužila velkou pozornost a dovedu si ji představit jako učební pomůcku v hodinách dějepisu na základních a středních školách. Snad nejlepší role Luďka Munzara, výkony F. Němce a V. Brabce jsou taktéž znamenité. Dlouhý potlesk.

Tento pořad jsem objevil až poměrně nedávno a musím se přiznat, že mě po osmé hodině večer vždy zajímá, jaký host tentokrát do Hyde parku zavítal. Pánové Takáč a Dolanský jsou místy hodně rýpaví a jízlíví, ale někteří politici si to asi zaslouží.

Miloše Zemana jsem nevolil ani v jednom kole prezidentské volby, neboť mu nemohu zapomenout jeho výpady a útoky proti Vladimíru Špidlovi, jejž považuji za snad téměř jediného slušného a čestného politika a skutečného sociálního demokrata tělem i duší. Nicméně, u Zemana respektuji jeho vzdělanost, sečtělost a svérazný smysl pro humor. U Roberta Sedláčka se mi líbí žánrová rozmanitost jeho snímků a jakási vlastní linie, již razí a tím stojí jaksi osamoceně mimo skupinu současných českých režisérů. Zvláštní pojetí tohoto dokumentu to jen podtrhuje a mně toto pojetí náramně sedlo. Dle zdejšího hodnocení usuzuji, že se ale nesetkalo úplně s širokým pochopením. Každopádně uvidíme, co nás čeká dalších pět let s Milošem Zemanem na Hradě.

Příjemná, oddechová komedie, jež neudělá průtrž do francouzské kinematografie, ale nabídne Michela Blanca v roli, v níž bych jej kupříkladu já vůbec nečekal.

Tělo na mě působilo jako špatná kombinace Podfuck, Sbal prachy a vypadni a Černá ruka netleská. Nejspíš nejslabší polský film, jaký jsem kdy viděl.