Birter

Je-li tento dokument přepálená neofreudovská analýza, zajímavý příspěvek v diskusi študáků někde na FAMU, akademická chytristika, černohumorná anekdota anebo projekt natolik směšný až je ironicky vtipný, stejně jako Slavojův přízvuk, je úplně jedno. Pojďme ho vnímat tak jako by ho vnímal Žižek. Film jakožto něco skutečnějšího než skutečnost.

A holčička si umyje svou špinavou tvář a odpustí svým rodičům, kteří jí utýrali k smrti. Ale to já právě nechci. Nesmí jim odpustit. Pokus zhustit skoro tisícistránkovou filosofickou epopej do půldruhé hodiny dlouhého filmu, kde navíc třetinu zabírají vlastní metazápletky, se může jevit jako svatokrádež, ale výsledek je pravým opakem. Tak jako se Evaldu Schormovi podařilo vypíchnout ve své dramatizaci přesně to podstatné z Dostojevského magnum opusu, pak se Petru Zelenkovi podařilo zasadit ji do úzkostlivého prostředí navozující pocit blížící se apocalypsy, a okořenit jí překvapivě hodícím se humorem mezi herci Dejvického divadla. Po asi pěti zhlédnutích už jsem byl naprosto odpoután od jakékoliv role komentátora na ČSFD, abych posuzoval kvalitu metapříběhu, jenž Karamazovy zrcadlí, což bylo samozřejmě perfektně zvládnuto až ve Ztraceni v Mnichově, nebo jeho stručnost, z jejíž údernosti a hbitosti mi stále mrazí. Všechno ze Zelenkova filmu na mě nyní působí jako inkarnovaná dokonalost, na kterou bych se mohl dívat každý den a díky které je mi Dostojevského ruská duše a její pekelná muka pochybností blíž zase trochu jiným, leč podobně fascinujícím způsobem. Fantastická hudba, herecké výkony (Český lev by pro Trojana s Holubem byl málo). A jistě mi dáte za pravdu, že naprostým vrcholem filmu je dialog s Ďáblem. Ten jsem viděl tak často, že už ho znám nazpaměť.

Inu, rád jsem se vrátil do dob mých obsesí Agathou Christie, Vraždami v Midsomeru a Smrtí v ráji, kdy jediné, co mnou hodnocený materiál dělilo od páté hvězdy bylo brilantní rozuzlení. A bylo tomu tak i v případě Knives Out, které by v mnoha ohledech potřebovalo vyladit. Větší prostor vedlejším postavám, silnější rozjezd a Daniel Craig rozhodně nemusel být Poirot přes kopírák. Ale ve výsledku si natolik cením Johnsonových (ač jsem mu ještě stále neodpustil Posledního Jediho) nápadů a odhodlání vrátit pořádné béčkové detektivky na stříbrné plátno, že se rozhodně nestydím jak moc jsem si jeho film užil.

Já vím, že ten seriál je varování před moderními technologiemi, ale morální poselství tohohle dílu je vynikající.

Trojúhelník ABC se rovná trojúhelníku A'B'C'. U mě je to jiné. Já vykopávám tu samou pravdu, ale velmi často se stává, že místo pravdy vykopu hromadu... Nechci říct čeho. Asi úplně první film, kterému jsem rozhodl dát plný počet převážně kvůli jeho strhujícím myšlenkám. Mohl bych dlouho opakovat jak fascinující je atmosféra, hudba, vizuály, herecké výkony, scénář... prostě všechno. Nicméně bych se za sebe styděl, poněvadž jsem Stalkera viděl třikrát a ani jednou na posezení. Během dlouhých záběrů jsem přemýšlením utíkal, mnohdy jsem neměl kapacitu ani náladu plně vstřebat všechny dialogy a přesto si nemohu pomoct a jako nafoukaný kritik prohlašuji, že jen dlouho bych hledal film, ke kterému jsem se během posledních pár měsíců tak často vracel. Co Tarkovskij ve filmu dělá ho staví vedle Kafky, Camuse a dalších existencialistů, kdy dokáže s pomocí filmového média vyjádřit něco tak rezonujícího. Kontrasty mezi nihilismem a skrytým smyslem všeho. Marnost náboženských jistot (které musel zrenovovat až ve své Oběti). Nevyhnutelnost neštěstí a absurdní povahu světa. Důležitost emocí a iracionalismu... snění, toužení, doufání... Podobného způsobu vyjádření s použitím jen alegorií a filozofických dialogů využil i v Solaris, kde se soustředil více na podstatu lásky, kterou vám rovněž doporučuji, ale ve Stalkerovi dosahuje nebeských výšin a jakmile divák jeho postřehy pochopí, není návratu.

Bárbína neni žádnej státní symbol, to je symbol anorexie nebo já nevim čeho. Já se na tenhle klenot českého internetu můžu dívat do zblbnutí a vždycky najdu jiný podařený vtip. Jiří Maryško stojí vysoko nad Johnem Oliverem, kterému zvyšuje ego notující publikum a ráčkujícím Jindřichem Šídlem, kterým když Stream nahradil Maryška udělal několik kroků dozadu. Chápu, že Maryškův humor plný slovíčkaření a sarkasmu není pro každého, ale já se v něm našel. A to ani nemluvím o tom jak ikonickou dvojici tvoří se Škultétym. Další zábava je potom číst příspěvky od ''vlastenců'' pod epizodami, kteří evidentně nechápou, co se Maryško snaží říct. Ten navíc mnohdy střílí na obě strany a připomíná už zapomenutá, ač důležitá fakta. Pro tuhle satiru je plný počet málo.

It's that for 15,000 years fraud and short-sighted thinking have never, ever worked. Not once. Eventually, people get caught, things go south. When the hell did we forget all that? Na The Big Short jsem se během 10 měsíců podíval 3x a ani jednou mě lidská stupidita nepřestala fascinovat. Je dost, těžké obhajovat před levičákama kapitalismus, když pak vidíte jaký krysí zadnice ho vlastně řídí. Matematika mi jde tak blbě, že jsem si ty měsíce, během kterých jsem to viděl, musel teď počítat na prstech. Je teda o to více obdivuhodné jak The Big Short dokázalo ekonomickému analfabetovi jako mně, alespoň trochu přiblížit nezodpovědnost ban... všech lidí. A to ještě v extrémně zábavném stylu s oscarovým Stevem Carellem či vtipnou postavou Brada Pitta. A ať může být tenhle film být poučný jak chce, proč je důležité vážit si etických principů, nemusím vám bohužel říkat, co si z toho lidi odnesou...

-''The most obscene job in the world.'' -''She is a prostitute?'' -''Worse. She is a pop star.'' Ano je to pořád dokolečka. Ano je to o tom, co všichni dávno víme. Ano viděli jste to všichni už několikrát. Ani styl vás nepřekvapí pokud máte Sorrentina nakoukaného. Přesto, pokud na Youth nahlížíte stejnýma očima, vás nepřestanou bavit skvělé dialogy, chytré narážky, nádherný vizuál a geniální režie. Drama o existenční krizi Sorrentinovi znovu prochází. P.S. Harvey Keitel je na Oscara.

Tohle se nedá označit jinak než psychologická manipulace...

Fascinující epizoda, kterou jsem dokázal plně ocenit až při druhém zhlédnutí. V porovnání se zbytkem seriálu (a hlavně speciální dějová linka v New Yorku se dvěma kněžími, kteří oba vypadají jako medvídci, ale oba mají své temné stránky) působí divně až surreálně a Sorrentino si pro mnohá nejmenovaná odhalení o Lennym nemohl vybrat lepší místo.