Tomas_313

Námět filmu pojednávající o animálnosti v každém z nás je velmi ošemetný. Přestože je scénář inteligentní a nápaditý, akční scény zvládnuté, režisér zkušený a hudební podkres obstarává samotný Ennio Morricone, je nutné si uvědomit, že řada scén by při špatném uchopení vyzněla komicky a z Vlka by se záhy stala další nedůstojná hovadina s tématem lykantropie. Jenže tomu tak není. Zásadní roli, více než je běžné, sehrála hlavní postava - charismatem přetékající Jack Nicholson, jemuž zdatně sekundovali půvabná Michelle Pfeiffer a James Spader. Právě díky nim je Vlk opojným atmosférickým zážitkem, který svou polytématičností uspokojí jak příznivce thrilleru, tak i zaryté romantiky. 85%

Současný hororový král James Wan se po kratší odmlce vrací k duu Warrenových, jejichž bohatá historie logiku popírajících případů přímo vybízí k filmovému zpracování. V zajetí démonů 2 je po řemeslné stránce apartně zpracované, ať se jedná o výběr lokality, postav či celkovou mizanscénu, z níž vyčnívá především bezchybné nasnímání, hra se světlem a skromně využívaný, leč významný střih. Právě úsečný střih je lákadlem působivé úvodní scény, která započne intenzivní sled duchařských výjevů orámovaných podivně seskládaným příběhem bez výrazné pointy. Vyvrcholení příběhu nabídne triviální rozuzlení, přičemž dojde i k fádnímu finálnímu střetu, jež éterického soka, doposud mrazivě děsivého, značně znehodnotí. Děj a ochuzené finále jsou tak nejviditelnějšími vadami na kráse, naštěstí je vše kompenzováno řadou drásavých scén. Ústřední dvojice v podání Patricka Wilsona a Very Farmigy na plátně dominuje, zahanbit se ale nedají ani dětské protagonistky. James Wan přináší plnohodnotný horor s prověřenými postupy, tisíckrát viděnými v žánrově spřízněných snímcích, které ale v rukou mistra teroru nevyznívají otřepaně, naopak s menší dávkou inovace vzbuzují o to větší úděs. 80%

Pátý díl robotích přistěhovalců s podtitulem Poslední rytíř je s největší pravděpodobností posledním příspěvkem Michaela Baye, jistojistě se ale nejedná o finální epizodu. Bay v rozhovorech přislíbil odchod ve velkém stylu a každá minuta filmu je důkazem jeho snahy dostát svým slovům. Jenže i vizionářský megaloman jako Bay není bezednou studnou fantaskních nápadů a Poslední rytíř vykazuje totální vyčerpání zdrojů. Postavy jsou již tradičně typizované, každá plní svou specifickou úlohu: Marky Mark - vyrýsovaná muskulatura a proklamace heroických žvástů, Laura Haddock - ta hezká, Jerrod Carmichael - šašek, Anthony Hopkins - podivín osvětlující rádoby prolnutou mytologii a Isabela Moner - ta hezká pro náctileté. Všichni bez výjimek jsou nuceni vypouštět z úst toporné repliky, kterým na vážnosti nedodají ani Hopkinsovy kvality. Aby se vše nejevilo tak trapně, scénáristé záměrně stupňují stupiditu promluv: fráze nepřísluší věku postav, chování obecně vyznívá iracionálně a dialogy jsou triviální a bizarní. Scénáristé jakoby vytušili duchaprázdnost své práce a tak jí povýšili na očitou parodii mířenou do vlastních řad. Dějová složka by vystačila na 2 filmy a scénosled je natolik napěchovaný, že Bay všechny scény kromě vrcholného digitálního rozmaru úsečně zkracuje a neplýtvá drahocenným časem, přesto se stopáž vyhoupne přes 140 minut. Akce je perfekcionisticky natočená, oplývá náročnými dlouhými záběry a výjimečným citem pro opulentní výjevy, jenže i tak vytříbené schopnosti se omrzí a Bayovi se už od 3. dílu nedaří nalézt recept na novátorské pojetí ( nebo jej možná nechce nalézt ). Recyklace pokračuje, tentokrát se ale i věrní fanoušci otáčí zády a tvůrci možná konečně budou nuceni pozměnit prověřené postupy. 50%

Film Náš vůdce, natočený talentovaným německým režisérem Dennisem Ganselem, se volně inspiruje skutečnými událostmi z roku 1967, jež se odehrály na americké střední škole v Sao Paltu. Gansel příběh zasazuje do současného Německa a zdařile přibližuje sociální život mladistvých, nacistické minulosti Němců se však kromě okrajové zmínky nevěnuje. Pubertální postavy jsou jasně definovány, čímž je umocněn nabývající efekt manipulace - i přes rozličné osobnosti má touha po sounáležitosti téměř identický dopad na většinu celku, někteří jsou dokonce neskrývaným zapálením pro hnutí totálně pohlceni. Filmařům se daří scény vrstvit po odměřených dávkách tak, aby celek působil věrohodně a současně si udržel dravé tempo a narůstající gradaci až do samotného závěru. Ideologická hra, které studenti dobrovolně podléhají, zasahuje i diváka a její největší síla se skrývá v její nevinnosti. Po většinu času se hnutí projevuje veskrze kladně, pocity sounáležitosti a důležitosti jsou navíc základními intencemi lidského bytí a tak síla dopadu znásobená umem režiséra láká také diváka k podlehnutí a skvěle prezentuje, jak se pozitivní myšlenky hnané do radikalismu promění v čiré zlo. 85%

Gardový seržant, natočený roku 1958, je adaptací historické novely Alexandra Sergejeviče Puškina a vyobrazuje milostný příběh na pozadí rolnického povstání vedeného Jemeljanem Pugačovem v druhé polovině 18. století. Kromě živelného romantického vzplanutí podtrhnutého působivými výkony a fungující chemií mezi oběma zamilovanými nabízí děj několik dalších prolínajících se rovin. Jednou z nich je ostrá kritika zacházení z buržoazií, která je nadčasová a může být aplikována dnes a s největší pravděpodobností i zítra. Kromě všudypřítomného závanu sociální kritiky je filmem propletena i otázka správnosti kruté vzpoury – je opravdu nezbytné krveprolití při cestě za svobodou? Různorodé názory jsou nám předkládány skrze postavy Pugačova a gardového seržanta Griněva a postavám rozdílný úsudek dodává na osobitosti. Charaktery jsou vícevrstvé a v průběhu příběhu se vyvíjejí, nicméně nejkomplexnější se zdá role chrabrého Pugačova ztvárněná Vanem Helfinem, který vůdcovi z lidu ponechal hravost chlapce, rozvážnost a moudrost starce a zároveň divokost týraného zvířete. Je s údivem, jak se filmařům podařilo nabídnout natolik bohatý příběh opřený navíc o grandiózní bitvy, které svou atmosférou, velikášstvím a nasnímáním hravě konkurují i dnešním vysokorozpočtovým blockbusterům. Jedinou otázkou zůstává fakt, proč tento velkofilm nedosáhl větších ovací a dnes nezastává pomyslné místo na piedestalu filmových legend. 85%

Ben Stiller usedá do režijní stoličky a točí svůj možná nejambicióznější film – Tropická bouře. Jednoduše řečeno: natáčí jednu z nejdražších ptákovin, která kdy spatřila světlo světa. Do své elitní jednotky přibírá slavná jména typu Robert Downey Jr. či Jack Black – herce s dostatečným nadhledem, aby si tropili žerty z posvátného Hollywoodu a hlavně ze sebe. Téměř stamiliónový rozpočet Stiller ospravedlňuje působivými záběry a vydařenými akčními sekvencemi. Celé to vyznívá jako nekonečný nával smíchu a zábavy, opak je bohužel pravdou. Celá tahle rádoby avantgardní estráda, parodující mimo jiné nekonečné ždímání zaběhlých témat, příliš vážně se tvářící artové filmy či zlaté pozlátko jménem Oscar, se utápí ve stejných hnilobách jako její komické předlohy. Konverzační humor založený na vulgarismech je povrchní a až uspávavě nezábavný, přestože nápaditých odkazů a citací je halda, jsou však využity nejapně a bezmyšlenkovitě. Výjimkou je nevšední prolog nabízející trefné fiktivní trailery a úvodní válečná scéna sympatického situačního humoru. Jakmile se ale začne rozvíjet dějová složka, jakoby se vtip neodkladně vytrácel do ztracena, vylidňujíc prostor pro slaboduchý nával trapnosti. Stiller se po technické stránce prezentuje sebejistě, překvapením je tak trpká prohra na poli komiky. 40%

V roce 2012 se Ridley Scott vrátil ke svému vesmírnému dítku mysteriózním prequelem Prometheus, který měl rozkrýt původ legendárního xenomorfa. Výsledkem byl neucelený zážitek, který nabídl minimum odpovědí a přehršel nových otázek. Na vině stojí příliš mnoho motivů, které se Scottovi nepodařily vkusně zaonačit do příběhu. Filmu se ale nedá upřít vytříbená technická stránka, která podtrhuje režisérovy nezpochybnitelné kvality. Při zhlédnutí vystřižených scén je navíc vysvětleno několik nelogičností v narativní lince a celý snímek tak dosahuje kompaktnějšího rázu. Vzhledem ke všem těmto důvodům jsem na nejnovějšího Vetřelce s podtitulem Covenant šel s mírnou dávkou optimismu, umocněnou "výživnými" trailery a bohatou mediální kampaní nabízející dokreslující scény ve filmu neviděné. Úvodní dvacetiminutovka podstupuje povinnou nudnou expozici – představují se typizované postavy a pomocí oslích můstků, založených na dětské naivitě aktérů, míříme kupředu k hojnému hodování. Jakmile akce započne, Scott se vytasí s hutnou atmosférou. Fungujícímu nátlaku na divákovy potní žlázy přispívá i výtečná kamera, jenž koresponduje s jasnou vizuální představou režiséra. Stejně jako u Promethea, i zde se Scott snaží vytvořit přesahující příběh evokující u diváka věčné existenciální otázky týkající se našeho zrodu. Akční pasáže jsou tedy střídány intelektuálními dialogy mezi dvěma androidy ztvárněnými Michaelem Fassbenderem (ano, jedná se o dvojroli) o účelu a stvoření. Tyto dilemata androidi předkládají se vší pompézností prostřednictvím citace anglického romantika, čímž chvílemi scény působí jako “onanie“ hloubajícího osmdesátníka. Naštěstí pro Scotta jsou i občasné scénáristické “špeky“ stravitelné díky fenomenálnímu výkonu Fassbendera, který je stejně jako v Prometheovi herecky nejvýraznější a tentokráte dostává i nejvíce prostoru. Poměrně fikanou zápletku se podařilo vkusně naroubovat do děje a zároveň šikovně rozehrát možnosti dalšího pokračování. Velká část otázek byla zodpovězena, díky čemuž se částečně pozměnil i můj náhled na Promethea. S kina odcházím s uspokojivým pocitem a pozitivním náhledem do budoucna. Z nového Vetřelce je cítit jistota zkušeného režiséra a poučení z chyb minulých. Pokud to tak půjde dál, třetí díl bude očekáván ve Valhale. 80%¨ Veronice Joštové, S láskou rozerván, tvůj vetřelec.

Rumunský režisér Cristian Mungiu se opět hlásí ke slovu. Zkouška dospělosti představuje vícevrstevný příběh založený na skvělém scénáři a věrohodnosti ústředních představitelů. Většina děje se odehrává ve formě dialogů mezi civilně promlouvajícími postavami, které své city projevují výjimečně a působí veskrze pragmaticky, zato dopad jejich činů u diváka vyvolává rozporuplné emoce. Postava Romea ztvárněná Adrianem Titienim nabízí nejednoznačný pohled na člověka, jehož jednání nelze schválit, ale ani odsoudit. Citlivá kamera koresponduje s vyzněním scény, po většinu času strnule zabírá dvojici klidně hovořících postav, chvílemi se rozpohybuje, aby výjevu dodala patřičnou atmosféru. Nejzajímavějším prvkem je neustále zvonící telefon, díky kterému divák nabývá dojmu, že protagonistům stále něco uniká. Netřeba umělé intenzity, drama evokující vydatné emoce se dá natočit i v minimalistickém režimu. 90%

Nejnovější počin britského režiséra Kena Loacha dokazuje, že evropský film je ve vrcholné formě a Hollywood se mu v mnoha ohledech nevyrovná. Loachova minimalistická režie živě vykresluje bezvýchodnost situace. Nečiní tak za pomoci velkých gest a patetického vygradování do mezí uvěřitelnosti, příběh naopak vypráví věcně, bez příkras a s využitím těžko postřehnutelných kontrastů materiální chudoby a křiklavého bohatství metropole. Právě díky schopnosti přiblížit hrůznou realitu, která se více či méně týká každého z nás, je film tak silný, vyvolává ohlasy a rozpoutává debaty mezi lidem a uraženými úřady. Nejenom že je snímek neoddiskutovatelně trefný, ve své aktuální kritice tragicky pravdivý, ale díky přirozeným výkonům všech aktérů je pro diváka jednoduché dojít ztotožnění. Tohle není film, tohle je život. 90%

Příjemné překvapení roku 2016 pojednávající o proměně manželství v boj nerovných sil. V případě mužů boj o špetku svobody, v případě žen hon za totální nadvládou nad drahou polovičkou. Již tématika přihrává rozdělení postav na 2 tábory s jednoduchými charakteristikami - ženy touží po vládě a loajální poslušnosti, načež degradovaní muži přitakávají a tiše skrývají náznaky jakékoliv rebelie, až nakonec dojde k procitnutí tygra. Scénář staví na variaci obecně známých vtipů, témat a problémů, které kráčí ruku v ruce s manželstvím. Není to nikterak originální, ba naopak je to naprosto všední a všudypřítomné. A zde Teorie tygra boduje. Příběh je psaný životem, hořce pravdivý a odehraný s roky budovaným nadhledem. Bartoška a Balzerová tvoří skvělý pár, úžasně se doplňují a své dlouholeté přátelství proměňují v telepatické souznění na plátně. Kromě hlavního páru se představí i další dvojice v podobě mladší vlny, která oproti ladnému stáří zaostává se ctí. Dokonce i Jakub Kohák, herec věčně komický a nepříliš herecky uznávaný, se prodral k zajímavé roli vážnějšího rázu a uchopil ji povedeně. Teorie tygra potvrzuje přísloví "v jednoduchosti je krása" a nabízí uhrančivý charakter nezkrotného milovníka nikotinu Jiřího Bartošky. 80%