Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Akční
  • Western

Recenze (560)

plakát

Země, odkud přicházím (1956) 

Včera jsem tady proklel Lásku nebeskou a už jsem se bál, že ve mně nezůstala stopa citu. Když se ale srovnají oba tyhle filmy, je evidentní, v čem je rozdíl - a to nejsem staromilec a na staré filmy koukám docela nerad. Země, odkud přicházím, je krásný, vánoční poetický film, kde i ti zloduši jsou "soft". A vůbec tam nemuselo být třicet profláklých hvězd s tuctem historek jako v Lásce nebeské. Stačil jeden sevřený příběh. Nakonec "i ta děcka" jsem tomuhle filmu odpustil, vždyť Vánoce jsou hlavně svátky pro ně.

plakát

Láska nebeská (2003) 

Seber co nejvíc hvězdných herců, napiš sladkobolný scénář okořeněný nějakým tím dítětem, slož chytlavý popík a máš byznys jako stehno. Lidi to mají rádi, ocení to a zaplatí. Já se na tyhle filmy asi vůbec nemám dívat a "škodit" jim.

plakát

Bojové nasazení (1986) 

Samozřejmě to byla agitka na nepřemožitelné americké mariňáky. Ovšemže tam byl tuctový románek mezi seržantem a jeho bývalou ženou. A jistě to bylo rozehráno černobíle, když ti kladní byli bez poskvrny a záporní zápornější býti nemohli a dostalo se jim zasloužené suspendace. Jenže Eastwood byl tak jedinečný a filmy tohoto typu mám rád, takže iracionálně čtyři hvězdy.

plakát

Městem chodí Mikuláš (1992) (TV film) 

To je k uzoufání. Včera jsem hodnotil novou Annu Kareninu (****) a teď mám hodnotit tohle! To se můžeme začít bavit o tom, zda jsou vůbec filmy srovnatelné a hvězdami hodnotitelné. A nakonec dostane Mikuláš víc než Karenina. A to za skvělého Abrháma, za drsný příběh. Tohle se úplně vymyká českému mainstreamu televizních filmů. Dneska by to v produkci ČT vzniklo těžko.

plakát

Anna Karenina (2012) 

Většinou bývám na začátku filmů nadšený a postupně, jak scénáristům dochází dech, jdu s hodnocením níž a níž. Tenhle film byl opakem. Zpočátku mi vadilo to panoptikální pojetí, ale postupně jsem ho akceptoval. Dostala mě jedna scéna, ve které režisér mistrně dokázal shodit náběh ke kýči. Je to moment, kdy Kitty hraje se svým nápadníkem a budoucím mužem písmenkové Domino. Dojemné, tklivá hudba, sladkobol. Až se z toho rozplakal i chlápek, který seděl nedaleko od nich a musel vytáhnout kapesník. Hudebně, vizuelně mistrovská záležitost. Ale zřejmě je třeba přečíst si tu nemožně tlustou knihu, aby jeden Annu opravdu poznal.

plakát

Podivuhodný případ Benjamina Buttona (2008) 

Nádherný film. Před ním se musel sklonit i můj občasný cynismus. Jen nevím, jestli nebyl pro Finchera inspirací Amadeus, kde je takřka stejná expozice: Umírající Salieri vzpomíná...

plakát

Blízká setkání třetího druhu (1977) 

Po shlédnutí takového filmu přemýšlím, jestli bych ho v "chartistickém" roce 1977 hodnotil jinak než dnes. Je zajímavé, jak se může snímek za 35 let proměnit ze strhující podívané v naivní a archaickou záležitost. Jak je dneska všechno jinak. Ale i tak - lezly mi na nervy ty oduševněle vyjevené tváře týmu, který "vítal" mimozemšťany posledních 20 minut filmu. Nechápal jsem pošuka, který si do bytu házel stromy a kompost. Smál jsem se u hlášek typu "bezpečná zóna od kosmické lodi 25 metrů a pozor na statickou elektřinu". Postava chlapečka zavání kýčem. Když se veleloď zjevuje z mraků, vzpomněl jsem si na jeden díl Simpsonových, kde se neznabohu Homerovi zjevuje Bůh. Spielberg natočil naivní pohádku o tom, jak po čase mimozemšťanům došlo, že krást se nemá.

plakát

Bláznivý Petříček (1965) 

Tenhle film už není pro běžného diváka, je to záležitost pro filmové historiky, asi jsem ho ani neměl hodnotit. Je to ukázka určitého vývojového stádia filmu, slepé uličky, odkud cesta nevedla dál (podobný případ jsou třeba Němcovi Mučedníci lásky, anebo jazzrock 70. let v oblasti rocku. Z celého filmu mi utkvěl v hlavě jen Belmondo, jak stojí v nějakém rákosí a filosofuje.

plakát

Rozdvojená duše (1945) 

Neviděl jsem v tom nic jiného než upovídanou červenou knihovnu. Kdybych neviděl před časem Bílý žár z téže doby, málem bych si myslel, že se tehdy nedaly filmy točit jinak.

plakát

George Harrison: Living in the Material World (2011) 

Nemám v lásce dokumenty, protože výsledek je vždycky dílem autorského střihu, autocenzury a přání autora zobrazit předmět filmu svýma očima. Tvůrci hraných filmů ať si stříhají, protože v jejich případě jde asi ve čtvrtině opusů o umění. Autentické dokumenty asi točil jedině Warhol. Jde-li ovšem o jev nebo člověka, které mám v lásce - což je případ George Harrisona -, rád se kouknu. Scorsese obdivuje 60. léta, Stouny a Beatles, což je na jeho dokumentech vidět. Kdyby je rád neměl, stříhal by a film by netrval úmorných tři a čtvrt hodiny. Pořád se ale bylo na co koukat, třeba na Phila Spectora. Mohlo být víc muziky a míň řečí afektované vdovy Olivie.