Marze

Protože z novinky Jeana-Luka Godarda na festivalové předpremiéře v Jihlavě publikum houfně odcházelo, distributor požádal novináře, aby opatrně diváky připravili na to, že s režisérem se mezi jeho slavným debutem U konce s dechem a Socialismem něco stalo. A co se stalo? Ztratil soudnost.

Teorie všeho nese všechny znaky solidního britského životopisu plus jednu kuriozitku. Vznikla totiž podle knihy Jane Hawkingové, první manželky vědce a matky jeho tří dětí, takže i ve filmu se dere ke slovu její pohled; trochu úporná sebeobhajoba moderní světice, jíž se nikdo nemůže divit, že si po letech oddané služby ochrnutému géniovi našla jiného (a Hawking jinou). Nicméně síla osobnosti, již Eddie Redmayne od svého hrdiny přejímá i vysílá, vzdor jeho fyzickým limitům odsouvá Hawkingovu partnerku na druhou kolej.

Jakkoli je rozdroben mezi rozličné vlivy, aby uspokojil všechny divácké skupiny, nejsilnější položkou Kingsmana zůstává jeho styl. Naopak nejslabší je, ostatně jako v každé bondovce, tuctová zápletka, ve které nechybí šílený zlosyn s úlisným šklebem, nenápadný zrádce ve vlastních řadách, prohnilí milionáři a touha po ovládnutí světa.

Zápletka filmu je skutečně nevšední, i když místy balancuje až na hraně těžko uvěřitelné konstrukce. Ač se chce vrátit ke své původní totožnosti, po operaci vypadá žena natolik jinak, že ji nepozná ani vlastní muž, kterého po usilovném hledání najde a jenž jí navrhne, aby navenek předstírala jeho manželku; jedině tak se totiž domnělý vdovec může dostat k penězům, jež zdědila po svých zavražděných blízkých.Snímku, jenž vyhrál cenu mezinárodní kritiky na festivalu v San Sebastianu, vévodí Nina Hossová, známá u nás z filmů Bílá Masajka či Barbara. V hollywoodském thrilleru Nejhledanější muž s ní hráli Philip Seymour Hoffman, Rachel McAdamsová či Willem Dafoe, ve Fénixovi má vedle sebe Ronalda Zehrfelda, trefně vystihujícího ztroskotance se zbytky šarmu. Nicméně herecky má logicky navrch Hossová, zejména když pod partnerovým dohledem nacvičuje chůzi, gesta, podpisy své předchůdkyně – tedy sebe.

V prvních Šéfech na zabití zpackali sdružení mstitelé sociálních příkoří plánovanou vraždu, ve druhém plánovaný únos; to je celá změna filmového pokračování. Samozřejmě nechybí hrubozrnný slovník, vychutnávaný zejména hereckými maskoty z prvního dílu: Jamie Foxx, Kevin Spacey a Jennifer Anistonová, jejíž hrdinka lačnící po sexu by s gustem zprznila i Nymfomanku, znovu herecky převyšují ústřední trio užvaněných zoufalců. Pánská jízda; tak se přezdívá módnímu podžánru, který Šéfové na zabití 2 reprezentují. Vyznačuje se mimo jiné rádoby nekorektním humorem, jenž přitom dávno nepobouří ani řeholníky, a nepsaným pravidlem, že alespoň ve finále se musí vyprávění trochu rozhýbat, což zařídí jedna vcelku slušně vymyšlená i natočená honička aut nočním městem. Vše, co už jsme viděli stokrát.

Film  přesně vyhoví generaci, která na podobném typu francouzských veseloher vyrostla a nestojí o žádná překvapení. Trochu dietní zábava, spíš na půl úsměvu než hlasitý řehot, na druhé straně skýtá záruku, že nepřekročí hranice vkusu k vulgaritě. Trochu operetní převleky hrdinů, věhlasného kuchaře a jeho talentovaného nástupce, sice prohlédne každý kromě tupých zlosynů, ale aspoň člověk netápe. A trochu vyžilé kázáníčko, kterak ziskuchtiví kapitalisté moderní doby vyhánějí zastánce poctivé kuchyně polidšťuje fakt, že i dcera mistra chutí se krmí hamburgery.

Zpravidla se schovává nejlepší nakonec, režisér Tomáš Vorel však poučku obrátil. Nejlepší moment své Vejšky,nasadí hned na začátek. Hudební motiv Zdrhej, jejž dodal Vladimír 518, okamžitě nasadí tempo, náladu a styl, podpořený ještě hravými titulky na zdech domů během úvodní honičky.

Výchozí zápletka s kradenými psy, překvapivě podobná českému Ro(c)ku podvraťáků, není podstatná; jde jen o záminku, jak na malé podvodníčky poštvat profesionální zabijáky. Ovšem klíčový půvab snímku dodává hravý motiv filmu ve filmu, chytře balancující na hraně pokleslého krváku a existenciálního westernu. Kouzelně opilecký literát v podání Colina Farrella ztěžka vymýšlí scénář, pro nějž má právě a pouze název Sedm psychopatů

Čekal jsem upíra dokonalou kreaturu, která vyvolává dávicí reflex. Jehož tvář bublá jako tekoucí láva, pod maskou kašírované laskavosti cítíme bezohlednost a perverzní chtíč po moci. Ale v seriálu má  skvělé spoluhráče, ať už v něžně důvěřivé slečně , nebo další hrdé slečně.

Je to protiváha k individualismu, který se do evropské společnosti rozšířil , kdy se každý stará jen sám o sebe a rodina znamená malou mono jednotku o dvou, třech lidech.