Marze

Pozoruhodné srovnání zbraní dynastie Ming a francouzských mušketýrů. Ta ilustrovaná zranění nahánějí hrůzu.

Téma mi zaujalo. Vlastně tyhle pověry přetrvaly do dnes.

V tomto dílu mě moc nezaujalo téma. Alchimista Rudolf II. byl takový předchůdce vědce.

O templářích jsem viděl hodně dokumentů, tento je laděn více záhadologicky než ostatní.

Takže to vypadá, že Hunové byli první fašisti na našem území. V dokumentu se opět objeví jeden z těch úsměvných šílenců, kteří prokopou veškerý svůj majetek a peníze sponzorů, aby našli poklad a nakonec skončili na psychiatrii. Oproti tomu sledování tohoto dokumentu je zcela neškodné.

O hledání podzemního jeskynního dómu a cestopisná pohlednice Beskyd. Rád občas chodím s jeskyňáři a objevení, prolezení do nového velkého jeskynního sálu, chcete-li "dómu" je sen každého jeskyňáře.

Vážnou hudbu moc neposlouchám, ale tihle lidé jsou mimořádně talentovaní a jak je vidět mají v sobě vnitřní sílu.

Je vidět, že sport učí překonávat překážky a dodává energii.

Retrokolejní kravinka by mohla být více scénáristicky rozvinuta. Legrační to je jen přerušovaně, zvláště když Ferrell není na plátně.

Film má púsobivý černobílý formát podle skutečných zážitků lotyšské novinářky, která v sibiřském vyhnanství strávila od roku 1941 šestnáct let. Snímek budovaný jako reportážní kronika spojuje dvě linie, přičemž ta historická, líčící brutální čistky za sovětské okupace Pobaltí, vlastně jako by stála v pozadí. Podstatu tvoří vždycky znovu fascinující vůle k životu, síla, kterou v sobě dovede člověk najít v nejhorší mizérii; zvláště pak matky. Pravda je, že Sibiřský deník není příjemná podívaná. Oč důsledněji se vyhýbá patosu, o to drtivěji zraňuje bezeslovnými výjevy: když jedna z žen raději sama zabije své plačící děti i sebe, když se hladové vězeňkyně rvou s prasaty o poslední brambory, když za chleba pro děti platí sexem, za hřebíky na rakev pro miminko vlastním oblečením a za poslání balíku válenkami, takže bosé nohy pak omrzají ve sněhových závějích. Současně však prochází hrdinka okamžiky takřka lyrickými, v nichž se nekonečná tajga mění v zakletý les z pohádky a hrst borůvek či koupel v řece dávají pocit prchavého svátku, ne-li přímo štěstí, k němuž najednou stačí tak málo. Dokud se film drží téměř dokumentárně věcného popisu bezútěšného každodenního stereotypu dřiny, hladu a nemocí, má v sobě naléhavost až zdrcující. V poslední části, kdy začne přibývat hrdinčiných přízračných představ a mátožných úkonů, se však vyprávění neúměrně zpomaluje a to, co bylo dosud jeho předností, začíná poněkud vadit – totiž nedostatek faktů.Proč právě rodina Vanagsových skončila mezi Lotyši určenými na odpis a co vlastně psali v novinách, které hrdinčin manžel před zatčením řídil? Film je natočený podle bestsellerových vzpomínek Melanie Vanagsové (Sabine Monateová), která v hloubi ruské tajgy strávila dlouhých šestnáct let. Má ambice oslovit široké divácké publikum , ale není podbízivý. V lotyšských kinech se po jeho premiéře strhl poprask a tahle depresivní podívaná se během listopadu a prosince vyšvihla na pozici nejnavštěvovanějšího filmu roku. Sibiřský deník stejně jako film o vražedkyni nabízí zdánlivě strohý a od jakéhokoli sentimentu oproštěný ponor do duše zmučené mladé ženy a využívá možnosti černobílého obrazu. Režisér se nijak nezdržuje vysvětlováním dobového kontextu. Soustředí se pouze na prožitky ženy, jež se po třítýdenním putování na pokraji smrti hladem a žízní ocitla se svým synem v promrzlé zemi nikoho, osídlené jen ruským personálem pracovního lágru. Z výpravy snímku je znát smysl pro dobový detail, ať už se to týká oblečení, nebo prostředí tábora. Ani ruští věznitelé nejsou nějací prvoplánoví zloduši jako z Hollywoodu, jsou to prostí vesničané zpracovaní stalinskou propagandou o pobaltských fašistech. Pro režiséra Kairišse jsou ale historie a politika jen vhodnou kulisou pro neokázalý příběh o síle ducha vystaveného extrémním podmínkám. Může se přitom opřít o soustředěný výkon Sabine Monateové, která prakticky nezmizí z plátna a se zdánlivým stoicismem ve tváři přijímá jednu ránu osudu za druhou. Nejde ale o apatio ani podvolení. Je to přepnutí do módu přežití. Léta živoření za hranicí hladovění jí pomáhá přežít víra v to, že se jednou vrátí domů a opět se shledá se svým mužem. Každodenní hrůzy života v lágru, popisované záměrně chladně až nezúčastněně, kontrastují s obrazy netečné krásy divoké přírody. Pečlivě komponované pomalé jízdy kamery, které jsou ve vypjatých pasážích zkombinované se znepokojivou ambientní zvukovou stopou, dosahují místy až hypnotického účinku. Zvlášť ve srovnání s občasnými flashbacky a snovými scénami z předválečné Rigy připomíná Sibiř v režisérově vizi místo na pomezí halucinace - jakýsi surreálný očistec, z něhož není návratu.