RathuVSoak

Pro pitvání traumatizovaných myslí budu mít vždy slabost. Chlapi nepláčou se dokázal i přes svůj minimalismus dotknout tam, kde bylo potřeba, a tak jsem ochotný přehlédnout i těch pár nedostatků.

Monstrózní toulka mezi realitou a vizí.

Viděl jsem Let mi in předtím než jsem zjistil, že je to remake švédské adaptace na knihu, což určitě velkou měrou ovlivňuje můj způsob hodnocení. To samé platí o obsazení Chloe Grace Mortez, už jen za to bych dal filmu první hvězdu. Přestože souhlasím s mnoha názory, že filmu chybí jistá dynamika nebo, že se děj nedej bože až vleče, přece jen mne můj vnitřní hlas ponoukal sledovat film do konce a to bez známky znudění nebo otrávení. Už jen fakt, že mě Ten pravý donutil přát si heppy end, je důkaz, že to není obyčejný film. Jen nechápu proč měl někdo potřebu tvořit Stmívání, když chtěl spojit emoce s upíry a bylo natočeno toto.

Po několika minutách jsem se děsil, že budu takřka dvě hodiny sledovat pouhou změť surrealistických halucinačních scén, ze kterých budu dostávat závratě. Popravdě ani to by mě od sledování filmu neodradilo a neznamenalo by to ani, že by nemohl dosáhnout mého kladného hodnocení. Nicméně film překvapil poutavým příběhem pečlivě schovaným v bledém psychotickém kabátu duševního hroucení na tenké nitce mezi životem a smrtí. Film spíše připomíná proužek kouře odvíjející se od cigarety opřené v popelníku. V jednu chvíli je jasný zřetelný a prakticky má formu i směr, a náhle se objeví průvan a vše, co bylo před vteřinou tak jasné se rázem vytratí.

Co se k tomu dá napsat? Božské ztvárnění všeho z čeho by konzervativním křesťanským cenzorům bouchla hlava. Staré dobré improvizované filmové efekty, střeva a krev všude kam ani lidské oko nedohlédne, prostě parádní brak bez špetky výchovné nebo morální hodnoty. Objevující se humor není vrcholem, ale představě démonické krysoopice vzniklé ze znásilnění opic krysami nakažených vzteklinou mě přinutila k úsměvu. Jestli si z tohoto filmu nakonec přeci jen něco odnesete tak to, že nejlepší zbraň při zombie apokalypse je zahradní sekačka s bezednou nádrží a že není katastrofa, když vaše nemrtvá máma sežere psa vaší milované.

Pokud jste citlivá povaha a v hlavě máte samé motýlky a duhy, vřele doporučuji shlédnout tuto kontroverzní perverzárnu (jinak se to opravdu nazvat nedá) a přísahám vám, že vám vypadají vlasy, střeva se vám obrátí naruby a vaše duševní stránka se nadobro zlomí. Pokud však už narušení jste a historií prohlížeče by jste se ostýchali pochlubit i kdejakému příteli deviantovi, jedná se o příjemnou podívanou s celkem originálními náměty. Nebudu tu rozebírat každou povídku zvlášť a je jasné, že některé jsou po různých stránkách slabší nebo naopak. Jako celek však musím pochválit neboť byly ukojeny všechny mé zvrácené choutky diváka kinematografických bizarností.

Pokud očekáváte logicky plynoucí scénu po scéně navazující film, pak se třeste, neboť jste zabloudili daleko od světa, kde něco dává jakýkoliv smysl. Díky tomu je shlédnutí Nahého oběda od začátku do konce vcelku náročné. Na druhou stranu tu máme krásnou příležitost ocenit účelný chaos představující bortící se vnímání reality pomocí kvalitních filmových efektů, které jsou u Cronenbergových filmů legendární.

Pominuli opravdu přetažené trvání, které odradí většinu diváků, jedná se o neopakovatelný morbidní surrealistický zážitek.

Páni! Páni! Páni! Doják s ksichtem od krve. Snad poslední člověk věřící v dobro vymetá smetí ze skvěle ztvárněného prohnilého města. Roztomilá gore akcička. Ultra-punks masakrující bezdomovce, pasáci prodávající školačky, Santa Klaus pedofil, policie...no...ACAB jako vždy a v čele démonický samozvaný vládce tohoto nadzemního podzemí a jeho vypatlaní synečkové, každá součást filmu je naprosto dokonalá. A přitom jedinej cíl (alespoň z počátku) našeho smrdutého vousatého Hobo je dost nemoderní sekačka na trávu. Zní to lacině ale symbolismus, který v tom nacházím, včetně pár srdceryvných proslovů, dělá z tohoto jinak dekadentního počinu dokonalé poselství.

Jedna z mých oblíbených průvídek, "občas ze mne ta samolibost i kape" perfektně sedí na hlavní postavu Patrika Batemana, který svým egoismem musí logicky lézt krkem každému divákovi. Já si ho díky tomu zamiloval. Příběh na mne působil jako sociální kritika prázdnoty peněz a životů veleúspěšných kariéristů. Na druhé straně z části jako La Veyova Satanská bible pojatá v praxi. Psychopatické výstřelky Patricka Batemana dělají z Amerického psycha jeden z mých nejoblíbenějších snímků.