Necrotongue

Síť hotelů Bílý lotos mě potěšila svým sicilským resortem, protože co už může být pro evropského diváka vtipnější než američtí turisté. U amerického publika by muselo vzbudit pořádnou kontroverzi už jen pornografické provedení úvodních titulků, takže předpokládám, že ve Státech měly podobu duhových písmen na neutrálním pozadí (jen si, bohužel, nedokážu vybavit barvu, která je v současných USA považována za neutrální; snad fialová?). Pilotní epizoda druhé sezóny měla o poznání svižnější děj než první díl předchozí řady, jen si nejsem jistý, zda se tvůrcům podařilo napodruhé vytvořit postavy, které by ve mně dokázaly vzbuzovat sympatie svým vnitřním rozkladem, jak tomu bylo minule. No, počkám, uvidím, ohodnotím a okomentuji. / Poučení: Nejvýraznější rozdíl mezi západem slunce a penisem spočívá v jejich praktickém využití.

Arvéd je jednoznačně umělecko- filosofickým snímkem, to já poznám, protože jsem se minimálně devadesát minut těžce nudil, z čehož jednoznačně vyplývá, že to, co se mě nesnažilo uspat, se vešlo do zbývající třicetiminutovky (hmmm, to jsem asi přestřelil, takže jsem se musel nudit déle). K jedné pěticípé mě dokázaly přesvědčit jen některé herecké výkony, protože všechno ostatní šlo zcela mimo mě (podobně jako opakovaně zmiňovaný Kafka). Já nepotřebuji polopatické filmy, klidně se rád zamyslím, na druhou stranu ale vůbec nemusím počiny, které si tvůrci točí pro sebe a případně pro úzké publikum. Úzkým publikem míním jen ty diváky, jimž se snímek opravdu líbil a kterým něco dal. Nepočítám do něj všechny ty nadšence, kteří hodnotí vysoko je proto, že se snaží vypadat před ostatními jako inteligenti se vztahem k umění. Já jsem na přesně opačné straně barikády; scénář a režie mě ani přes furtdokolové opakování téhož nezhypnotizovaly natolik, abych projevoval nadšení, když ho necítím, a pokud budu kvůli tomu vypadat před ostatními jako ignorant, rád se té role ujmu, protože je mi to naprosto lhostejné. Snímek ve mně dokázal vyvolat emoce jen ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že jsem zase jednou ztratil bez náhrady dvě hodiny života. / Poučení: Dokonalý konfident se pozná podle toho, že umí být užitečný za každého režimu.

Snímek Topkapi na mě působil poněkud prošlým dojmem. A to nejsem nikterak zaujatý proti myšlence vyrabovat Osmanům nějaké to muzeum, jelikož jsem velkým fanouškem Kornelia Báthoryho, a tudíž jsem v neustálé protiturecké náladě. To neznamená, že bych chtěl současné Turky vraždit na potkání, jen mi netrhá žíly, když jim někdo ubere z majetku, k němuž si v mnoha případech pomohli pleněním Evropy. Tentokrát jsem tedy zaujal ke zločinecké skupině vcelku vstřícný postoj, za což jsem byl tvůrci hbitě potrestán. Stopáž byla totiž vzhledem k probíhajícímu ději silně přepálená a nebylo se čemu divit. Dokonalý, švýcarský plán nebyl totiž natolik košatý, aby na něj bylo potřeba tolik času a tvůrci se rozhodli vyplnit vzniklé mezery krásami Istanbulu a tureckým folklórem, k němuž jsem si zatím nenašel cestu. Místo toho, abych se bavil fikanými finesami protřelých nepoctivců, jsem tak byl chvílemi přiveden na okraj polospánku, a tak jsem chtěl ve výsledku hodnotit jen dvěma kousky. O ten slabší třetí si svým výkonem řekl jen Peter Ustinov, který mě bavil jako jediný po celou dobu. / Poučení: Nepodceňuj turecké knírače. 3*-

Tedy..., tohle byla rozhodně zajímavá záležitost. Emila Křižku neznám, ale jeho duševní pochody budou zřejmě poněkud netypické. Netypický byl i tento jeho snímek, kterému bych do žánru přidal ještě položky psychologický a horor. Vážně, toto byl na naše poměry tak zvláštní počin, že jsem z něj pořád ještě trochu mimo. Atmosféra byla už od prvních vteřin skvělá, po chvíli jsem si zvykl i na netradiční způsob vyprávění se všemi záludnými časoskoky a musím uznat, že se scénárista fantasticky vyhnul obvinění z napsání chabých dialogů tím, že je téměř vypustil. A i přes nedostatek možností verbálních projevů (nebo právě pro něj) předvedla herecká sestava věci, na které nejsem v našich filmech zvyklý. Štěpán Kozub a Pavla Gajdošíková byli dokonalí a zbytek sestavy se s nimi snažil držet krok, takže jsem byl chvílemi až nadšený, a když jsem zrovna nadšený nebyl, byl jsem alespoň spokojený. Spokojený a permanentně mírně znechucený, což bylo zřejmě cílem režisérsko- scénáristického tandemu. Netradiční, nečekané a kvalitní. / Poučení: I pletení může být životu nebezpečné. 4*+

Upřímně; čekal jsem další z komediálních katastrof, a přestože určitě nešlo o snímek, který bych někomu s čistým svědomím doporučil, já jsem se u něj chvílemi až nečekaně dobře bavil, takže mi bylo trochu líto, že těch chvil nebylo víc. Po velmi dlouhé době jsem se dočkal českého filmu, od něhož jsem nic nečekal a který mě překvapil dialogy, u nichž jsem se mohl zasmát. Je fajn, že si ze sebe umí Sandra Nováková udělat srandu a že Sylvu při spolupráci na scénáři nikterak nešetřila. Bavil mě i podpapučový přitakávač s občasnými úlety v podání Jakuba Prachaře, bavila mě i Jitka Čvančarová, s jejímž příchodem se trojpokoják změnil ve 2+1, bavil mě i otec v osobě Ondřeje Pavelky a překvapilo mě, jak celá tato sestava upozadila Hynka Čermáka. Chca, nechca, musel jsem jít do tří pěticípých, protože jsem se mohl u dialogů zasmát a protože i mně se líbilo sledovat, jak Sylva přemýšlí. / "Jak se mě zastal, to je personál, ne jako ty." / "To jsou šachy maty, tohlencto." / Poučení: Dvakrát měř, jednou prodávej.

No, co vám budu povídat, nadšením jsem na rozdíl od Harryho zrovna nehopsal. Tím nechci říct, že by šlo o špatný snímek, jen si mě ten příběh ani jeho provedení příliš nezískaly. Námět sice nepatřil k záležitostem, které by kladly vyšší nároky na divákovy mozkové buňky, přesto si myslím, že kdyby se tvůrci soustředili jen na pojistnou událost, mohli z toho vykřesat komedii, u jejíhož hodnocení bych nelitoval čtvrté hvězdičky, protože Walter Matthau tady byl v roli štědrého zastánce svobodných matek Willieho Gringriche skvělý a tak nějak si film ukradl pro sebe. Tím, že příběh rozmělnili mezi tři témata, u mě příliš nezabodovali a tím závěrem celou záležitost úplně zazdili. Musel jsem trochu vychladnout, protože bych ve svém rozpoložení hned po skončení snímku nad dvě pěticípé určitě nešel. A uznávám, že už pro výkon Waltera Matthau by mi to bylo následně líto. / Poučení: Není nad právníka v rodině.

Tak jako je u mě zvykem i v tomto případě si dovolím projevit svůj vlastní názor na to, co jsem právě viděl, a pokud s tím bude mít někdo problém, bude pro něj / ni nejjednodušší, když přestane číst a nebude si kvůli mně ničit nervy. Ve třicátých letech minulého století v Británii zjevně stále přetrvávala takzvaná viktoriánská morálka (která je velmi podobná té maloměšťácké a je mi z duše protivná), takže jsem si neortodoxní učitelku zpočátku vcelku oblíbil, i když to z její strany několikrát nemile zaskřípalo. S postupem času se ale stále jasněji ukazovalo, proč jsou nutné osnovy pro školní výuku. Netvrdím, že by učitelé neměli mít svůj názor na věc, svůj politický nebo náboženský příklon by si ale neměli ventilovat na těch snadno ovlivnitelných (zvlášť když jsou sami tito učitelé v některých případech sami snadno ovlivnitelní kdejakým žvástem z internetu; tuto větu už pochopitelně nevztahuji k době, v níž se odehrává děj snímku ani k době jeho vzniku). Původně jsem chtěl hodnotit třemi kousky, protože jsem měl pocit, že je to všechno jaksi rozhárané a že tvůrci otevřeli víc zápletek, než bylo potřeba, ale nakonec u mě převládl dojem, že ta trocha diskomfortu stála za to. A navíc mě potěšilo setkání s mladou Maggie Smith a pobavil mě Cowley, kterému se pěkně zapalovala lýtka:-) / Poučení: Obdiv k diktátorům bývá často nakažlivý.

Musím přiznat, že jsem se navzdory svým očekáváním dočkal zklamání. Tvůrci totiž nevyužili rozmáchlou stopáž snímku k tomu, aby se snažili o nějakou historickou věrnost (je mi jasné, že nikdo přesně neví, jak to tehdy bylo, ale přece jen se dalo držet určitých záchytných bodů) a velké množství času věnovali záběrům dětí a starších spoluotroků v okaté snaze zapůsobit na city. A pro takové zcela zbytečné odbočky se v tomto snímku Spartakus vlastně nikdy nestal gladiátorem, osvobozování otroků se omezilo na bujaré: "Pojďte s námi!", a celé to vlastně vypadalo tak, že otroci chodili ráno vykonávat své povinnosti jen z toho důvodu, že by se jinak celé dny nudili. Po celou dobu jsem měl pocit, jako bych četl knihu, v níž tu a tam chybí stránka a občas i celá kapitola. Američané navíc vyobrazili Spartaka jako idiota, který se nepřátelům otevřeně svěřuje se svým strategickým cílem, aniž by pro to měl jakýkoliv důvod (nůž na krku, citlivé partie nad otevřeným ohněm a podobně). Kdyby znal pan Kubrick naši někdejší spartakiádní tradici, ocenil bych jeho humor v závěrečných cvicích římských legionářů, takto jsem jen nevěřícně kroutil hlavou. Já tedy chápu, že už má snímek svůj věk, jenže jsem v poslední době viděl větší množství filmů, které na tom byly s věkem podobně, ale nevypadaly tak archaicky. Za mě to tedy bylo zklamání a jen díky drobnostem, které mi udělaly radost, jsem sáhl i ke slabé třetí hvězdičce. / Poučení: Chceš-li točit historický film, nemělo by ti stačit, že si pamatuješ několik jmen (přestože jsou mnohdy komplikovaná). 3*-

Dnes jsem se s Jackem Lemmonem a Walterem Matthau bavil o hvězdičku lépe než včera, protože tvůrci vsadili na košaté dialogy a vyhnuli se skečovitým záležitostem, což této konverzační komorovce jasně prospělo. Všechno samozřejmě stálo na ústřední dvojici, a to bylo potenciálním slabým místem celého filmu; stačilo by, aby divák jednoho z herců příliš nemusel a byl by tu problém. Jack Lemmon pro mě byl jedním z těch herců, kteří opravdu uměli zahrát emoce tak, abych jim naprosto věřil, ale s Waterem Matthau to mám trochu jinak. V některých rolích bych ho nevyměnil za nikoho jiného a v jiných jsem ho nemohl vystát. Oscar Madison patřil naštěstí do první skupiny, takže jsem vděčně sledoval soužití tohoto echt chlapáka se starostlivou hospodyňkou Felixem, a přitom jsem plně chápal životní rozhodnutí obou ex partnerek. Já jsem se sice u snímku ani jednou naplno nerozesmál, ale po celou dobu jsem se mírně usmíval a užíval si ty skvělé dialogy, takže jsem se čtvrtou pěticípou nemusel váhat. / Poučení: Hnědý nebo zelený sendvič? Vol uvážlivě, tady jde o všechno.

Já mám k těmto komorním komediím natočeným podle divadelních her velmi kladný vztah, takže jsem se i tentokrát těšil. Možná až příliš. Téma mě bavilo, zvlášť když se ukázalo, že se některé praktiky v novinářské branži od třicátých let příliš nezměnily, postavy byly výborně napsané i zahrané, ale celkové provedení u mě občas zaskřípalo. Jasně, u komedie očekávám, že se budu smát, jenže tentokrát jsem měl pocit, že ze mě tvůrci chtějí dostat ten smích násilím. Vůbec netuším proč místy tolik tlačili na pilu, šlo přece o zkušenou sestavu, od níž bych takovou chybu nečekal. Bylo mi to fakt nepříjemné a přirovnal bych to asi k nějakému ne příliš hlasitému ale vytrvalému, otravnému zvuku, který sice chvílemi přestanete vnímat, ale přece jen víte, že tam stále je. Tahle přemíra snahy, která v jednu chvíli přešla až v ne zrovna dobrou grotesku, mě věru nepotěšila, pokazila mi výsledný dojem a připravila snímek minimálně o jednu hvězdičku z mého hodnocení. / Poučení: Je-li práce zároveň tvým koníčkem, riskuješ, že se staneš workoholikem.