Necrotongue

Na film jsem se příliš netěšil, protože mě kolega Big Bear předem varoval před tím, abych měl příliš velká očekávání. A nelhal. Fakt jsem netušil, že by nějakého přemotivovaného scénáristu mohlo napadnout, že by létající tank prováděl v souboji s Bf 109 Immelmannův obrat, no ale co už. Těch hovadin tu bylo požehnaně a valnou většinu už rozebrali jiní uživatelé přede mnou, takže už zmíním jen to, že i když byla Luftwaffe letectvem zlých nacistů, přinesla do vzdušné války mnoho novinek. Jednou z nich bylo i to, že němečtí stíhači létali ve čtyřčlenných rojích. Ostatní státy okopírovaly tento systém až v průběhu války, když se ukázalo, že jde o mnohem pružnější (a tedy výkonnější) sestavu. Pobavila mě snaha tvůrců přesvědčit mě o tom, že byl každý sovětský letoun vybaven vysílačkou. Touto technickou vymožeností disponoval po začátku války dlouhou dobu jen stroj velitele větší formace. Kromě těchto nesmyslů, které mohou být většině diváků stejně ukradené, byl film vcelku v pohodě, dokud nepřišel patetický závěr, při kterém jsem se cítil úplně nesvůj z toho, že taky se slzou v oku nesalutuji. Nebýt tohoto momentu, asi bych jeden kousek přidal. Už jen za ty skutečné hrdiny, kteří museli bojovat nejen proti Němcům, ale i proti vlastnímu zoufale nepružnému velení. / Poučení: Když už nemůžeš jít, plaz se.

No, musím uznat, že se občas scénáristům podaří stvořit postavu, kterou od prvních okamžiků bytostně nesnáším. Nedávno jsem se seznámil s filmovou verzí Scarlett O'Hara, jež byla mlhavým důkazem toho, že by se tělesné tresty u dětí přece jen ještě neměly zavrhovat, ale Angel Deverell tuto mou nesmělou myšlenku změnila v jistotu. Šmarjá, to byla ale příšerná ... bytost. Tato postava patří jednoznačně do skupiny lidí, o nichž se říká, že by potřebovali malý dvůr a velký bič. Snímek byl ve své podstatě spíše komorní záležitostí, hlavní hrdinka mi byla protivná jako osina v ... jako trn v patě, příběh byl zčásti romancí a zčásti dramatem, přičemž pojednával o spisovatelce, s níž by se dnes mohla měřit například Danielle Steel nebo Rosamunde Pilcher, takže by mě na něm logicky nemělo nic bavit. No, a bavilo. Nikdo by nemohl být překvapenější než já, když vyjely závěrečné titulky a já jsem si uvědomil, že jsem se po celou dobu nenudil. Tvůrci asi museli udělat něco správně. / Poučení: Chceš pít šampaňské? Nech vývrtku v šuplíku. 3*+

Dnes jsem se pustil do repríz, a tak jsem si zopakoval i tuto téměř deset let starou záležitost. Z původních čtyř hvězdiček jsem musel jednu odebrat, protože se mi film zdál být na druhý pokus poněkud nevyrovnaný. Jeho první půle mi přišla lepší a zábavnější, zatímco u druhé jsem se místy až nudil. Ve výsledku šlo o takovou zvláštní magořinu, která v průběhu času postupně ztrácela tah, a nemůžu se zbavit pocitu, že si tvůrci v tomto případě sami uškodili tím, že příliš přepálili stopáž. S nějakým tím prostříháním scén a s tím souvisejícím zkrácením stopáže by se zřejmě ta čtvrtá červená ještě udržela. Musím ale každopádně vyzdvihnout postavu produkční Jany Plodkové; ta mě dokázala pobavit úplně pokaždé. / Poučení: Pozor na Havláta!

Film jsem poprvé viděl před lety, nezklamal mě sice, ale ani nezanechal nějaký výrazný dojem, proto jsem ho ohodnotil třemi hvězdičkami. Po dnešní repríze jsem přihodil jeden kousek navíc, protože mi došlo, jak civilně celá záležitost působí. Jasně, na tomto snímku jsem nenašel nic výjimečného, nic tak výrazného, aby mě to naplnilo bezbřehým nadšením, ale zato jsem nabyl pocitu, že šlo o skutečný příběh ze života. Tedy... V reálu samozřejmě nepotkávám běžně lidi, kterým by patřil kus Havaje, ale když si tento pozemkový apendix z děje vyoperuji, zůstane mi obyčejný příběh obyčejných lidí, který tvůrci podali takovým způsobem, že mi přišel uvěřitelný, a přesto jsem se po celou téměř dvouhodinovou stopáž nenudil. George Clooney v roli Matta Kinga odvedl to své, mnohem více mě ale zaujal výkon Shailene Woodley v roli jeho dcery Alexandry. / Poučení: Ani Havaj není vždycky havaj.

Tak tomuto já říkám postelový film, protože kdybych vyrazil (samozřejmě jen hypoteticky) na snímek s takovou stopáží do kina, má prdel by poznala středověk, jak by řekl Marsellus Wallace. Stopáž byla vskutku opulentní, a to tvůrci předlohu notně (a nutně) okleštili, aby se z příběhu nestal osmihodinový maraton. Knižní předlohu jsem četl a řekl bych, že se filmařům podařilo vystihnout autorčin hlavní záměr, čímž museli notně vytočit dnešní BLMáče, kteří jistě kakají kolmo vzhůru z toho, že zde byla prakticky ignorována palčivá otrokářská otázka. Mě to nikterak netrápilo, protože má rodina, kam až paměť sahá, nevlastnila jediného otroka, tím méně prosperující plantáž. Proto necítím ani nepatrnou část kolektivní viny za to, že si Anglosasové i mnozí další kmenové zajišťovali dovoz levné pracovní síly z afrického kontinentu. A tak jsem si mohl snímek v klidu užívat, protože mě bavilo, jak si Vivian Leigh parádně dávala tu zprvu jen zhýčkanou, sebestřednou fiflenu, která se postupně měnila v sebestřednou, pragmatickou machiavelistku. Na filmu bylo jasně patrné, že už něco pamatuje, ale třiaosmdesát bych mu fakt nehádal. Za mě dobrý. / Poučení: Na místě jižanského civilisty bych na příchod Shermana nečekal.

Kellyho hrdinové patří do škatulky amerických filmů, v nichž se k válce přistupuje jako k dobrodružství plnému humorných momentů, ale v tomto případě mi to vlastně ani nevadilo, protože tu žádný černoch nepředstíral, že po navlečení do německé uniformy vypadá jako čistokrevný árijský chasník, a protože se tvůrci posnažili a překvapili mě téměř dokonalou dobovou technikou, výzbrojí a výstrojí. Příběh byl sice patřičně přitažený za pomyslný účes, ale s tím jsem pochopitelně počítal, takže jsem zůstal v pohodě. Abych řekl pravdu, tak mě tohle dobrodrůžo slušně pobavilo, a přestože jsem se nejvíc těšil na Drsného Harryho, snímek jasně ovládl Donald Sutherland, jehož Pošuk byl naprosto dokonalý. P.S. Docela mě pobavili příslušníci Wehrmachtu bojující pod vlajkami Kriegsmarine. Oficiální vlajka Třetí říše přišla Američanům asi málo výrazná:-) / Poučení: Na cestě za pokladem tě nesmí nic zastavit.

Po více jak týdnu jsem se konečně dostal k tomu, abych se podíval na nějaký film a zatočil tak se svým absťákem. Ani jsem nevěděl, že jsem si na pohyblivých obrázcích vypěstoval takovou závislost:-) Už jsem několik finských válečných snímků viděl a ten dnešní určitě nepatřil mezi ty nejlepší. Nebyla to špatná záležitost, ale přece jen trpěla jasně patrnými nedostatky. Komparz sice velice snaživě pobíhal finskými lesy zleva doprava a vice versa, příběh mi ale přišel jaksi neucelený; působil na mě dojmem namátkou poskládaných epizodek vybavených značným množstvím postav, k nimž jsem si nedokázal vytvořit žádný vztah, protože mi k tomu tvůrci neposkytli prostor. Na druhou stranu musím ocenit inteligentně vložené archivní záběry, které ději rozhodně prospěly. Podle mého názoru si Finové měli dát na filmu více záležet; statečnost a schopnosti jejich vojáků by si to rozhodně zasloužily. / Poučení: Nech Panzerfäust volně dýchat.

Maďaři mě opět nezklamali a natočili kvalitní duchařskou záležitost, kterou vybavili parádní pochmurně- tíživou atmosférou. Ocenil jsem, že tvůrci nevsadili na prvoplánové lekačky a místo toho přišli s uceleným příběhem, v němž postupně narůstalo jakési znepokojivé napětí. Posmrtné fotografie už dostaly svůj prostor v hororu "Ti druzí", Maďaři s nimi ale zašli ještě o krok dále a myslím, že se jim zadařilo. Na rozdíl od tzv. západních duchařských hororů nešlo o obvyklou skupinu paranormálních odborníků, jejíž členové vždy nejméně půl stopáže hledají, pak najdou, a pak litují, že našli. Umístění děje na uherský venkov těsně po skončení Velké války bylo z mého pohledu dobrým tahem a boj záhrobních navrátilců proti jen těžko pochopitelnému protivníkovi byl morbidně osvěžující (pokud takové slovní spojení vůbec dává smysl). Bavil jsem se výborně, jen v závěru jsem začal mít pocit, že to tvůrci zapíchli nějak moc rychle. Myslím, že si příběh zasloužil propracovanější zakončení. A chudák Marcsa, takové naděje... / Poučení: Pozor na nestabilní podloží.

Letos jsem byl překvapen. Velmi překvapen a příjemně překvapen. Může za to jednak Jiří Havelka svým kultivovaným a příjemným projevem a také to, že jsem se v průběhu přenosu vůbec nenudil. A teď nemůžu absolutně přijít na to, proč tomu tak bylo. Přenos nebyl výrazně vtipný, byl spíše vážný, protože jej po celou dobu provázela modrožlutá ukrajinská stopa, a můžu říct, že mi tentokrát mimořádně nevadilo spojení kultury a politiky. Večer se mi nejspíš líbil proto, že působil stejně kultivovaným dojmem jako jeho moderátor. Velice mě potěšily ceny pro Antonii Formanovou a Pavlu Gajdošíkovou; oběma jsem Lva přál a jejich reakce při přebírání ocenění mi způsobily v obličeji grimasu, kterou ostatní lidé nazývají úsměvem. Víc jak dvě hodiny mi k mému vlastnímu milému překvapení utekly jako voda a byl to pro mě příjemně strávený večer. Ještě jednou musím pochválit výkon Jiřího Havelky, abych se přiznal, čekal jsem fiasko a byl jsem velmi rychle vyveden z omylu. 4*+

Snímek pojednává o známé epizodě první světové války, která zle narušila klidný spánek vyššího velení na obou stranách západní fronty. Nejhorším, co se může veliteli části fronty stát, je to, když jeho vojáci zjistí, že ty zlé a odporné bytosti z nepřátelských zákopů se od nich samých vlastně nikterak neliší. Ve chvíli, kdy začnou prostí vojáci přes veškerou indoktrinaci vnímat příslušníky protivníkovy armády jako lidské bytosti, dochází k úpadku morálky, čemuž je nutno okamžitě zamezit. Mohl to být skvělý film, kdyby se k němu tvůrci postavili poněkud střízlivěji, takto vznikla spíše záležitost plná patosu a klišé, která se s postupujícím dějem měnila stále více v jakousi frašku. Korunu všemu nasadilo střídání zákopů, to už se na pilu tlačilo tak silně, až se ohýbala. Jasně, válka je svinstvo, zpráva přijata, ale kdyby mi ji tvůrci podali bez toho zbytečného pitvoření, mohl jsem jejich snahu ohodnotit vyšší známkou.