Necrotongue

Zatím hodnotím čtyřmi kousky, protože zatím netuším, co od toho můžu očekávat. Seriál v žádném případě nezačal špatně, téma je skvělé, osmdesátková atmosféra je ještě lepší a Alison Brie byla pro tragikomickou Ruth výbornou volbou. Bavil jsem se a čekám, že se budu bavit ještě lépe.

První sezóna ode mě dostala čtyři hvězdičky, ale pátá nebyla úplně nereálná, snižoval jsem hodnocení spíše za součet drobností, protože série se mi celkově hodně líbila. Námět se mi sice nejevil jako příliš originální, ale zpracování mě rozhodně potěšilo. Pravda, některá jména mě poněkud zaskočila (Takeshi Kovacs, Gottfried Saito), ale na druhou stranu, proč ne, že jo? Chybou bylo, podle mého názoru, obsazení Dichen Lachman do role Reileen Kawahary, jí bych opravdu ani chvilku nevěřil, že není na temné straně Síly. Co mě fakt bavilo, bylo prostředí, svět budoucnosti se tvůrcům povedl a do hotelu U Havrana bych se z fleku nastěhoval, tam by se mi líbilo. První řada si prakticky po celou dobu dokázala udržet kvalitní atmosféru, akční scény byly na slušné úrovni a příběh mě skutečně bavil. Už se těším na pokračování. // Nemůžu si pomoct, ale Renée Goldsberry jako Quellcrist Falconer, mi neuvěřitelně připomíná Citru Talugmai z FC 3. 4*+

Úplný závěr mi sice připadal až příliš happy, ale i přes nějaké ty nedostatky jsem se rozhodl pro pět kousků. Tvůrci se s tím příliš nemazali a neváhali obětovat nějakou tu postavu, pro mě představuje nejtěžší ztrátu život, který vlastně ani životem nebyl. Tak nějak jsem si ho oblíbil.

Tak nám v deváté epizodě zase trochu přituhlo. Je zajímavé, jak v této verzi budoucnosti nikdo neřeší, co si vezme na sebe, ale spíše se uvažuje nad tím koho. Úplně slyším ty otázky: "Miláčku, nepřipadám ti v tomhle těle tlustá?" "A teď?" Ale teď vážně, bavil jsem se, atmosféra byla, napětí bylo, akce byla. Plná palba.

Po minulé odbočce se opět vrátil hlavní příběh v plné parádě, takže jsem si znovu užil atmosféru nového světa. Kromě závěru tentokrát nešlo zrovna o akční díl, ale při vytváření historky pro Bancrofta jsem se hodně dobře bavil a mohl jsem se i slušně zasmát- Ava neměla chybu. Chyběl mi tam jen polibek při shledání, to by byl sucháč:-)

Sedmá epizoda mě dost zklamala, protože se věnovala jen časům minulým a příběh se vlastně nikam neposunul. Pohled do minulosti mi navíc nepřinesl žádné překvapivé zjištění, to, co jsem se nedozvěděl už z předchozího dění, jsem si celkem jednoduše odvodil, takže zajímavé bylo snad jen doladění detailů.

U šesté epizody jsem s hodnocením trochu váhal. Byla sice slabší než předchozí díl, ale i tak jsem uvažoval o slabších pěti kouscích, jenže mě příliš nepřesvědčil závěr v kleci. Takeshi Kovacs se příliš nepředvedl, čekal bych, že se při svých schopnostech nedá tak snadno zaskočit a příliš jsem nepochopil, proč Ortega pořádně nevyužila novou pravačku. 4*+

I pátá epizoda přinesla skvělou atmosféru, nechyběla ani slušná porce napětí a na své si přišli vyznavači akce i romantičtí diváci. Já jsem se každopádně výborně bavil, opět jsem si doplnil pár dílků do skládačky a musím uznat, že se tvůrcům opravdu daří silné závěry jednotlivých dílů.

Tentokrát se tvůrci rozhodli odklonit od pozvolnějšího tempa příběhu a překvapili mě epizodou, při níž by se mohli školit i zaměstnanci CIA, kteří si tak rádi povídají s islamisty v Guntánamu. Epizoda měla proto svou svéráznou atmosféru, kterou narušily jen zábavné momenty s babičkou, a závěr to všechno ještě vylepšil.

Spokojenost trvá i po třetí epizodě. Poe, personifikace hotelu U Havrana, mě baví stále víc, je to takový ten typ vedlejší postavy, která není pro pokračování příběhu nezbytně nutná, ale bez níž by to už nebylo ono. Bancroftův večírek mě přesvědčil o tom, že lidi gladiátory prostě milují a setkání s dvanáctou dcerou bylo poučné.