Ghoulman

Ghoulman

Milan Peňáz

Česko

52 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 8 11 14
    • 5.12.2018  00:40

    Dokonalá surrealismem ovlivněná režie Cocteaua dělají z tohoto filmu přímo labužnický zážitek pro oko. Od práce kamery, přes nasvícení až po mizanscénu, vše vytváří v kombinaci s pohádkovým dějem tak magickou atmosféru, že vám film bude připadat jako velkolepý fantaskní sen, z kterého se pomalu ani nebudete chtít probudit...

    • 4.12.2018  23:04
    Madame de... (1953)
    **

    Film téměř výhradně skládající se z prezentace opulentního života francouzské vyšší vrstvy, z omdlévání hraběnky de... a z prodávání a opětovných nákupů jednoho páru náušnic. Práce s osvětlením i kamerou je zde výborná, zvláště na plesových scénách, kde jsou tanečníci snímání v důmyslných kamerových jízdách a montážních sekvencích. Nicméně to je v mých očích asi tak jediná skutečná devíza tohoto jinak nudného melodramatického snímku, v němž většina postav působí jako neživé, pozlacené figurky.

    • 4.12.2018  19:36

    Nádherné, silné a zároveň strašlivě smutné. Zkrocená hora je jedním z těch nemnoha filmových zážitků, na jehož konci jsem brečel jako želva...

    • 2.12.2018  16:28

    Souhlasím s uživatelem Helmutek, podle mě si tento film tak nízké hodnocení nezasluhuje. Už jen proto, jak se s danou látkou tvůrci vypořádali - upozaďují totiž kariéru hudebníka a mnohem intenzivněji se soustřeďují na introspekci do duše Hanka Williamse, na zkoumání jeho zajímavého a protichůdného charakteru, na jeho problémový vztah se ženami i alkoholem. Je to film pomalejší a spíše konverzační, založený na detailech a drobných nuancích, které podporuje i parádní výkon Hiddlestona (škoda, že ten chlapík přijímá poslední dobou tak málo rolí, s jeho talentem bych ho rád vídal ve filmech častěji). Tím vším se do značné míry film liší od ostatních, často bombastických snímků o hudebnících, což přispívá v mých očích k jeho čerstvosti a originalitě.

    • 1.12.2018  15:26
    Sucker Punch (2011)
    ***

    Bylo by zajímavé sledovat, jaké by vzbudil tento film reakce, jestliže by byl natočený dnes a jestli by to Snyderovi vůbec prošlo a nebo by byl při premiéře ukamenován rozlíceným davem feministek (což by ovšem nebylo příliš fér, jelikož tvůrce natočil ještě dříve film založený na opačném principu – film plný naolejovaných svalnatců, jejichž těla pokrývá jen bederní rouška). Každopádně je to pěkná podívaná (přinejmenším pro chlapeckou část publika) – spousta dokonale propracované akce, partička velmi atraktivních protagonistek, které většinou chodí oblečené/neoblečené tak, jako by jim nákup udělala partička nerdů v říji a k tomu všemu skvělá choreografie soubojů ohulená božími rock‘n‘rollovými peckami. Takže z audiovizuálního hlediska tomu za mě není moc co vytknout. Kde to ovšem značně drhne, je scénář a příběh, jež má sice dobrou premisu a zajímavou strukturu, ale který je velmi nedotažený a jehož chyby ruší divácký zážitek. Oproti Strážcům nebo Úsvitu mrtvých je to taková bezduchá jednohubka, ale pobaví.

    • 24.11.2018  20:20
    Horečka (1921)
    *

    Jsou filmy, jež jsou natočeny tak strhujícím způsobem, že i když trvají třeba dvě a půl hodiny, divákovi uběhnou jako nic a on by si je ihned po shlédnutí nejraději zopakoval. Pak jsou filmy, jež se nedají časově měřit, protože diváka naladí na vlnu jakéhosi bezčasí, nechají mu okusit kousek věčnosti (filmy od Tarkovského, Frickeho nebo Malicka). No a nakonec jsou zde snímky, které kupříkladu netrvají ani hodinu a přijdou vám tak nudné a dlouhé, že by vám snad i rychleji uteklo tříhodinové čučení do prázdné zdi. Horečka, navzdory svému strhujícímu názvu patří mezi ně – osobně bych ten film přejmenoval na mnohem výstižnější Nudu. Poté, co se zpočátku díváme na poloprázdný bar, v němž navátí štamgasté prožívají své „zábavné“ chvilky skládající se z kymácení se ze strany na stranu se sklenkami v ruce, se naše pozornost upře na rozpustilou barmanku, která vykládá jedné zákaznici o svém bývalém milenci a poté si krátí svůj čas nestoudným ukazováním kotníčku místním intelektuálům. Následně se do hospody přivalí námořníci, které nemilosrdně pronásledují lehké děvy v očividné natěšenosti na zboží, které námořníci přivezli. A divák sleduje dalších několik desítek minut velmi zajímavé výjevy akce, která se opět skládá ze snímání opilých a kývajících se námořníků, na jejichž klínech se kývají opilé lehké ženy, což se zděšením sleduje roztomilá opička, která se zdá být nejsympatičtější postavou filmu. Ale pozor, přichází šok – barmanka objeví v jednom námořníkovi svého bývalého milence, o kterém se dříve zmiňovala zákaznici. Ten jí uměl líbat krček, jako žádný jiný muž, ba ani její současný partner, shodou okolností kolega barman. Ovšem do toho se připlete jakási Japonka, kterou námořník-milenec sbalil na svých cestách a jež neumí hádám chodit, protože se po celou dobu plazí po zemi, aby sebrala z jednoho stolu kytku. Opravdu, duchaplný symbol... Já vlastně nevím čeho je to symbol, ale pojďme dále. Poté, co se jí pokusí jeden z místních gentlemanů zvednou strhne se rvačka, avšak Japonka stále odvážně pokračuje ve své výpravě/plazením se za květinou a to i poté, co se polovina hospody umlátí k smrti a barmanka je zatčena, neboť ji z toho masakru obvinil dříve jí sváděný intelektuál. Z toho plyne jedno velmi důležité poučení pro ženy a to jest „dávejte pozor, komu ukazujete své kotníčky" - jestliže to nemyslíte vážně, mohlo by vám to vymstít. Hrůza film.

    • 16.11.2018  19:19
    Robbie Williams - Supreme (hudební videoklip) (2000)
    ***

    Ačkoliv co se týče textu, jedná se o moji patrně nejoblíbenější písničku Robbieho Williamse, klipu jsem nikdy nepřišel na chuť. Možná je to tak trošku tím, že ačkoliv píseň je o hledání (až metafyzické) lásky, video je kdo ví proč o závodech formule jedna (?). Ale jedno se musí nechat – Williams vypadá s licousy rozhodně zajímavě...

    • 14.11.2018  14:43
    Zmizelá (2014)
    *****

    Tento komentář není určen lidem, kteří film ještě neviděli, protože v něm rozebírám věci, které by mohli prozrazovat (byť nepřímo) zápletku. Pokud patříte k těm, kteří si předem zjišťují o filmovém příběhu informace, u Zmizelé tento postup vřele nedoporučuji – je nejlépe do tohoto zážitku jít bez jakéhokoliv očekávání – věřte mi, vyplatí se to. A nyní k filmu – Zmizelá je bezmála dokonalým diváckým zážitkem a to hned v několika ohledech. Jednak je to perfektně vydařený film po stylistické stránce. Fincher dosahuje své pověsti perfekcionisty - od osobité palety barev, nasvícení, přes způsob snímání – vše zde má svoje místo a funguje tak jak má. K obrazu patří též dokonale padnoucí hudba Reznora a Rosse, která nejen v jednotlivých scénách, ale i celkovou promyšleností padne k filmu jak ulitá. Když například zpočátku popisuje Rosamund Pike blažené začátky vztahu s jejím budoucím manželem, hraje v pozadí hudba příjemná a lahodící uchu. Když se pak k sobě manželé navracejí a její představa romantiky se obnovuje, do příjemného motivu se vkrádají nepříjemné a nervyderoucí syntetické hluky, které upomínají na to, že Affleck musí žít nadále s psychopatem. Ovšem ještě zajímavější je sama dějová linka, která má mnoho vrstev a funguje i na vícero shlédnutí. Co diváka jistě zasáhne jako první je neskutečně skvělá práce filmařů (a scénáristky) s jeho očekáváním – v příběhu se nikdy nestane, co by člověk očekával – věci odbočují nečekanými směry, často se převrací naše vnímání i sympatie k postavám naruby, ale co je na tom všem nejlepší – jakkoliv jsou jednotlivé zvraty šokující a nečekané, vždy dávají v korpusu díla perfektní smysl (za což může znovu Fincherův perfekcionismus). Avšak krom hlavní příběhové linky je ve snímku mnoho dalších, na první pohled možná skrytých vrstev. Jednak je to důmyslná kritika mediálního honu na čarodějnice, vliv médií na naše vnímání zobrazovaného člověka, bulvarizace vztahů i příliš zbrklé zpracovávání faktů a činění soudů. Dále je to obdivuhodně detailní zpracování hlavních charakterů, jejichž uvěřitelnost za mnoho vděčí i skvělému výběru herců. Psychopatka Rosamund Pike je vskutku úžasnou i děsivou postavou. Její emocionální prázdnota a chlad je patrný již v tónu jejího hlasu, když předčítá své zápisky z deníku, v nichž se to hemží melodramatickými okamžiky, které však v kombinaci s chladným nezúčastněným tónem působí o to neosobněji a vykonstruovaně. V kombinaci s jejím šarmem a očividnou manipulativností zde máme jedno z nejvěrnějších zpracování psychopatů ve filmu. Za zmínku stojí též náznaky, že za jejím sebestředným a krajně neempatickým charakterem stojí z části i její rodiče, kteří z ní udělali „Úžasnou Amy“. Člověka, který musí být v každém ohledu dokonalý a kolem něhož se točí celý svět. Charakter ňoumy a typického chlapského archetypu líného a prolhaného manžela, který přes všechny své chyby je stále lidský, ztvárnil též brilantně Ben Affleck. Ústředním párem se dostáváme k další rovině filmu a to je velmi sarkastický a černohumorný pohled na vztahy a především manželství – ten film je zčásti o manželské krizi, která je překonána, akorát je vše posunuto ad absurdum – manžel ženě lže a podvádí ji, ona se vydává do světa, ve kterém zjišťuje, že není až tak snadné být sama a že žádný ideální partner ve skutečnosti neexistuje (a pokud by existoval, byl by to někdo jako postava slizkého Harrise, který je ve své dokonalé péči absolutně nesnesitelný). Stejně tak Affleck po zmizení své ženy uznává své chyby, svoji prolhanost a i to, jak mu na jeho ženě ve skutečnosti záleží (jakkoliv v kontextu příběhu lživě). A tak po všech těch peripetiích (a nějaké té brutální vraždě) pár nakonec dochází k překonání krize a znovu-spojení. Právě toto posunutí vztahového vývoje z roviny klasického romantického příběhu lásky, do kontextu thrilleru o psychopatické manželce a jejím natvrdlém manželovi dodává filmu nebývalou šťávu a přes všechnu vážnost (i hrůznost) příběhu se může cynická část diváka místy velmi dobře bavit.

    • 12.11.2018  17:20
    #MístoKlidu (2018)
    odpad!

    S pojmem fekální humor jsem se za svůj život již párkrát setkal, ale fekální "umění"? To je nějaká zcela nová kategorie, ne?

    • 9.11.2018  14:32

    Sigmund Freud by byl z tohoto filmu nadšený...

    • 8.11.2018  21:31

    Jestliže mám rád některé archetypální postavy (třeba ušlechtilého blázna alá Don Quijote), jiné se mi pro změnu dost zajídají. Asi mým nejméně oblíbeným příběhovým typem je žena alá Madame Bovaryová – věčně nespokojená panička, jež si stěžuje na svůj krutý osud zaopatřené ženy z vyšší vrstvy, jejíž muž ji k smrti nudí a ona by přitom tak hrozně ráda proměnila své roztomile romantické představy v hmatatelnou podobu reality, aby konečně její nespoutané srdce plné imaginace a hlubokých citů mohlo začít žít. Záleží na zpracování, ale většinou mě prostě dost vysiluje dívat se déle jak pět minut na nějakou unuděnou a vzdychající ženskou, která přeje svému tupému manžílkovi pomalou a krutou smrt, ale trvá jí celou věčnost, než svého chotě kupříkladu zamorduje (nebo než si najde milence - jen aby zjistila, že muži jsou stejně všichni stejní a pak se otráví - jen aby zjistila, že to byl pěkně hloupý nápad, protože – světě div se – otrava není zrovna pohodlný způsob smrti). Zde se ovšem za celou dobu nestane vůbec, ale vůbec nic – žádné vraždění, žádné sebevraždění, žádné jedy, útěky z domova, ba ani milenci, no hrůza. To byl mimochodem účelný spoiler, který má případné diváky od tohoto filmu odradit :D

    • 5.11.2018  22:06

    Tenhle film je vlastně skoro totožný s jedničkou, akorát není ani zdaleka tak dobrý. Vaughn sem překlopil všechny postupy, jež v prvním díle Kingsmana skvěle fungovaly a znásobil je ad absurdum. Je zde více (nesmyslně přepálené) akce, více postav, více zvratů, více lokací, ale nikoliv ku prospěchu věci. To, co bylo hravým se zde stává křečovitým, to co bylo (relativně) uvěřitelným zde nabývá až na jisté parodičnosti. Lhal bych, kdybych řekl, že se mi některé pasáže či prvky nelíbily (rozhodně bych podtrhl závěrečnou akční sekvenci, americkou tajnou službu a Julianne Moore). Avšak celkově je to slabota. PS: Elton John rules...

    • 4.11.2018  00:27

    Queeny jsem miloval už na základce, sbíral jsem jejich desky, plakáty, koukal jsem do zblbnutí na jejich koncerty a v podstatě nic jiného neposlouchal (což mi samozřejmě moji tehdejší spolužáci dávali sežrat, protože to bylo totálně mimo běžný teenagerovský vkus). A ačkoliv jsem později rozšířil svůj hudební záběr na mnoho jiných interpretů, žánrů a stylů, tato kapela i postava Freddieho Mercuryho pro mne mají stále speciální a nenahraditelné místo - jak v mém osobním, tak hudebním vývoji. Proto když jsem šel na Bohemian Rhapsody do kina, mísila se ve mne nostalgie s až dětským vzrušením, které jsem nezažil už pěkných pár let. A konečný dojem? Dobrý i zlý. Na jednu stranu je zde opravdu dost co kritizovat. Tvůrci občas vykrádají jiné hudbení filmy (například hádka kapely na večírku až podezřele připomíná obdobnou scénu z filmu Doors), navíc si úplně neporadili s příběhem, jehož struktura se dost často opakuje (někdo přijde na nějaký hudbení nápad, ten je poté zpracován a nastává střih na úspěch dané písničky). Dialogy jsou někdy velmi prkenné a celý příběh je zpracován v určitém ohledu bezpečně, tak aby se tvůrci zavděčili co nejširšímu okruhu diváků (například promiskuitní a šílený způsob života Mercuryho je shrnut do několika málo záběrů na večírky, které působí skoro jako nějaké školácké párty). A poslední věc - je zde někdy příliš hráno na city (například ve scéně s otcem). Ačkoliv by se to mohlo zdát jako slušný seznam nedostatků, přesto u mne vítězí kladné dojmy, protože hudebně (a to je to, o co zde jde ze všeho nejvíc) se tomu snímku nedá nic moc vytknout. Nemluvím zde samozřejmě pouze o hudbě Queenů, která je geniální, nýbrž o jejím zapojení do kontextu příběhu, o sestřizích koncertů a využití různých montážních sekvencí, které jsou dovedeny k dokonalosti a neuvěřitelně lahodí oku i uchu diváka (proto vřele doporučuji na Bohemian Rhapsody vyrazit do kina, vyplatí se to). Navíc je fajnové, že hudba funguje jako určitý most mezi protagonisty a jejich osudy. Dvě linky příběhu – vývoj kapely a život Mercuryho – jsou velmi dobře vyvážené a zábavným způsobem se prolínají, aby se nakonec sjednotily ve famózní rekonstrukci slavného vystoupení na Live Aid. A když už jsme u těch členů kapely – všichni herci odvedli opravdu poctivý kus práce, v čele s Malekem, jemuž patří všechna čest za to, jak věrně ztvárnil tak charismatickou a rozporuplnou osobnost, jako byl právě Freddie Mercury.

    • 27.10.2018  23:26

    Slabší než jednička, především díky nevyváženému humoru a sázce na jistotu ve vytváření podobných situací, jež byly k vidění již v předchozím díle. Nicméně ve snímku je stále dostatek zábavných pasáží (mezi nejzdařilejší patří chytrá parodie na počáteční honičku v Casinu Royale, skvěle načasované „clouseauovské“ přeřeky nebo do ad absurdum dovedený mnišský výcvik). Hodně se mi líbil výběr herců - Atkinsonovi zdatně sekundují Daniel West jako záporák, výborná „bondgirl“ Rosamunde Pike a především pak talentovaný Daniel Kaluuya, jež si střihnul roli Englishova parťáka. Příběh není nijak duchaplný a vtipy občas balancují na hraně trapnosti (a párkrát do ní i spadnou), avšak obecně vzato jsem se dobře bavil.

    • 22.10.2018  17:07
    Sinister (2012)
    ****

    Vím, že tento film většina lidí obdivuje z hlediska hororových aspektů a ačkoliv uznávám, že například nalezené pásky se záznamem smrtí rodinných příslušníků jsou skutečně zneklidňující a působivé (i díky hodně nápadité hudbě), přesto mě v tomto ohledu mnohem víc dostalo třeba mistrovské dílo James Wana V Zajetí démonů, které má mnohem vypiplanější atmosféru a jako horor drží více pohromadě. Nicméně co mě opravdu zaujalo na Sinisterovi je jednak brilantní výkon Ethana Hawka, jehož spisovatel nořící se čím dál tím více do strachu, paranoie a zoufalství nemá jedinou chybičku a pak také práce tvůrců s linkou osobní a linkou „pracovní“. Ve většině hollywoodské produkce mají postavy v příběhu dvě linie – jedna se zaobírá soukromím postavy (rodinou, mileneckým vztahem, etc.) a druhá posláním této postavy (zachránit svět, pobít nepřátele, dosáhnout kariéry, etc.). Často se tyto linky protínají a mnohdy jdou proti sobě, takže se hrdina musí rozhodnout mezi svým posláním a soukromím životem. V Sinisterovi je též patrný neustálý tlak, který je vyvíjen na hlavní postavu, aby si vybrala mezi rodinou a svou spisovatelskou dráhou. Velmi černohumorný je pak moment, kdy (spoiler!) se hrdina na konci filmu rozhodne svoji práci zanechat, vzdát se kariéry spisovatele i rozluštění záhady a starat se výhradně o rodinu. A to vše jen proto, aby jej nakonec zabila jeho vlastní roztomiloučká dceruška...

    • 17.10.2018  21:36
    The Weeknd - The Hills (hudební videoklip) (2015)
    *****

    Dlouhá a bolestivá cesta do pekla... Hodně se mi líbí, že The Weeknd občas odstoupí od klišóvité šablony panující u tolika současných raperů. Ti se většinou ve svých nepříliš inteligentních textech věnují svému postavení alfa samce, sexu, své vlastní genialitě a předstírané ostrosti. V The Hills jsme naopak svědky spíše intimní zpovědi, v níž převládají výčitky svědomí, deprese a ponor do temných stránek interpretovy duše. Klip je pak bezpochyby geniální, od počátečních prostřihů na převrácené auto, až po závěrečné setkání se Weeknda s ďáblem.

    • 17.10.2018  21:32
    Janelle Monáe – Make Me Feel (hudební videoklip) (2018)
    ****

    Jestliže Weeknd vychází velké části z Jacksona, Monáe nepokrytě vykrádá Prince. Nicméně i přes nepříliš velkou originalitu se v tomto případě setkáváme s hravou, energickou a do detailu vypiplanou hitovkou se solidním klipem, prosáklým rozmanitými barvičkami a silným erotickým napětím.

    • 7.10.2018  16:21

    Ačkoliv je Modrá nejspíš neslavnějším filmem z Kieślowského Tří barev, nemohl jsem si pomoci, ale mě v té báječné symfonii obraznosti a hudby rušil neustále jakýsi podprahový falešný tón. Podtón určité neuvěřitelnosti a přílišné vyumělkovanosti a to nikoliv v rovině příběhové, ale spíše emocionální (podobný tón, který měl prim v Dvojím životě Veroniky, jež je pro mě zdaleka nejhorším Kieślowského dílem). Ale pojďme k hodnocení Bílé - tato "barva" sice není tak audiovizuálně opulentní jako Modrá, zato je to film mnohem vřelejší a lidštější. Film, který mne absolutně a beze zbytku pohltil a s jehož protagonisty jsem se dokázal zcela sžít. Když se smáli, smál jsem se s nimi, když plakali, měl jsem na krajíčku. Velmi silný příběh o lásce i o životě s naprosto skvělým Zamachowským a neuvěřitelně divukrásnou Julie Delpy.

    • 29.9.2018  23:35
    Dekalog - Dekalog IX (E09) (epizoda) (1988)
    *****

    "Pravá láska je v srdci a ne mezi nohama..." Tahle věta, pronesená na začátku nevěrnou manželkou ke svému impotentnímu partnerovi, vystihuje přesně celé téma i poselství Dekalogu IX. Strašně se mi líbí, jak mě Kieślowski dokázal vtáhnout do milostného trojúhelníku, jak se mu povedlo mě ponořit až po krk do všeho toho napětí, silných emocí, melancholie i pocitu bezmoci a dojetí, až jsem místy lapal po dechu a chtěl, aby už to konečně skončilo. Silný díl, ať už co se týče scénáře, skvělých hereckých výkonů, přesného načasování veškerých situací i výběru hudby. Vedle prvních dvou dílů a Krátkého filmu o lásce je pro mě tohle zatím nejlepší věc z Dekalogu.

    • 29.9.2018  00:35
    Jacques Brel: Ne me quitte pas (hudební videoklip) (1960)
    *****

    Nejsilnější písnička o lásce...

    • 27.9.2018  17:56

    Prapodivný film o těhotné ženě, jež okrádá děti o lízátka, bezdomovce o jitrnice a pouliční prodavače o tabáček, aby vše zmíněné poté mohla spořádat před bílým plátnem s takovou vervou, až vedle ní vypadá i neotesánek pomalu jako pouštní asketa. Vše je korunováno scénou, kdy se těhulka po několikachodové hostině rozhodně porodit dítě na čerstvém vzduchu, pročež si pro tento účel vybere nedaleký záhon zelí. Proti logice tohoto příběhu se zdají být snímky Davida Lynche vrcholem srozumitelnosti...

    • 17.9.2018  12:50

    Osud vzájemně se hledajících, kteří se vždy minou...

    • 17.9.2018  00:01
    Smrt ve tmě (2016)
    **

    (V následujícím komentáři se mohou objevit spoilery - budiž vám to dostatečným varováním, jestliže jste film neviděli – a jestliže se na něj chystáte, mohu vám předem říct, že je docela špatný. To byste sice po přečtení mého komentáře snadno zjistili, avšak ten obsahuje spoilery. Trošku bezvýchodná situace, já vím, já vím... Nicméně rozhodnutí je na vás). Nechci ten film úplně zatracovat – ostatně v prvních dvou třetinách jsem byl přesvědčený, že to bude pětihvězdičková záležitost. O to víc mě však naštvala poslední třetina. Zpočátku jsme představeni triu zlodějíčků, kteří mají dostatečné problémy na to, aby jimi divák neopovrhoval, ale dokázal se vcítit do jejich kůže i chápal jejich motivace ke zlodějině. Hlavní hrdinka (Bloncka) chce například uniknout se svojí dcerkou do jiného města, kde chce začít nový život (aby divák nepochyboval o pádných důvodech pro tento přesun, je nám sděleno, že žije v Detroitu a je nám představena její spolubydlící (ošklivá megera) se svým nápadníkem (značně nedůvěryhodné individuum). Druhým ze zlodějů je jinak velmi slušný mladík (krom toho, že krade) a je do Bloncky zamilovaný (proto mu říkejme třeba Romeo). Ostatně co by člověk neudělal pro lásku, že? Lidé pro ni i vraždí, proč by pro ni nemohli ukradnout sem tam i nějaký ten spotřebič? Jediný z tria, který je zcela nesympatický je hlučný, agresivní hašišák, jež zanechává na místech činu svoji moč (což je mimochodem velmi neprozřetelné) a navíc brání Romeovi v naplnění jeho platonické lásky, neboť Bloncka má očividně dost špatný vkus na chlapy – tento rušivý element v podobě hašišáka je však velmi rychle odpraven (zastřelen nevidomým vojákem, ale to již předbíhám, vezměme to popořadě). Trio se dostává ke své životní šanci – chce okrást slepého veterána v neobydlené čtvrti o balík, jež vysoudil na ženě, která přejela jeho dceru. Abych to příliš neprotahoval, trojice se dostává po nějakých těch úvodech do domu veterána. Jenže to, co vypadalo zprvu jako lehká prácička se nakonec proměňuje v noční můru. Zlodějíčci totiž velmi rychle zjišťují, že válečný invalida není chudáček slepý stařeček, ale ve skutečnosti nebezpečný zabiják a aby toho nebylo málo, ještě úchylný inseminátor s mimořádně vyvinutým čichem. Přibližně do hodiny promítacího času je film téměř bezchybný – hlavní premisa je nápaditá, dům, ve kterém se většina děje odehrává je několikrát velmi dobře zmapován kamerou, což pomáhá v perfektní orientaci diváka v tom, co se kde děje. Prostor a situace jsou ve filmu celkově užity účelně a překvapivě nápaditě. Problém nastává přibližně v poslední třetině filmu, kdy tvůrci odhlédnou od brilantně vypracovaného napětí a po všech stránkách skvělé hry na kočku a myš a začnou tlačit na pilu v překvapování diváka. Postavy, které měly umřít jsou ve skutečnosti navýsost živoucí, postavení aktérů se naprosto nesmyslně několikrát obrací naruby a co je nejhorší, logické chyby jsou až neuvěřitelně do očí bijící (haha). Dám delší příklad, ve kterém ilustruji souhrn těch největších nesmyslností. Bloncka a Romeo přemohou slepého vojáka a místo toho, aby jej odpravili – nebo přinejmenším dokonale paralyzovali (omráčili, svázali ho důkladněji než Houdiniho), spoutají mu jednu ruku želízky a hurá pryč z domu. Jenže než najdou klíče veterán se z pout vysvobodí (během asi pěti sekund), poté zastřelí Romea, Bloncka vyběhne z baráku, běží jako frčka (ačkoliv v předchozích scénách měla minimálně natřikrát zlomenou nohu a mohla se maximálně plazit), za ní vybíhá slepcův pes, který byl předtím bezpečně zavřený a kterého nikdo nepustil, poté běží Bloncka do auta, kde psa po několika složitých manévrech spoutá (mimochodem tak, že jí sice nemůže kousnout do obličeje, ale jinak by ji mohl roztrhat na kusy, protože na ni doslova stojí), náš nevidomí veterán ji mezitím ve volném prostoru na ulici naprosto sebevědomě a bez zaváhání chytí, zpacifikuje a odtáhne, etc. Prostě někdy je méně více a kdyby zůstali tvůrci při tvorbě kratšího, promyšleného a soudržného filmu s méně divokými překvapeními, udělali by lépe. (No a ještě ta beruška, Bože ta beruška, to byl tak příšerný motiv! Ale to by bylo na další vyprávění...).

    • 5.9.2018  08:59

    Tenhle filmeček je jako vtip bez závěrečné pointy. Všude kolem jsou rozesety propriety, jež by se daly využít k nějakému závěrečnému rozuzlení, ale to se nekoná a tak zůstává pouze u estetického zážitku z jednotlivých detailů. Je pravda, že se na film dobře dívá (jak na hotelový pokoj tak na hereckou dvojici) a ústřední písnička je jedním slovem kouzelná. Nicméně když srovnám Hotel Chevalier s tím, co dokázali na podobném prostoru jiní tvůrci (namátkou ve filmech True, Ježek v mlze nebo Validation), nemohu si pomoci nad povzdechnutím z nevyužitého potenciálu.

    • 31.8.2018  13:34
    Deadpool 2 (2018)
    ****

    Oproti jedničce tvůrci ubrali dětinského humoru, „dickjoků“, přímočarosti a nezajímavého, až lehce sterilního prostředí, zatímco zde přibily skvělé postavy (Cable, Domino), zajímavější a rozmanitější příběh, dospělejší podtón a celkově vyváženější mix klasického vyprávění se vsuvkami, kdy je odkazováno na jiné filmy, kdy je prolomena čtvrtá zeď, etc. V mnoha ohledech posun k lepšímu.

    • 23.8.2018  00:23
    Žízeň (2009)
    *****

    Ačkoliv je Žízeň upírským filmem, jsou upíři pouhou zástěrkou - fasádou, která ukrývá nečekaně rozmanité interiéry. Svojí příběhovou podstatou odpovídá Žízeň spíše filmům Pošťák zvoní vždycky dvakrát nebo Jaro, léto, podzim, zima... jaro, než třeba takovému Drákulovi. Ač je zde krve vskutku požehnaně (a málokterý nemrtví je tak poutavý, jako ústřední dvojice), primární roli zastává koncept zločinu/hříchu a nezřízené vášně/pudovosti. Tento (narudlý) koktejl, který divákovi Chan-wook Park namíchal v sobě spojuje upířinu, film noir a skoro až duchovní snímek do jednoho fungujícího celku. (Následuje kapka spoilerů). Hlavní postava je katolický kněz, který se snaží o zduchovnění sebe sama – vnímá tělo i smrt jako něco pomíjivého, důležitá je pro něj duše a víra, jako jakýsi nehmatatelný ideál dobra. Po nakažení se upírskou krví se v něm probouzí potlačované touhy a pudy, které ztělesňuje sexuální přitažlivost k manipulativní dívce a zdánlivé oběti domácího násilí. Tato vášeň a nekontrolovatelné choutky probouzí v knězi jeho stínové já, jež vede nakonec ke zlu. Podobně jako například křesťanství, tak i některá východní náboženství berou nezřízené připoutání se k „věcem tohoto světa“ jako jednu z cest k tragédii a bolesti – kněz se přestává řídit svým vyšším „já“, regulacemi společenskými i morálními (v psychoanalytické hantýrce svým superegem) a odevzdává se skrze postavu Tae-ju svým pudům, svému id a přestává se kontrolovat. Zahazuje kněžský hábit a ve své radosti ze znovunabyté živočišnosti se odpoutává od všech dříve uznávaných konvencí. Avšak to, co se zpočátku zdá jako osvobození jej čím dál tím více pohlcuje, přestává být člověkem a stává se zvířetem (přesněji řečeno dravou šelmou). Na začátku komentáře jsem zmiňoval film noir – konvence a postupy v Žízni jsou natolik podobné klasickým noirovkám, že bych se ji nebál do tohoto žánru z fleku zařadit – ostatně je zde výrazné napětí, neustálá tísnivá atmosféra, je zde femme fatale par excelence, je zde zločin a výčitky svědomí, hrdina tápající na pomezí světla a temnoty, etc. Celkově se jedná o výborný mix žánrů, o nichž bych si nikdy nemyslel, že půjdou tak umně skloubit.

    • 13.8.2018  01:20

    Lepší i horší film, než epizoda VII. Silné stránky filmu – 1) postavy/herci (hlavně skvělé využití postavy Luka, přítomnost Benicia Del Tora, více prostoru pro Isaaca a pro čím dál tím šťavnatějšího záporáka, jehož ztvárňuje brilantní Adam Driver), 2) složitější/překvapivější zápletky a zvraty (nechce se mi vypisovat spoilery, takže to odbudeme bez příkladů), 3) mnohem lepší práce s napětím a akčními sekvencemi – v jejich tempu i rozmanitosti. Slabé stránky – 1) propašování do veskrze oddechového filmu různých ideologických trendů (záchrana zvířátek, potrestání dekadentních boháčů, snaha o co největší diverzitu v hereckém obsazení – sami o sobě jsou tyto věci v pořádku, ne-li chválihodné, jde jen o určitou předvídatelnost, až sterilitu v účelném výběru témat – ty jsou momentálně v hollywoodu (a u mladých lidí) v módě a jsou tak často omílané, že to člověku občas leze na nervy. Navíc to někdy nepůsobí upřímně, často nelze rozeznat, co z toho je opravdu názor tvůrců a co jen snaha o líbivost), 2) film je navíc místy lehce přeplácaný – některé zvraty jsou skvělé, jiné šustí papírem a když si to vezmete kolem a kolem, tak za 3) příběh se v obecné rovině (boj rebelů a prvního řádu) vůbec nikam neposouvá – na konci tohoto filmu jsme v podstatě znovu na jeho začátku, což se ještě zdvojuje s obdobným začátkem i koncem sedmičky – rebelové jsou stále stejně slabí, stále utíkají, první řád je stále stejně mocný a pronásledující – je to taková nekonečná spirála, stále natahované ustrnutí na jednom místě.

    • 11.8.2018  14:02
    Rozhovor (1974)
    *****

    Rozhovor je na jednu skvěle vystavěným thrillerem, ale též existenciálním filmem s přesahem, který se zaobírá matoucí povahou toho, co je to realita a nakolik je možné zachytit ji v její pravé podstatě – jak může být naše poznání světa i sebe sama veskrze scestné, povrchní či lživé. Tento snímek by se tak dal připodobnit k dvěma dalším skvělých autorských filmům zaměřených na podobnou tématiku, z nichž prvním je Antonioniho Zvětšenina a druhým je Výstřel Briana de Palmy. Konkrétně s Antonionim sdílí Coppola navíc intenzivní zájem o vnitřní život hlavního hrdiny. Podobně jako ústřední postava Zvětšeniny se snaží Hackman zakrýt svoji duchovní prázdnotu externalizací, odklonem pozornosti od hlubin svého já k povrchním a vnějším věcem – zatímco fotograf ze Zvětšeniny řeší vnitřní plochost divokými excesy, sexem a neustálou prací, Coppola konstruuje charakter muže, jež celý život špicluje druhé, aby tím utajil ubohost vlastního života. Jakoby chtěl odhalováním špíny ostatních zakrýt vlastní nedostatky, vlastní slabost a bezútěšnost. Avšak v průběhu filmu vycházejí dlouho potlačované věci na povrch – od zjištění pravé podstaty vztahů sledovaných, přes krev deroucí se z toalety jako něčeho nechutného, něčeho co mělo být odneseno do zapomnění a místo toho to vyplouvá na denní světlo, až po bezútěšný závěr, kdy vyčerpaný Hackman sedí uprostřed rozebraného a zničeného bytu, který jakoby byl symbolem chaotického nepořádku, který nosí uvnitř sebe sama...

    • 6.8.2018  00:40
    Kmotr III (1990)
    ***

    Kmotr číslo jedna (či Kmotr bez číslovky) je pro mne stále nejlepším filmem z trilogie. Je ze všech filmů nejvíce surový, hutný, nepředvídatelný a umělecky nejvíce nekompromisní a nápaditý. Chápu jeho přelomovost v rámci hollywoodského filmu, od využití neorealistických prvků, momentů kde se zdánlivě nic neděje (dlouhá expozice rodinných vztahů na svatbě), až po prvky symbolické a implicitní (každá z postav v zásadě dojede na svoji slabost, od impulzivního Sonnyho, až po zbabělého Freddyho). Navíc je to snímek, ve kterém má bezmála každý záběr svoji neopakovatelnou atmosféru, svůj styl a esenci natolik silnou, že se divákovy nesmazatelně vryje do paměti. Od pestrobarevné svatby, v které se seznamujeme s labyrintem vztahů, přes geniální scénu před nemocnicí, extrémně nervy drásající sekvenci v restauraci, až po prosluněnou Sicílii, v jejíž zdánlivé pokojnosti dlí stálá hrozba smrti. Navíc vývoj Michaela Corleoneho od černé ovce rodiny až po hlavu klanu je bezchybný, stejně jako výkon Al Pacina. Ačkoliv se mi kupříkladu druhý díl stále líbí, faktem zůstává, že je to v podstatě něco jako variace na stejné téma – mnoho věcí se zde opakuje a proto film ztrácí na síle. Avšak Kmotr III je dle mého názoru pouze průměrnou a nepříliš zajímavou gangsterkou, která na rozdíl od přelomových snímků v gansterském žánru (od Zjizvené tváře, přes prvního Kmotra, Heat nebo Scorseseho Mafiány) postrádá jakýchkoliv zapamatování hodných prvků, originálních filmařských postupů či scénáristicky vybroušených situací. Nakonec jediné, co mně na tomto filmu zaujalo byla Sofia Coppola, která ač předvedla lehce prkenný výkon má strašně zajímavý a neotřelý obličej...

    • 5.8.2018  23:58

    Síla se probouzí hraje nepokrytě na nostalgickou strunu a přiznávám, že i v mém případě tato strategie zabrala. Nikdy jsem sice nepatřil mezi skalní fanoušky hvězdných válek, ale asi jako každý druhý jsem na základce přesto pořádal opakované projekce původní trilogie, v nichž jsem byl pravidelně unášen frajerstvím Hana Sola, drdoly a prostořekostí princezny Leii i skvělým záporákem (a chronickým astmatikem) Darth Vaderem. Setkání se starými známými postavami a vůbec s celým tím naivně dobrodružným universem na mne nakonec mělo předpokládaný efekt - a ač jde příběhově v podstatě o kopírku epizody IV, užil jsem si to od začátku do konce. Tvůrci navíc vybrali pro hlavní představitele opravdu skvělý ansámbl herců, ať už se jedná o velké talenty nastupující generace Isaaca a Drivera nebo ultra sympatické protagonisty Daisy Ridleyovou a Johna Boyega.

<< předchozí 1 2 3 4 8 11 14
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace