Ghoulman

Jestliže bychom přijali premisu, že každý člověk je individuálním vědomím, jež je opatřeno svébytnými genetickými predispozicemi, jehož psyché se vyvíjí v neopakovatelné kombinaci časoprostorových podmínek a osobních zkušeností, takže nakonec se z každého z nás stává zcela nezaměnitelný originál, pak je zde opravdu podstatná otázka – existuje skutečně něco, jako normalita? A jestliže ano, kdo ji určuje? Disponuje například většinová společnost natolik přesným "vnitřním" kompasem, aby dokázala určit parametry toho, co je skutečně normální a co ne? Pokud na tuto otázku odpovíte bez rozmyslu ano, vzpomeňte si, co se stalo například v Německu v třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století a co zde většina lidí považovala za normu a co za odchylku od ní. Myslím, že Přelet nad kukaččím hnízdem je velkým výpadem proti abstrakci člověka a jeho chování na základě nějakých předem určených parametrů. Forman jednak ukazuje, že vlastně všichni jsme tak trochu cvoci. A pak také sděluje divákům to, že jestliže existuje cesta k opravdové toleranci, pak je to nikoliv snaha o „narovnávání“ druhých k obrazu svému, ale snaha o to jim pozorně naslouchat a vžít se do jejich situace. Všimněte si základního rozdílu mezi McMurphym a sestrou Ratchedovou. Tento rozdíl není pouze ve volnomyšlenkářství McMurphyho. Tato postava nedělá jen rozruch, ale vždy se snaží komunikovat s ostatními - respektovat je jako svébytné jedince, jež jsou mu naroveň, ačkoliv jsou odlišní. Jednoduše proto, že mají jako všichni lidi své silné a slabé stránky, své strasti i radosti a proto nikdy neztrácí v McMurphyho očích důstojnost. Naopak sestra Ratchedová je symbolem toho, co je netoleranci nejvlastnější - ona ve skutečnosti neposlouchá nikdy nikoho, všichni musí poslouchat ji. Nikdy se nesnaží zamyslet se, vžít se do situace svých pacientů nebo změnit svůj pohled na lidi kolem sebe - jediné co dělá je, že se pokouší upravit lidi kolem sebe a kdo neodpovídá jejímu omezenému vidění světa, musí takříkajíc z kola ven - jako podřadná a "vadná" součástka v jinak dobře promazaném institucionálním stroji. To je velmi zásadní lekce pro každého člověka v tomto velmi důležitém humanistickém díle.

Ačkoliv je hlavní myšlenka tohoto dílu nosná - to jest nenech ostatní, aby řídili tvůj život, já se obávám, že doba sociálních sítí má mnohem zrádnější aspekty. Stejně jako dříve Kierkegaard obviňoval svoji dobu z nedostatku činu a přílišného teoretizování, já naši dobu obviňuji z nedostatku činu, který je dělán beze svědků. Dnes skutečně čin, který je neviděn, jakoby neměl žádný smysl a význam. Tato dětinská snaha o pozornost by někomu mohla přijít vtipná, já v ní však spatřuji spíše veliké nebezpečí, velikou hrozbu. Protože nakonec můžeme dopadnout tak, že podstatné již nebude co činíme, ale množství lidí, kteří nás u toho vidí. Můžeme se pak dostat do situace (pokud v ní již nejsme), kdy se člověk bude při svém jednání rozhodovat spíše podle množství pozornosti, jež jeho jednání vzbudí a nikoliv podle morální hodnoty daného činu - a dobrý skutek, který bude neviděn se tak stane méně lukrativním, než ohavnost, kterou spatří milión očí...

Klub rváčů je hodně zábavný především v nečekaných kombinacích a ve spojování zdánlivě nesourodých věcí do překvapujících celků. Hrdina filmu například řeší duchovní krizi nikoliv soustavnou snahou v oblasti přebudování vlastní psyché, ale všechnu svoji frustraci projevuje výhradně pomocí těla. Ostatně duše moderního člověka je bez přestání plněna nadbytečnými informacemi – internetem, televizí, reklamou, falešnými přísliby, životním stylem celebritek a balastem všeho možného i nemožného. Proto hrdina zcela vypíná své „přijímače“, protože nepotřebuje naplnit, ale vyprázdnit. Typický je příklad z počátku snímku, kdy potřebuje vyplavit vše zlé - rozplakat se. Proto začne chodit na terapeutická sezení umírajících – protože až skrze přímou zkušenost se smrtí si najednou uvědomuje, jakou má život opravdovou cenu. Bolest zastává též úlohu jakési modré pilulky, zbavení se Matrixu – bolest je možným východiskem z iluzí současnosti. Iluze totiž mají všechny jednu společnou vlastnost – okrádají nás o přítomný okamžik. Na rozdíl od pozlátek, skrývajících se za životy, jež jsou obětovány nejistým cílům, jakými jsou kariéra, moc či peníze, je bolest bezprostřední a nepřikrášlenou realitou – není v ní nic umělého, ani nic vysněného. Je to příchuť živočišnosti a krve na patře, stékající z roztrženého rtu. Bolest přikovává k zemi, bez možnosti poletovat všude kolem a rozptylovat mysl. Cítit bolest znamená být přítomen, znamená to žít. Klub rváčů je tak svým způsobem plný Orwellovských hesel, která však (na rozdíl od těch v románu 1984) dávají určitý smysl. Ztráta majetku znamená osvobození, zbavení se starostí – ztráta je zisk. Poddání se zoufalství znamená emoci - čili východisko z otupělosti. Tylerova teroristická skupina by ráda nastolila řád, ale pomocí čiré anarchie – chce nejdříve zničit staré, aby mohlo vzniknout nové. Avšak nejvtipnější mne přijde pointa celého snímku. Hrdina nechce nic víc, než realitu. Pronásleduje ji celým filmem, jako zhrzený milenec svoji lásku, jako chrt na lovu. Nechce nic jiného než ji, syrovou skutečnost. A čím víc se zdá být realita bližší a hmatatelnější, tím více se ve skutečnosti hrdinovi ztrácí ve víru šílenství. Až si nakonec překvapený divák pokládá spolu s Tylerem zásadní otázku – „Where is my mind?“ Možná díky této hravé nejednoznačnosti, ideologické neukotvenosti a Palahniukově zálibě v paradoxech jsou schopni lidé se zcela protichůdnými názory film milovat i nenávidět - podobně jak je to třeba u Scorseseho Taxikáře. Liberálové mohou film milovat, protože Tyler dělá skutečnou revoluci, o které většina levičáků jen kecá; kryptofašisté mohou mít film rádi, protože Tyler chce zničit všechny slabochy a to pomocí násilí a absolutní odevzdanosti ideálu; konzervativci jej mohou mít v oblibě proto, že Tyler opovrhuje vyprázdněností současného světa, etc. Na tuhle past jsem naletěl i já – na střední škole jsem ten snímek bral jako kvintesenci cool životního stylu, jako čirý punk. Nyní jsem pochopil, že Palahniukovo poselství je vlastně veskrze žádné – ten člověk si podle mého jen (podobně jako Fincher) chtěl prostě hrát – vložil do svého díla tolik významů a protichůdností, až to nedává žádný ucelený smysl. Kdyby měl Palahniuk kupříkladu z nějakého bizarního důvodu napsat knihu o Kristovi, tak ten by se nejspíš v jeho podání oddával mezi hlásáním o věrné lásce promiskuitě a místo křížové cesty by nejspíš rozpoutal třetí světovou válku. Možná v tomto ohledu je Klub rváčů vlastně nejnosnější – velmi nepokrytě ukazuje, jak je současnost zmatená a jak je moderní člověk neschopen vyznávat konzistentní životní postoj a často si protiřečí (lépe řečeno, jeho řeči jsou v přímé opozici k jeho jednání). Nakonec jsem tak došel k názoru, že film je mnohem vhodnější vnímat s odstupem. Teprve poté jsou viditelné všechny ty nuance a hračičky, které jsou většinu času skutečně jen nezávaznými vtípky, nikoliv vážně myšlenou životní filozofií. Je to taková rafinovaná černá komedie, plná zajímavých variací na vztahy mezi svobodou/otroctvím, chaosem/řádem, normalitou/šílenstvím.

Rotten dokázal v této písničce posluchačům předat pěkných pár podnětů. Za prvé – cynicky podchytil západní vnímání úspěchu, jehož obraz je založený na nahromadění co největšího množství osobní moci – především v oblasti peněz, ale i v rámci stoupání na společenském žebříčku, na popularitě, etc. Za druhé – svým podáním skvěle vystihl nedotknutelnost a bezstarostnost právě kariéristů a velikých šéfíků, mezi nimiž se, jak je dobře známo, pohybuje překvapivě velké procento psychopatů. Za třetí – zároveň však zvládl okomentovat neochotu v kulturním, konkrétně pak hudebním odvětví se tímto tristním stavem společnosti zaobírat. Je celkem jedno, že parametry úspěchu nejsou nastaveny tak, aby se do vedoucích pozic nebo do politických špiček dostávali lidé slušní, poctiví a obětaví, ale naopak ideálními kandidáty úspěchu jsou právě psychopati (lidé vypočítaví, povrchní, pokrytečtí avšak zároveň vysoce inteligentní a sběhlí v manipulaci – co na tom, že nemají empatii?). Ale koho tohle zajímá? Mnohem příjemnější je prostě a jednoduše zpívat (a poslouchat) songy o lásce. Nicméně, to se týkalo především doby vzniku písničky. Ještě zajímavější je paralela mezi situací při jejím zveřejnění a mezi dnešní pop-music. To, co dříve PIL a Rotten udělali jako cynickou parodii, je dnes prezentováno jako zcela vážně míněné sdělení v každé druhé/třetí písničce – „umělci“ dnes neustále omílají to, jak jsou úžasní, jaký mají úspěch, jak jsou lepší než ostatní, kolik mají peněz, jak veliký je jejich harém a jak jsou celkově za vodou (a to, že jsou ti samí lidé schopni vyprodukovat politicky angažované písně neberu vůbec v potaz - jaký je rozdíl mezi špatným/zkorumpovaným politikem a egoistou? Žádný - oba chtějí vše jen pro sebe a je jim fuk co se děje s ostatními). Je to jakoby už i kultura byla nakažena jakousi posunutou machiavelistickou ideologií v kombinaci s povrchní vizí úspěchu a štěstí. Tohle všechno bylo dříve vytěsňováno (lovesongy, písničky o tom jak jsem na párty, tančím se Salmou Hayek, v jedné ruce svírám doutník, v druhé banánový drink a všechno je super, protože máma se vrátí domů až v pondělí odpoledne) a nebo přímo kritizováno (punk a alternativní směry hudby). Dnes se to zdá být v pořádku, jako jakási legitimní součást osobního rozvoje. A ačkoliv bych podle Ecova členění patřil do velmi tvrdého jádra typických skeptiků (protože už pěkných pár let považuji stav současné kultury za jasné znamení toho, že nejdéle zítra ve dvanáct třicet přijde konec světa (a že už nyní se ti nahoře dostali dost možná k rozlomení minimálně páté pečetě), přesto si myslím, že mé výtky nejsou zcela neoprávněné. Vezměte si například posunutí negativních konotací, které dříve provázely slovo kýč. Co by bylo dříve považováno za jasný odpad bez jakékoliv hodnoty a přínosu může být dnes ceněno jako výstřelek originality. Prostě jen proto, že je to něco nového a působí to na příjemce určitým způsobem. Avšak už se nerozlišuje jakým způsobem to působí a co to člověku vlastně přináší. Stírají se hranice mezi povznesením a zhnusením, mezi podnětem k přemýšlení a polopatičností, mezi vulgaritou a rafinovaností. Kýč už jednoduše a lehce není brán jako negativum, ale jako nutný vývoj umění. Avšak vývoj může být dvousměrný a tento je podle mne vyloženě škodlivý. Nerad bych působil jako jakýsi arbiter elegantiae nebo elitářský estét, ale odhození veškerého dělení na dobré/zlé, krásné/ošklivé a vysoké/nízké vede mimo jiné právě k takovým protichůdnostem, jako když vám například raper v jedné písničce začne kritizovat hamižnost a v druhé se vychloubá počtem luxusních aut. A nikomu to už ani nepřijde divné nebo hloupé. Nicméně to vše by bylo na delší úvahu. Tu si ponechám v hlavě a jednoho krásného dne ji zařadím mezi své nesmrtelné memoáry (které si nejspíš nakonec přečte jen moje matka a můj pes, až ho naučím číst). Tak jako tak jsme svědky zajímavých kulturních posunů.

White Stripes jako dravý, syrový mix blues a punku, podvratný element moderní pop-music, především skrze návrat k autenticitě. Jack White je doslova posedlý hudbou, která z jeho skřehotavého hlasu a skřípavého zvuku kytary tryská na všechny strany a není možné se jí schovat, není možné se jí nenechat strhnout, není možné se jí nenechat zasáhnout. Je to jako elektrický šok, impulz surové energie, je to až bolestně fyzický akt zhmotnění hudby, jako jedna orgastická vlna za druhou vrhaná na nadšené publikum provlhlé potem. Žádné zbytečné serepetičky. Žádná vizuální šou. Žádné složité budování image. Prostě jen hudba, ve své nejčistší, nejryzejší podobě.

Film jako pozvolna plynoucí tok myšlenek, mozaika osudů do níž se vlévají naděje, láska a víra, stejně tak jako strach, pochyby a bolest. Tenká linie mezi životem a smrtí, mezi dobrem a zlem a příběh člověka jako takového. Krása i hrůza dalece přesahující pouhý válečný žánr, ale vyprávějící o všem, co nás činí lidmi a naopak nás od lidskosti vzdaluje. „Love. Who lit this flame in us? Because I have you, nothing can touch me. No hurt, no grief. Not even death...“

Jedna z nejkrásnějších lidských vlastností je soucit se slabými a momenty protkané skutečným lidstvím jsou právě ty, kdy slabí díky víře a podaným rukám vstávají ze země a prachu a dosahují ve své nově nabité důstojnosti naděje v dobrotu světa. Velikost člověka totiž není v marné snaze o vypěstování nepřemožitelnosti (či nadčlověka, jak toho chtěli ve své zrůdné ideologii dosáhnout nacisté). Přesně naopak - velikost člověka je v přijetí vlastní chybnosti a odvaha s chybami bojovat. Právě toto přijetí sebe sama, bez iluzí a bez příkras. vede k hlubokým mezilidským vztahům a k láskyplnému přijetí i těch druhých, kteří nevyhnutelně mají také své chyby.

Můj vůbec nejoblíbenější hudební videoklip. Co k tomu více dodat? Nic než vřelé doporučení (spolu s odkazem: https://vimeo.com/9572603).

Na začátku velkolepého románu Mistr a Markétka se v moskevském parku sejdou dva komunisté a cizinec (který je ve skutečnosti ďábel). Ďábel se s oběma pány dá do řeči a zjistí, že ani jeden nevěří v Boha. Je poměrně překvapený, ale má samozřejmě radost. Pak se jich zeptá, kdo tedy podle nich řídí lidský život a běh světa. Jeden z nich mu řekne, že samozřejmě sám člověk. Ďábel se zamyslí a opáčí, že přece k tomu, abychom mohli něco řídit, potřebujeme plán. A člověk nedokáže sestavit plán ani na tak směšnou dobu, jakou je třeba tisíc let. Ba co víc, nedokáže zaručit ani vlastní zítřek. Poté pošťouchne jednoho z mužů, aby si uvědomil, že ani on neví co bude dělat dnes večer. Ten mu odvětí, že to ví naprosto přesně – půjde předsedat na schůzi. Avšak ďábel mu řekne, že nikoli. Že dnes večer přijde o hlavu, neboť Annuška už rozlila olej. Muž samozřejmě považuje cizince za blázna, ale když večer spěchá po ulici, uklouzne na oleji, který tam rozlila spěchající mladá žena a rozjetá tramvaj mu usekne hlavu... No, a o tomhle je vlastně i první díl Dekalogu. Život je nepředvídatelný. Je to spletitý labyrint plný překvapujících zákrutů a slepých uliček. Jednou je to rakovina, podruhé rozvod, jindy smrt v rodině. A opravdu moudrý člověk je ten, který věčně hledá, tápe a pochybuje. Pochybuje o své moci a je vděčný za každý dar osudu a jedná s ním jako s věcí pomíjivou – je vděčný za zdraví, lásku, milované. Tyhle věci totiž nejsou samozřejmostí. Bohužel hodně často si svojí malost uvědomíme až při ztrátě. Smutný je pak pohled na někoho, kdo si myslí, že vše leží jen v jeho rukou a kdo věří v konstantnost současného bytí, jakoby všechno na světě mělo dojít změny, jen ne jeho život či jeho štěstí. Takový člověk bude dříve nebo později svědkem prudké změny počasí a poryvu větru, který převrátí a potopí všechny jeho směšné představy o vlastní síle nebo vědění. A pak se jeho život, o němž si myslel, že je tak pevný a nezlomný, rozsype jako ten příslovečný domeček z karet.

Aneb jak to zákonitě dopadne, když dav vezme spravedlnost do vlastních rukou. Jako obvykle skvěle hrající Mikkelsen je pomlouván, ostrakizován a nakonec i fyzicky napadán na základě falešného obvinění malé holčičky ze sexuálního obtěžování, aniž by jeho případ byl jakkoliv oficiálně prošetřen nebo mu bylo umožněno hájit se (protože se zrůdou, která obtěžuje děti přece nestojí za to ani mluvit, že). To vše je zpracováno v umně stupňovaném dramatu, jehož dusivá atmosféra člověka ubíjí až do hořkého konce, z kterého mě mrazilo ještě několik dní po projekci. Co je však ještě podstatnější, než skvělé provedení, je množství podnětných impulzů pro zamyšlení se nad fungováním běžné lidské společnosti. Je zde poukázáno na předsudky, které ač většinou skryté za plané tlachání, mohou přerůst v nenávist a násilí. Zdůrazněno je i samo zhoubné působení drbů a všemožných pomluv, které mnozí velmi rádi rozšiřují, aniž by dbali na možný dopad na pomlouvané jedince a na které ještě větší množství jiných velmi rádo slyší. Zobrazená situace také odhaluje neschopnost odolat většinovému názoru, navzdory osobní zkušenosti (všimněte si, že některé postavy znají hrdinu celý život a přesto uvěří raději velkému množství lidí, než dlouholeté zkušenosti). Opravdu zásadní věci jsou totiž vystavěny na podkladě maličkostí a každodennosti – teprve extrémní situace odkrývá pravou povahu zdánlivě banálních vad charakteru, jakými jsou právě předsudky nebo tendence povyšovat se, která se může lehce schovat za naplňováním spravedlnosti. Ostatně můžeme vidět ve všech větších společenských jednotkách určitou tendenci hledat obětní beránky, které je možno ponižovat a "trestat" – kdo by nebyl svědkem toho, co se děje ve většině školních tříd, v nichž dochází buď k šikaně a nebo naopak ostentativní ignoraci lišících se jedinců, kdo by neznal vesnice, do nichž některé rodiny nezapadají a proti nimž ostatní vesničané brojí, etc. A nakonec, snímek také obhajuje jeden z nejzásadnějších pilířů práva západní civilizace a tím je presumpce neviny. Ta se stává čím dál tím ohroženější pod nátlakem iracionálních (a davových) pochodů současných, paradoxně hodně často liberálních proudů, jakými jsou například některé odnože novodobého feminismu, jehož představitelky razí zásadu nejdříve tvrdě trestat a teprve poté řešit fakta nebo důkazy. Je to zvláštní ekvivalent honu na čarodějnice, kdy jsme možná svědky dalšího ideologického převratu, kde bude odsuzování a lynčování lidí vedeno pouze na základě genetických predispozicí nebo na podkladě vykonání „vyšší spravedlnosti“, která bude posuzovat současnou generaci na základě chování té předchozí (například to, že se někdo narodí jako muž a běloch bude nejspíš v budoucnu znamenat hodně velký handicap). Všechny tyto aspekty činí pak Hon jedním z nejpodnětnějších evropských filmů poslední dekády.