Ghoulman

Ačkoliv je Žízeň upírským filmem, jsou upíři pouhou zástěrkou - fasádou, která ukrývá nečekaně rozmanité interiéry. Svojí příběhovou podstatou odpovídá Žízeň spíše filmům Pošťák zvoní vždycky dvakrát nebo Jaro, léto, podzim, zima... jaro, než třeba takovému Drákulovi. Ač je zde krve vskutku požehnaně (a málokterý nemrtví je tak poutavý, jako ústřední dvojice), primární roli zastává koncept zločinu/hříchu a nezřízené vášně/pudovosti. Tento (narudlý) koktejl, který divákovi Chan-wook Park namíchal v sobě spojuje upířinu, film noir a skoro až duchovní snímek do jednoho fungujícího celku. (Následuje kapka spoilerů). Hlavní postava je katolický kněz, který se snaží o zduchovnění sebe sama – vnímá tělo i smrt jako něco pomíjivého, důležitá je pro něj duše a víra, jako jakýsi nehmatatelný ideál dobra. Po nakažení se upírskou krví se v něm probouzí potlačované touhy a pudy, které ztělesňuje sexuální přitažlivost k manipulativní dívce a zdánlivé oběti domácího násilí. Tato vášeň a nekontrolovatelné choutky probouzí v knězi jeho stínové já, jež vede nakonec ke zlu. Podobně jako například křesťanství, tak i některá východní náboženství berou nezřízené připoutání se k „věcem tohoto světa“ jako jednu z cest k tragédii a bolesti – kněz se přestává řídit svým vyšším „já“, regulacemi společenskými i morálními (v psychoanalytické hantýrce svým superegem) a odevzdává se skrze postavu Tae-ju svým pudům, svému id a přestává se kontrolovat. Zahazuje kněžský hábit a ve své radosti ze znovunabyté živočišnosti se odpoutává od všech dříve uznávaných konvencí. Avšak to, co se zpočátku zdá jako osvobození jej čím dál tím více pohlcuje, přestává být člověkem a stává se zvířetem (přesněji řečeno dravou šelmou). Na začátku komentáře jsem zmiňoval film noir – konvence a postupy v Žízni jsou natolik podobné klasickým noirovkám, že bych se ji nebál do tohoto žánru z fleku zařadit – ostatně je zde výrazné napětí, neustálá tísnivá atmosféra, je zde femme fatale par excelence, je zde zločin a výčitky svědomí, hrdina tápající na pomezí světla a temnoty, etc. Celkově se jedná o výborný mix žánrů, o nichž bych si nikdy nemyslel, že půjdou tak umně skloubit.

Lepší i horší film, než epizoda VII. Silné stránky filmu – 1) postavy/herci (hlavně skvělé využití postavy Luka, přítomnost Benicia Del Tora, více prostoru pro Isaaca a pro čím dál tím šťavnatějšího záporáka, jehož ztvárňuje brilantní Adam Driver), 2) složitější/překvapivější zápletky a zvraty (nechce se mi vypisovat spoilery, takže to odbudeme bez příkladů), 3) mnohem lepší práce s napětím a akčními sekvencemi – v jejich tempu i rozmanitosti. Slabé stránky – 1) propašování do veskrze oddechového filmu různých ideologických trendů (záchrana zvířátek, potrestání dekadentních boháčů, snaha o co největší diverzitu v hereckém obsazení – sami o sobě jsou tyto věci v pořádku, ne-li chválihodné, jde jen o určitou předvídatelnost, až sterilitu v účelném výběru témat – ty jsou momentálně v hollywoodu (a u mladých lidí) v módě a jsou tak často omílané, že to člověku občas leze na nervy. Navíc to někdy nepůsobí upřímně, často nelze rozeznat, co z toho je opravdu názor tvůrců a co jen snaha o líbivost), 2) film je navíc místy lehce přeplácaný – některé zvraty jsou skvělé, jiné šustí papírem a když si to vezmete kolem a kolem, tak za 3) příběh se v obecné rovině (boj rebelů a prvního řádu) vůbec nikam neposouvá – na konci tohoto filmu jsme v podstatě znovu na jeho začátku, což se ještě zdvojuje s obdobným začátkem i koncem sedmičky – rebelové jsou stále stejně slabí, stále utíkají, první řád je stále stejně mocný a pronásledující – je to taková nekonečná spirála, stále natahované ustrnutí na jednom místě.

Rozhovor je na jednu skvěle vystavěným thrillerem, ale též existenciálním filmem s přesahem, který se zaobírá matoucí povahou toho, co je to realita a nakolik je možné zachytit ji v její pravé podstatě – jak může být naše poznání světa i sebe sama veskrze scestné, povrchní či lživé. Tento snímek by se tak dal připodobnit k dvěma dalším skvělých autorských filmům zaměřených na podobnou tématiku, z nichž prvním je Antonioniho Zvětšenina a druhým je Výstřel Briana de Palmy. Konkrétně s Antonionim sdílí Coppola navíc intenzivní zájem o vnitřní život hlavního hrdiny. Podobně jako ústřední postava Zvětšeniny se snaží Hackman zakrýt svoji duchovní prázdnotu externalizací, odklonem pozornosti od hlubin svého já k povrchním a vnějším věcem – zatímco fotograf ze Zvětšeniny řeší vnitřní plochost divokými excesy, sexem a neustálou prací, Coppola konstruuje charakter muže, jež celý život špicluje druhé, aby tím utajil ubohost vlastního života. Jakoby chtěl odhalováním špíny ostatních zakrýt vlastní nedostatky, vlastní slabost a bezútěšnost. Avšak v průběhu filmu vycházejí dlouho potlačované věci na povrch – od zjištění pravé podstaty vztahů sledovaných, přes krev deroucí se z toalety jako něčeho nechutného, něčeho co mělo být odneseno do zapomnění a místo toho to vyplouvá na denní světlo, až po bezútěšný závěr, kdy vyčerpaný Hackman sedí uprostřed rozebraného a zničeného bytu, který jakoby byl symbolem chaotického nepořádku, který nosí uvnitř sebe sama...

Kmotr číslo jedna (či Kmotr bez číslovky) je pro mne stále nejlepším filmem z trilogie. Je ze všech filmů nejvíce surový, hutný, nepředvídatelný a umělecky nejvíce nekompromisní a nápaditý. Chápu jeho přelomovost v rámci hollywoodského filmu, od využití neorealistických prvků, momentů kde se zdánlivě nic neděje (dlouhá expozice rodinných vztahů na svatbě), až po prvky symbolické a implicitní (každá z postav v zásadě dojede na svoji slabost, od impulzivního Sonnyho, až po zbabělého Freddyho). Navíc je to snímek, ve kterém má bezmála každý záběr svoji neopakovatelnou atmosféru, svůj styl a esenci natolik silnou, že se divákovy nesmazatelně vryje do paměti. Od pestrobarevné svatby, v které se seznamujeme s labyrintem vztahů, přes geniální scénu před nemocnicí, extrémně nervy drásající sekvenci v restauraci, až po prosluněnou Sicílii, v jejíž zdánlivé pokojnosti dlí stálá hrozba smrti. Navíc vývoj Michaela Corleoneho od černé ovce rodiny až po hlavu klanu je bezchybný, stejně jako výkon Al Pacina. Ačkoliv se mi kupříkladu druhý díl stále líbí, faktem zůstává, že je to v podstatě něco jako variace na stejné téma – mnoho věcí se zde opakuje a proto film ztrácí na síle. Avšak Kmotr III je dle mého názoru pouze průměrnou a nepříliš zajímavou gangsterkou, která na rozdíl od přelomových snímků v gansterském žánru (od Zjizvené tváře, přes prvního Kmotra, Heat nebo Scorseseho Mafiány) postrádá jakýchkoliv zapamatování hodných prvků, originálních filmařských postupů či scénáristicky vybroušených situací. Nakonec jediné, co mně na tomto filmu zaujalo byla Sofia Coppola, která ač předvedla lehce prkenný výkon má strašně zajímavý a neotřelý obličej...

Síla se probouzí hraje nepokrytě na nostalgickou strunu a přiznávám, že i v mém případě tato strategie zabrala. Nikdy jsem sice nepatřil mezi skalní fanoušky hvězdných válek, ale asi jako každý druhý jsem na základce přesto pořádal opakované projekce původní trilogie, v nichž jsem byl pravidelně unášen frajerstvím Hana Sola, drdoly a prostořekostí princezny Leii i skvělým záporákem (a chronickým astmatikem) Darth Vaderem. Setkání se starými známými postavami a vůbec s celým tím naivně dobrodružným universem na mne nakonec mělo předpokládaný efekt - a ač jde příběhově v podstatě o kopírku epizody IV, užil jsem si to od začátku do konce. Tvůrci navíc vybrali pro hlavní představitele opravdu skvělý ansámbl herců, ať už se jedná o velké talenty nastupující generace Isaaca a Drivera nebo ultra sympatické protagonisty Daisy Ridleyovou a Johna Boyega.

Až příliš miluji Wildovu předlohu a považuji Šťastného prince za příběh tak nádherný, silný a v jeho celistvosti natolik dokonalý, že každý výraznější odklon od něj vnímám jako změnu k horšímu. To se odráží i na mém hodnocení, které by bez znalosti předlohy šlo spíše do pěti, než do čtyř hvězd. Avšak co se týče celkového vizuálního zpracování (a hudby od Klusáka), není tomuto krátkometrážnímu snímku moc co vytknout...

Z bělma papíru rostou černé obrazce, z mlhy se pozvolna vynořují obrysy hor. Působivá geometričnost s jemným náznakem nesouměrnosti. Jako střípek nedokonalosti, posvěcující originál. Jako přírodní princip neopakovatelnosti. Hudba se míchá do barev, jako pozvolný, ničím nerušený proud vás obkličuje, objímá, očišťuje. Odnáší vás k meditaci. Symboly střídají abstraktní tvary. Vykresluje se zde spíše tušený, než přímo řečený příběh žáka a mistra, života a smrti. Roztáčí se koloběh zachycený v lehkých konturách, ve smyčkách, ve vírech chladných barev. Vlny času se vlévají do moře nekonečna. Lehký dotek věčnosti skrze umění...

Pod povrchem skvostných architektonických památek, slunných italských pláží a romantiku vzbuzujících gondoliérů, kypí hnijící nákaza a potápějící se město. Stejně jako Thomas Mann ve své brilantní novele nechává i Visconti vyniknout kontrastům, na jejichž podkladě vzniká umělecké dílo jako takové, ba často je z nich "upleten" i sám lidský život. S nadměrnou krásou chodívá ruku v ruce nadměrná bolest, s hlubokou vášní ztráta kontroly, rozumu a jistot a i nejvyšší rozpuk slasti pronásleduje nenápadný, leč stále přítomný stín smrti. Umění i milostná láska jsou syntézou dvou zdánlivě protichůdných věcí – našeho pohledu k nebesům, k nadpozemským vjemům, které se mísí s neovladatelnými instinkty v živočišném šílenství pudů. Proto ta stále se navracející diskuze Gustava a jeho přítele o povaze hudby. Zatímco Gustav stále prezentuje skladatelství jako něco organizovaného, řádného v duchovním slova smyslu, jeho přítel namítá, že bez živelnosti a ztráty kontroly se hudba stává sterilní a neživotnou. Pravdou však nakonec zůstává, že jedna složka bez druhé prostě nemůže fungovat. Bez řádu by svět pozřel sebe sama a bez chaosu by pojem řádu ztratil jakýkoliv význam.

Pocitově asi nejdelší film, který jsem kdy viděl – a nyní nemluvím o dotecích věčnosti, jako v případě Tarkovského či Malicka, kdy přestává existovat čas, ale o prachsprosté nudě. A to jsem si dřív myslel, že na Monicu Vitti a Alaina Delona bych se vydržel dívat klidně i celou věčnost...

Pink floydi, vybuchující ledničky a snová atmosféra jsou fajn – místy je to sice dost utahané, ale to už je ten typicky „nudný“ Antonioniho styl. Každopádně mě snímek přijde dost zvláštní ve srovnání s dřívějšími režisérovými pracemi – jestliže režisérovy filmy z raných šedesátých let obsahují jakousi věčnou existenciální nespokojenost, z které nemohou uniknout ani lidé, kteří mají na první pohled doslova všechno (krásu, mládí, charisma, zdraví, peníze, kontakty, milence, luxus), pak Zabriskie Point je ve svém poselství až překvapivě naivní, nebál bych se říci hloupoučký. Únik z neduhů světa „dospěláků“, kde jsou všichni posedlí mocí a penězi, spatřuje tvůrce v procházkách mezi kaktusy a v nezávazném sexu a drogách. Zde se nabízí logická otázka, jak drogy a sex mohou člověka osvobodit, když fungují na podobně svazujícím principu jako moc a peníze (tzn. čím více jich člověk užívá, tím více jich chce)? Není to nakonec tak nějak skok z bláta do louže, možnost výběru mezi dvěma povrchními a vlastně v obou případech i velmi materialistickými styly života? Rozhodně to není celkově špatný film, ale více se mi zamlouvá Antonioni bezvýchodný a Antonioni bez odpovědí. Jeho nejvíce enigmatický film (Zvětšeninu) považuji stále za nejlepší. Ono někdy je skutečně moudřejší klást mnohovrstevnaté otázky, než předkládat zjednodušené odpovědi.