Ghoulman

Úžasný klip prostoupený temně surrealistickou, paranoiu vzbuzující atmosférou - moje vlastní implicitní čtení klipu tkví v tom, že ať už se temností v psyché člověka nakupí kolik chce, je nutno se jim postavit čelem - ne před nimi utíkat. Všichni vnitřní démoni mohou být poraženi pouze tak, že se jich člověk přestane bát a vyzve je tím pádem na souboj - což není nic lehkého - ostatně jak napsal Lao'c - "Kdo vítězí nad lidmi, je mocný. Kdo vítězí nad sebou, je nejmocnější."

Křižovatky různorodých osudů, protínající se na půdě jednoho hotelu a panoptikum rozmanitých postav, z nichž jedna je zajímavější než druhá. Obdivuji Carného režii, schopnost, jakou dovede diváka provázet nepředvídatelným příběhem, který však v žádném ze svých zákrutů neztrácí na uvěřitelnosti. Obdivuji jeho schopnost zobrazit vztahy uvěřitelně a přitom tak poutavě. Vše zde má navíc výborné načasování - příběh se stále odvíjí, avšak velmi organicky. Tempo je pozvolné a dostatek času je věnován i vykreslování poetické atmosféry běžných dní na Pařížském předměstí. Co se týče herců – Jouvet má neopakovatelné charisma, jeho komplexní i vnitřně rozervaný charakter je hypnotizující - v jeho ležérních gestech se ukrývá napětí i hrozba. Zároveň však jeho postava vzbuzuje i lítost a to tím více, čím více je divákovi odhalován jeho osud. Do oka mi padla i Arletty, která si zde střihla vedlejší roli prostitutky. Vůbec se nedivím, že ji Carné obsazoval jako svou dvorní herečku – pokaždé, když se ve filmu objevila, hltal jsem každý její pohyb, slovo i gesto a nemohl jsem od ní odtrhnout pozornost. Tomu říkám charisma.

Jean Renoir nemá podle mě smysl ani pro drama, ani pro lásku (v tom hlubším slova smyslu, tzn. v podobě citu hlubšího, než je jen povrchní flirt či nezávazný sex). V jeho filmech může dojít k vraždám nebo pokusům o sebevraždu a v druhé scéně se všechny postavy nenuceně baví, jakoby se nic nestalo a všichni muži a ženy se milkují v až neuvěřitelných milostných šarádách, vyznávajíc si navzájem horoucí nesmrtelnou lásku, jen aby si během dalších tří minut našli dalšího milence či milenku a na závěr se sešli jako jedna velká, šťastná rodinka...

Pokud jsem to pochopil správně, tenhle Renoirův film měl být jakási odlehčená kritika amorálnosti vyšší společenské vrstvy. Zásadní problém je v tom, že Renoir v mých očích nedosáhl v konečném důsledku ani jednoho z výše uvedených popisků – nenatočil ani opravdu satirický a vtipný film, ale ani film, který by byl opravdu rázný a kritický. Mám rád, když jde tvůrce v etické oblasti do důsledků – a hlavně když kritičnost vychází z něj samotného, z jeho nejniternějšího přesvědčení, zkušeností a z jeho svědomí. Renoir byl nejspíše až příliš nedílnou součástí francouzské smetánky, aby ji mohl nějakým upřímným a účinným způsobem napadat. A tak je jeho snímek jakýmsi nedochůdčetem šmatlajícím mezi Nenápadným půvabem buržoazie od Buňuela (opravdu vtipným, leč hodně sžíravým snímkem) a trudnomyslnou tvorbou jeho krajana Bressona - a nutno podotknout, že nedosahuje ani zdaleka kvalit tvorby zmíněných umělců.

Jaké by to bylo příjemné být pohledným kalifornským diskžokejem, mít vlastní pořad v rádiu a kupu grupies, kterým se podlamují kolena při zvuku vašeho hlubokého a melodického hlasu. O něco méně příjemné by však bylo narazit na fanynku, která vám po jedné noci nezávazného sexu začne donášet domů nákupy, kazit vám kariérní schůzky, řezat si zápěstí ve vaší koupelně, řezat do vašeho portrétu i do vaší služebné a vůbec mít až nezdravě velkou zálibu v rozličných ostrých předmětech. Podobných námětů o šílené ženě zamilované až na smrt do muže, který do ní až tak oddaně zamilovaný není tu už bylo více - v čem však Eastwoodův raný film vyniká nad obdobné filmy je brilantní režie, nápadité stylistické postupy a naprosto bezchybné herecké výkony. Co mě přijde lehce znepokojivé (nikoliv na filmu, ale na mě samotném) je mé neustálé se vracení k myšlence na to, jaké by bylo mít za fanynku číslo jedna tak neskonale přitažlivou ženu, jako je Jessica Walter. A to i přes všechnu její zcela nezpochybnitelnou vyšinutost a zřetelné vražedné sklony.

Filmy o dětech mi nevadí - horší je, když se jako rozmazleně děcko chová dospělá hlavní hrdinka, která k mé smůle navíc po celou stopáž filmu skoro nezlezla z plátna. Nejparadoxnější na tom všem je, že jakkoliv se Bardotka chová na oko jako svobodomyslná a nespoutaná žena, celou dobu slouží výhradně jako prázdný sexuální objekt pro ostatní postavy i pro diváka. Sice nejsem nějakým skalním fanouškem feministické teorie filmu, ale v tomto případě je hlavní ženská role skutečně degradující. Zvláště když to srovnám třeba s tím, jaké mnohovrstevnaté a zajímavé postavy dokázal vytvořit třeba takový Bergman se svými dvorními herečkami jen o pár let později...

Dokonalá surrealismem ovlivněná režie Cocteaua dělají z tohoto filmu přímo labužnický zážitek pro oko. Od práce kamery, přes nasvícení až po mizanscénu, vše vytváří v kombinaci s pohádkovým dějem tak magickou atmosféru, že vám film bude připadat jako velkolepý fantaskní sen, z kterého se pomalu ani nebudete chtít probudit...

Film téměř výhradně skládající se z prezentace opulentního života francouzské vyšší vrstvy, z omdlévání hraběnky de... a z prodávání a opětovných nákupů jednoho páru náušnic. Práce s osvětlením i kamerou je zde výborná, zvláště na plesových scénách, kde jsou tanečníci snímání v důmyslných kamerových jízdách a montážních sekvencích. Nicméně to je v mých očích asi tak jediná skutečná devíza tohoto jinak nudného melodramatického snímku, v němž většina postav působí jako neživé, pozlacené figurky.

Nádherné, silné a zároveň strašlivě smutné. Zkrocená hora je jedním z těch nemnoha filmových zážitků, na jehož konci jsem brečel jako želva...

Souhlasím s uživatelem Helmutek, podle mě si tento film tak nízké hodnocení nezasluhuje. Už jen proto, jak se s danou látkou tvůrci vypořádali - upozaďují totiž kariéru hudebníka a mnohem intenzivněji se soustřeďují na introspekci do duše Hanka Williamse, na zkoumání jeho zajímavého a protichůdného charakteru, na jeho problémový vztah se ženami i alkoholem. Je to film pomalejší a spíše konverzační, založený na detailech a drobných nuancích, které podporuje i parádní výkon Hiddlestona (škoda, že ten chlapík přijímá poslední dobou tak málo rolí, s jeho talentem bych ho rád vídal ve filmech častěji). Tím vším se do značné míry film liší od ostatních, často bombastických snímků o hudebnících, což přispívá v mých očích k jeho čerstvosti a originalitě.