Chudobka

Udělala jsem dobře, když jsem si nejdřív sehnala knihu a pak teprve viděla film. Na obálce knihy tři herečky, takže jsem měla všechny tři ženské postavy stále před očima. Je to skutečně herecký koncert, pro mě však byl výkon Meryl Streep až příliš bezchybný. Vnímala jsem spíš herečku než tu postavu. Ovšem Nicol Kidman mě naprosto nadchla. To BYLA Wirginia Woolfová. Navíc mi připadala neuvěřitelně krásná s tím umělým nosem, jako kdyby vystoupila z nějakého obrazu. A úchvatná Julianne Moore! Paní Dallowayová byla emancipovaná žena. A co jsem já? Tohle jsem chtěla být? Žít život podle svých představ. SVÝCH. Je to můj život, jen jeden, víc příležitostí mít nebudu. To vše doplněné skvělým Edem Harrisem a hudbou Philipa Glasse byl pro mě silný zážitek. Film překonal knihu. Nebo ne? Nemůžu se rozhodnout.

Zpočátku občas i trocha humoru, pak se přitvrzuje a závěr je taková síla, že už jsem jen nezadržitelně plakala. Nahlas. V soukromí. Vynikající Ellen Burstyn a můj miláček Jared Leto ve své nejlepší roli. Pro každou normálně myslící a cítící bytost z filmu jasně vyplývá, co přináší závislost, ať je jakákoliv. A ta hudba! (Aronofsky je bůh!)

Životní náhody, rozhodování, jediný okamžik a váš život se může ubírat úplně jiným směrem. Složitý, fascinující příběh, scény, které berou dech a nemůžu je dlouhou dobu dostat z hlavy. A ani nechci. Můj oblíbený Jared Leto. Žánr sci - fi a fantasy mě nikdy nepřitahoval. Ale tenhle skvost mě uhranul.

Film jsem viděla před lety v televizi v cyklu Americké nezávislé léto. A pořád jsem na něj myslela, ležel mi v hlavě a v srdci.Když jsem si pak pořídila počítač a měla možnost film stáhnout, nemohla jsem si vybavit název. Pátrala jsem, našla jsem.Peter Dinklage v roli samotáře, kterého bych si přála mít za přítele. Ano, samota je snesitelnější, když jsou na ni tři. Ale stačí i dva.Citlivý příběh, pro mě léčivý. První pomoc při chmurách, depresích...Funguje na 100%. Vždycky potěší a dodá odvahu se se vším vypořádat. Já přece zvládnu všechno!

Když jsem tenhle film viděla poprvé, nějak jsem se pořád nemohla rozhodnout, jestli se mi líbí nebo mě spíš trochu nudí. Koukala jsem na něj několikrát, po chvilkách kratších či delších dlouhých 14 dní. A pak už jsem si byla jistá. Jim Jarmusch je moje láska, spřízněná duše. Johnny Depp je výborný, hudba Neila Younga nádherná.

Dlouho mi trvalo, než jsem pro sebe objevila Klub rváčů. Všechno mi dlouho trvá. Pak jsem začala číst Palahniukovu knihu a byla jsem téměř v šoku. Ihned jsem si stáhla film a střídavě jsem četla a zírala do počítače. Servírovala jsem si to po troškách, byla to taková síla, že najednou bych to nezvládla. Fincher je hvězda. Brad Pitt byl dobrý, Edward Norton vynikající! To byl výkon! Po skončení filmu a knihy jsem měla chuť vyhodit veškerý nábytek a všechny zbytečnosti a spát na holé zemi. Satira na konzumní společnost, v níž člověk trpí. A kromě toho taky skoro nespím, takže to byl příběh pro mě. ( Postel jsem si nechala a začala jsem si v ní číst Palahniuka.)

James Dean je moje jednička mezi herci a vždycky to tak bude. Aspoň myslím. Kdo by ho mohl překonat? Vzpomínám si, že když mi mamka před mnoha lety ukazovala jeho fotku v časopise Kino (sbírala je) , trochu jsem se divila, co se jí na něm tak líbí. Když jsem ho pak viděla v tomto filmu, bylo mi to jasné. Pro jednoho z uživatelů film únavný jak povinná školní četba (no, pro mě povinná školní četba únavná nebyla, vždycky se našlo něco, co se mi líbilo), pro mě zážitek na celý život. Citlivý chlapec, který potřebuje, aby ho měl někdo rád. Touží po tom, aby mu někdo rozuměl a trápí ho, že od rodičů se porozumění nedočká. Téma staré jako svět a pořád aktuální. A proto tenhle film nemůže zestárnout. Jak by asi vypadal James Dean, kdyby se dožil vyššího věku? V jakých filmech by se objevil? Často si ty otázky kladu, i když zbytečně. Přišli jsme o úžasného herce, s kterým se člověk mohl ztotožnit. James Dean je moje láska.

Nenaplněná láska. Pohledy, doteky, vše tak cudné a kolik je v tom citu! Krásná hrdinka kráčející po schodech, oprýskané zdi, ulice v dešti...nádherná hudba, která mi dlouho zněla v uších...Bože, taková krása!

Nádherné! Nepamatuji se, že by mě nějaký film v poslední době tolik dojal jako tento nenápadný snímek. Sarah Adler se mi líbila, ale  Tim Kalkhof byl ve své roli dokonalý. Klidný, tichý, citlivý introvert, jehož klid se přenášel i na mě. Slzela jsem už v 8. minutě filmu, ale zároveň mi bylo dobře. Pro mě je to film léčivý, zbavil mě neklidu, nervozity, úzkosti a doslova mě postavil na nohy. Oceňuji i krásnou hudbu a lákavé cukrářské výrobky. (Po skončení filmu jsem upekla bábovku.)

Kouzlo irského venkova, několik svérázných postaviček, černý humor, téměř žádné ženy, nádherná hudba a dva přátelé, kteří se scházejí každé odpoledne v hospůdce. A pak najednou je po všem, Colm už nechce s Pádraicem nikdy mluvit, nechce ztrácet čas planými řečmi, chce skládat hudbu, aby po něm něco zůstalo. Na herce v hlavních rolích jsem se moc těšila (životní role Colina  Farella), ale překvapili mě i další, Kerry Condon jako inteligentní a sečtělá sestra hlavního hrdiny, a Barry Keoghan jako prosťáček Dominic. Namlouvací rozhovor Dominica s Pádraicovou sestrou byl dojemný až k slzám. S hlavním hrdinou jsem soucítila, s ním jsem plakala a trápila se. Nebyl sice tak chytrý jako jeho sestra a jeho přítel, ale byl to hodný člověk. Co je víc? Aby se člověk zapsal do historie tím, co vytvořil, nebo být laskavý člověk pro své blízké? Po odchodu sestry zůstal Pádraic úplně sám a přišel i o svého oslíka. O oslici Jenny, kterou měl tak rád. Nezbylo mu nic. A moje přání?  Nejdřív navštívit Bruggy a pak nějakou irskou hospůdku v místech, kde se zastavil čas. Ale hlavně - aby Martin McDonagh ještě něco natočil.