major.warren

Viděno vícekrát: Za mě je to poctivé naplnění žánru s přidanou hodnotou. Ondříček ovládá řemeslo jako málokdo jiný v českém filmovém žebříčku. Scénář je přesný, dobře vystavěný, jednání a vývoj postav jsou zde motivované i věrně stavěné, leč dramatický děj občas sklouzne až na příliš tenkou hranu konstruktu. Trojan v hlavní roli detektiva Hakla je bezchybný, skvěle mu sekunduje i Jiří Štěpnička v roli policejního plukovníka, ale exceluje zejména hrdinův německý protihráč Sebastian Koch v roli majora Zenkeho.

Čirá nádhera. V podstatě úkaz toho, v čem tkví klíč k dosažení absolutní čistoty filmového umění. Touha vyprávět, při tom reflektovat vlastnosti uhánějící společnosti a zároveň zanechat silně osobní stanovisko. To je zřejmě důvod, proč je Jafar Panahí už dvacet let v Íránu v nemilosti. Strach z poodhalených záclonek nutí vyšší moc k tomu tohoto krále autentického náhledu na lidské pokolení eliminovat.

ZKUŠENOST je pro mě zatím nejlepším Kiarostamiho filmem, v němž se dojemně nerealizovatelná touha mladičkého hrdiny setkává s tvrdou realitou společenského soužití. Jako by režisér ve svém debutu předznamenal motivy, které později, již jako mezinárodně ostřílený bard, rozvinul ve své další tvorbě; zejména pak ve scénáři k Panahiho BÍLÉMU BALÓNKU, jenž však vybízí k podstatně optimističtějším výhledům. Závěrečné tři minuty jsou jedním z nejkrásnějších závěrů v dějinách kinematografie.

Paříž, Texas (jíž jsem trucovitě odkládal spoustu let) je dalším ze zlatých důkazů toho, že nejpronikavější pohled na americkou společnost přinášejí zejména neameričtí režiséři (Stroszek, American Beauty, Ice Storm). Wim Wenders je král! Naprosto přesný scénář Sama Sheparda (Nebeské dny) ožívá ve Wendersově pojetí v organickou road movie a boří tradiční narativní schémata, pro americký film tak typická, stejně jako mylnou představu amerického snu.+ osobní poznámka: Nastassja Kinski je zde ještě více okouzlující než ve filmech TESS a AMORE PER AMORE, a to už je fakt co říct!

Harmonická, obyčejná a přesto tolik radosti přinášející podívaná, jejíž gró tvoří vynikající hlavní hrdina pan Hirajama (dojemný výkon Kódžiho Jakuša) a jeho všední rituály od důkladného čištění veřejných toalet po večerní samovzdělávání: tyto návyky definují jeho osobní štěstí, čímž Dokonalé dny diváky nejednou pohladí po duši, aniž by však musely využívat jakýchkoliv klišé či laciných efektů. Svou poetikou Wendersův mikrosnímek připomene díla Jima Jarmusche, zejména pak stejně půvabného Patersona, s nímž sdílí vyprávění o obyčejných věcech neobyčejným způsobem. A za zmínku stojí i skvělý a úderný výběr hudby ze starých kazet, jež pana Hirajamu provázejí při každodenním cestování do práce. Z obyčejných dnů se nestává rarita, nýbrž nádhera, která Hirajamovi ve finále přinese i nečekaně osobní setkání spojené s jeho minulostí, kterou nám tvůrci střípkovitě naznačují v černobílých vsuvkách. Wim Wenders zkrátka vypráví tak, jako jiní dýchají. 7,5/10.

"Žijeme v apokalyptické době." Dokonalost! Co se o něm dá více napsat, aby to přesně vystihlo jeho uměleckou velikost? Snad jen mohu říci, že projekce Satanského tanga (děkuji, že jsem měl možnost vidět jej na velkém plátně) byla jedním z nejkomplexnějších a nejintenzivnějších filmových zážitků, jaké jsem měl dosud možnost získat. Sedm a půl hodiny uteče paradoxně jako voda; pocitově rozhodně rychleji než některé filmy s kratší stopáží (koneckonců i Tarrův "pouze" dvouhodinový snímek Zatracení se táhne podstatně línějším tempem). Satanské tango však již na začátku svým nekonečným ustavujícím záběrem / scénou definuje svou poetiku a styl a postupně restandardizuje divácké návyky na zcela novou úroveň vnímání filmového času. Celek je veledílem s neuvěřitelnou sílou účinku; grandiózních momentů je zde hned několik (monstrózní kapitola s kočkou, půlhodinové tango). V rámci svého interpretačního pole mě Satanské tango přimělo k živé úvaze nad biblickým podobenstvím o příchodu zkázy v podobě Irimiáše a jeho nohsleda Petriny, jimž nihilističtí obyvatelé zpustošené posttotalitní maďarské vesnice, zahleděných pouze do sebe samých, přisuzují božskou hodnotu. Fascinující počin!

Vávra uměl! Převést nejkrásnější písmo Jiráskovo do živých obrazů s nosnou dávkou dramatického napětí, navíc jako svůj debut a ještě k tomu s dvěma tisíci komparsisty... to by mohl závidět kdejaký hollywoodský nádeník!

Jen od Boha nadaný Tarkovskij dokázal proměnit kultovní dílo žánru sci-fi ve film tak pevně zakotvený v tradicích lidské psychiky, postavené na bolestných zkušenostech, ztrátách a nostalgických vjemech, jež však přes nezastavitelné plynutí času stále stimulují naši mysl. Publikum se mu navzdory jednotvárné náladě a duševní tíživosti fascinovaně poddává, porozumět mu nelze, naopak aktivní proces jeho přijetí a pochopení začíná teprve poté, co Solaris skončí. Během projekce lze "jen" s otevřenými ústy vnímat tu obrazovou krásu a ryzí fluidum, které by Tarkovskému mohli všichni ostatní filmaři leda závidět.

Neskutečně dravý filmový tanec režiséra Carlose Reygadase reflektuje klasickou otázku "zločinu a trestu." V rámci své reinterpretace však uvažuje ve dvou vyšších stupních: 1) "zločin a trest" se zde posouvá do roviny "zločin a další zločin" 2) spirituální modus, v tomto ohledu vyplývající ze stylu vyprávění (dlouhé záběry, Tavenerova úžas vyvolávající hudba) i  samotné postavy Marcose, posouvá prostotu celku do strhující anabáze. Souboj s nebem je jedním z těch mála filmů, jež mají tu geniální moc si diváka naprosto podmanit a ovládnout jeho myšlení.

Látky s tematikou holocaustu se u filmařů, spisovatelů, diváků i čtenářů těší přes svou obtížnost veliké oblibě. Jakýsi podivný kulturní fenomén by se dal vysvětlit dvojmo: jednak coby chvályhodná snaha připomínat nedávné hrůzy, stejně tak ovšem může vyvolávat dojem laciné senzacechtivosti. Za léta jsme měli možnost vidět či přečíst desítky filmových a literárních zpracování příběhů připomínajících tuto tragickou éru v dějinách lidstva. V literatuře se s ní nejlépe vyrovnal přímý účastník nacistického běsnění Arnošt Lustig (Démanty noci, Transport z ráje), v posledních letech pak zaujala kupříkladu Alena Mornštajnová se svou Hanou. Z dramatizací filmových připomeňme Spielbergův Schindlerův seznam, Pianistu či Chlapce v pruhovaném pyžamu. Teprve Glazerův film však přinesl onu ohromující dokonalost formy, v níž se spojuje nevyřčené s dávno věděným a neodhalené s přirozeně vycítěným. Přestože se natáčel v podstatě pár metrů od tábora smrti, nenajdete v něm jediný záběr na vězně kráčející do plynové komory. Glazer vycházel z knihy Martina Amise, jenž příběh rodiny Hössových otevřel klíčem na bázi všednodenního pozorování, nezúčastněně, tak trochu na hraně banality. Rádoby neškodná podívaná, v níž se opakují denní rituály od společné snídaně přes vypravení tatínka do práce až po společné koupání v řece, jejíž čirost náhle zakalí déšť s příměsí popela, se proměňuje v tíživou psychologickou sondu do nitra všech, kteří disponují neomezenou mocí. Sílu prožitku v Zóně zájmu určuje především mistrný způsob, jakým vypráví. A tvůrci mají jedno klíčové eso v rukávu. Nikoliv obraz, nýbrž zvuk zde hraje hlavní úlohu. Kamery se pohybují pouze na pozemku rodinné vily, za zdi koncentračního tábora proniknou jen náznakově. Zvukový experiment v podobě do detailu promyšleného sound designu, na němž geniální zvukař Johnnie Burn pracoval téměř rok, utváří onu magickou hranici „zóny zájmu.“ Tu sice fyzicky nepřekročíme, ale její podstatu s ozvěnami nedalekého křiku či rachotu strojů postupně dedukujeme a konstruujeme. Burn, čerstvě oceněný Oscarem, sestavil zvukovou složku tak, aby její rezonance vzdálenostně přesně odpovídala vztahu mezi událostmi inscenovanými a pouze slyšenými. Filmaři tak znovu dokázali, že to, co nevidíme, je obvykle děsivější a pod kůži pronikavější než to, co vidíme. Není to ale zvuk, co budí se závěrečnými titulky největší znepokojení. Esenciální hrůzu nahání nejvíce ze všeho duševní otupělost manželů Hössových, rodičů navenek spořádané, tzv. ideální rodiny, vůči tomu, co probíhá za jejich plotem a čehož jsou aktivními spolustrůjci.