major.warren

Dunkerk je v rámci Nolanovy tvorby autorsky zřejmě nejčistším, přesto opět technicky promyšleným a strukturálně velmi zajímavým filmem. Nolan pro svůj válečný snímek zvolil styl záznamu války tzv. v přímém přenosu, což je něco, co tu dlouhá léta nebylo a co samozřejmě filmu přidává na věrohodnosti i napětí. Nolan se i na poli války rozhodl připravit divákům neobyčejnou a těžko předvídatelnou podívanou, přičemž zde dále brilantně rozvíjí své domovské téma - čas (a hrátky s ním). Na první pohled jednoduchá stavba v kontrastu s křížovou strukturou tří příběhů (1. molo, 2. moře, 3. vzduch) přispívá k neustálé pozornosti ze strany diváků. Z hereckých výkonů stojí za zmínku především Tom Hardy v roli pilota Farriera, popřípadě vynikající Mark Rylance. Technické aspekty netřeba rozebírat, dlouhodobě totiž představují nedílnou součást všech Nolanových filmů a Dunkerk rozhodně netvoří výjimku (střih, zvuk, klasické triky, excelentní kamera Hoyteho Van Hoytemy, širokoúhlý formát IMAX). Nedostižnou složkou emocí (zejména strachu a napětí) ovšem zůstává hudba Hanse Zimmera, která je v Dunkerku všudypřítomná a absolutního vrcholu dosáhne v samotném závěru. Dunkerk funguje od začátku do konce. Závěrečný Farrierův sestřel německého letadla a následné přistání pak už jen stvrzují, že se může s klidem zapsat na seznam nejlepších válečných filmů všech dob! 90%.

💀Fujky, fujky! Schematická agitka bez špetky dramaturgického dohledu (pod vlivem barrandovského prasete L. Tomana). Zatímco Sověti či Italové mnohokrát prokázali, že lze vyprávět ideologicky zbarvené epochy filmařsky i divácky strhujícím způsobem, jenž dokáže omráčit masy, Kachlíkův Dvacátý devátý je naopak stvrzenkou toho, že čs. kinematografie toto umění nikdy ani z dálky neovládala; snad jen na Vávrovy Dny zrady a Sokolovo se dá s odstupem času dívat, leč ani on neušetří diváky bolestivému cvrkání v očích. Člověk by se tomu vysmál, však i soudruzi z toho doma na gauči museli mít srandu, jenže to by to musela být nevinná blbost. Tohle je ale nebezpečná blbost! Resp. byla ve své době.💀

Klasické dílo americké kinematografie o hledání pravdy a spravedlnosti, a o tom, jak snadno může být slepá. Fonda, Voskovec a deset dalších v jedné místnosti tvoří 12 rozhněvaných mužů. Sidney Lumet tímto natočil svůj životní film. Všechno stojí na hereckých výkonech (krom jako vždy charismatického Fondy je výtečný i jeho ústřední protivník Lee J. Cobb) a mistrovsky napsaných dialozích. Svým koncem mě tenhle snímek hodně poznamenal. Jeden z nejlepších filmů historie. 95%.

Složité existenciální drama, v jehož jádru stojí úvaha nad souvztažností bytí. Krzysztof Kieślowski, hlavní představitel "kina morálního neklidu," natočil univerzálně znějící dílo plné nádherných světelných odstínů, silné hudby Zbigniewa Preisnera a úžasné Irene Jacob v hlavní (dvoj)roli polské a francouzské Veroniky/Weronique. Je to dosti náročná podívaná, jež navíc vyžaduje přímou interakci publika, stejně jako zapnuté vědomí souvislosti. Docení jej hlavně náročnější divák, ale i ten mainstreamovější může ve Dvojím životě Veroniky nalézt cosi osobního, důležitého, ne-li zásadního pro přemýšlení nad stavem a kauzalitou světa. Co mám na tomto komorním dramatu nejraději? "Náhodné" setkání polské a francouzské Veroniky a následný odjezd kamery od Irene Jacob, upřeně hledící za mizejícím autobusem. Tempo v druhé části je pomalejší, nicméně komplexnost prožitku to ve finále jen podtrhává.

Podzimní melancholií prodchnutá psychologická sonda do duše opuštěného lékaře Meluzína, který ani daleko na venkově nemůže nalézt svůj klid. Lidé kolem něj totiž pozbývají vědomí ceny života. Meluzína ztvárnil s náznakem samoty v očích, patrně vycházející z jeho vlastní osobní zkušenosti, excelentní Rudolf Hrušínský (tehdy bohužel v politické nemilosti). Velký estét českého filmu František Vláčil je zde stylisticky docela odlišný, než jak jsme ho znali v dílech z let šedesátých. Přesto není pochyb, že ze svého režijního mistrovství ani přes neblahé časy normalizace a narůstající závislost na alkoholu nic neztratil.

Ed Wood je jeden z nejkrásnějších a nejdojemnějších filmů všech dob! Uctívat tvorbu Eda Wooda je asi hloupost, ale když se člověk do těch nádherně bizarních braků s ještě bizarnějším obsazením ponoří, s lehkostí zjistí, s jakou ryzí nenuceností a půvabem byly tyto braky kategorie B natočeny. Každý velký filmař by měl během kariéry vzdát hold své profesi. Tim Burton tak učinil právě skrze Woodův tragikomický příběh, který mnohem více než o slávě vypráví o nezkrotné vášni a až likvidační posedlostí filmem. Geniální opening a stylové titulky nás uvedou do děje a pak už na scénu nastupuje Johnny Depp, jenž podává výkon svého života. Je zde skutečně kouzelně dojemný, naivní i urputný zároveň. Výtečně mu sekunduje Martin Landau v roli vysloužilého Bély Lugosiho, který chystá s Woodem svůj "velký comeback" na filmovém plátně. Nádherné výkony ovšem podávají i půvabná Patricia Arquette, poněkud výstřední Bill Murray či budoucnost předvídající Criswell v podání Jeffreyho Jonese. Za zcela zásadní scénu považuji Edovo setkání s Orsonem Wellesem, kdy se Ed, který již nemá sil na to, aby bojoval s producenty svých filmů, dozvídá, že i Welles musí pro realizaci svých snů ustavičně bojovat, leccos obětovat a vytrvat ve své touze. I přesto, že je Ed Wood životopisem pravděpodobně "nejhoršího režiséra historie," nese si v sobě neuvěřitelné poselství. Málokdo totiž dnes tvoří své filmy s takovou nezištností, láskou a upřímnou vášní jako kdysi Ed Wood. Stojí za to se na tento film podívat (platí pro všechny filmové nadšence), protože Ed Wood je ztvárněním té největší lásky k filmům, jaká vůbec může filmaře v životě potkat. Asi si brzy pro zajímavost pustím Plán 9, ze zvědavosti... Tady opravdu není, co vytýkat. U mě má tento film to nejlepší hodnocení. 100%. Mám odsud spoustu milovaných scén: Zejména pohřeb Bely Lugosiho mě vždycky dojme, popřípadě Edova jízda s Kathy ve strašidelném hradě a samozřejmě romantické finále v dešti.

Skvělý film. Podle mě jeden z nejsilnějších adeptů na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Jelikož jsem z Českého Krumlova, tak máme doma Egona Schieleho moc rádi a máme spoustu jeho obrazů. Samozřejmě neoriginály, ale originály bych moc chtěl:-). Egon Schiele chvíli žil u nás v Krumlově a namaloval tu spoustu krásných a legendárních obrazů. Například krásné výhledy na město. Teď už, ale k filmu. Rakušané nikdy neměly nějakou excelentní kinematografii, ale tento film můj názor jednoznačně změnil. Opět měním svojí tabulku na nejlepší filmy roku 2016. Momentálně byli na druhém místě Fantastická zvířata a kde je najít, ale teď jsou už na třetím:-). Naprosto úžasný Noah Saavedra jako Egon Schiele. Věřili byste, že tento herec má jenom tři role? Já tedy ne a jsem přesvědčen, že po tomto filmu se další nabídky jen pohrnou. Skvělá byla i Valerie Pachner jako Wally a Maresi Riegner jako Gerti Schieleová. Skvělý scénář, kamera a krásná hudba. Dieter Berner film skvěle režíroval. Byli vynikající i výprava a kostýmy. Hudbu složil André Dziezuk. Nenudilo mě to a byl jsem uchvácen. Naprostá spokojenost a doufám, že bude Oscar. Nejlepší obraz je podle mě Smrt a dívka.

Jeden z nejkomplexnějších dokumentárních portrétů, co jsem kdy viděl, a neříkám to pouze proto, že jsem náruživým obdivovatelem Ennia Morriconeho! Tornatore odvedl prostě skvělou práci, kdy spojil radostné s užitečným; tedy vzdát hold svému příteli a zároveň přiblížit současnému publiku a alespoň zběžně analyzovat jeho tvůrčí genialitu. Byť za Morriconeho vždy nejvýstižněji hovořila právě jeho hudba, dokumentární, v podstatě téměř tříhodinový snímek o něm (o maestrovu hudbu nijak neošizený, ba právě naopak) každou minutou bez zbytečných skrupulí (a patosu) vysvětluje, proč dílo Ennia Morriconeho během let přerostlo v mnohem víc než jen v "pouhou" filmovou hudbu. Doporučuji všem, co se zajímají o film a hudbu, a v první řadě všem, co milují Ennia Morriconeho tak moc jako já. 9/10.

E.T. - Mimozemšťan - klasika, kterou nic nepřekoná. Steven Spielberg tímto filmem už jen definitivně stvrdil, že ho v práci režiséra nikdo nepřekoná. Jeden z filmů mého dětství. "E.T. volá domů!" U mě to nejlepší hodnocení. Tři Oscary za nejlepší vizuální efekty, střih zvuku a hudbu Johna Williamse.

Spirituální kánon Piera Paola Pasoliniho, jenž si po právu vydobyl přízvisko nejslavnějšího pašijového filmu všech dob. Ježíš je zde v souladu s revoluční náladou 60. let vyobrazen jako výbušný mladík s buřičskými ideály, který káže: Kdo nejde se mnou, jde proti mně! Autenticitě prožitku a dodnes strhujícímu tempu vyprávění vypomáhá zejména ruční, dokumentárně laděná kamera Tonina Delli Colliho, rovněž jako přehlídka neherců včetně Pasoliniho matky v roli Panny Marie.