major.warren

Spojenci jsou solidně natočený film s dobrými hereckými výkony (zejména skvělý Pitt), poctivý ve všech ohledech. Jinak se však jedná o sentimentální kýč, který navíc působí dosti uměle. Režisér umí skvěle budovat napětí, pracuje i s humorem, a spolehlivě využívá hudby i dekorací. Závěr ovšem pohřbívá tuctové a značně předvídatelné rozuzlení. Robert Zemeckis už natočil lepší a rozhodně silnější filmy. 60%. Zajímavý a slušně natočený film to však určitě je.

Sicilský klan je absolutní klasikou gangsterského žánru. Nestárnoucí podívaná režiséra Henriho Verneuila stojí především na trojici hereckých výkonů Jeana Gabina (Vittorio Manalese), Alaina Delona (Roger Sartet) a Lina Ventury (inspektor Le Goff). Dokonalou atmosféru tvoří nádherná hudba Ennia Morriconeho. Film jako celek má neuvěřitelný spád, není zde ani trocha vaty, a závěr je skutečně strhující. Některé trikové scény jsou sice dnes již pasé, ale přesto dokáže Sicilský klan stále budit v divákovi úžas a zůstává nezapomenutelnou klasikou francouzského filmu jako takového.

Hazardní hráč patří do skupiny filmů poctivé americké kinematografie 60. let, kde se prosadili režiséři jako právě Robert Rossen, či dále Richard Brooks, Mike Nichols nebo Norman Jewison. Z mého pohled je The Hustler jedním z nejlepších filmů 60. let vůbec a Paul Newman zde také podává jeden ze svých nejsilnějších hereckých výkonů. Absolutní sympaťák, charakter, stojící proti lidské zrůdnosti a nenasytnosti v tvrdém světě biliáru, kde se nikdo s nikým nemaže. Scénář se však nesoustředí pouze na hraní biliáru, film je z větší části spíše pohledem do nitra hlavního hrdiny, a zejména pak do jeho milostného vztahu s dívkou Sarah. Krom Newmana skvěle hraje například "záporák" George C. Scott, popřípadě Jackie Gleason v roli Eddieho soupeře Minnesoty Fatse. Kamera, dekorace, hudba, to vše je v Hazardním hráči mistrovsky utkáno do sebe. Závěrečných 20 minut je mimořádně silných. Fascinující film nejen pro milovníky kulečníku.

Coby minimalistická studie života zůstává Ostrov režiséra Kaneta Šindóa jistě uzavřený pro většinový okruh diváků. Pro mě je však jeho film silným záznamem všedního života lidí, kteří žijí v absolutní izolaci a opuštění, společně sdílejí a překonávají strasti i radosti, a zůstávají smířeni se svým údělem. Je fascinující, že Šindó nespotřebuje, byť jediné slovo – využívá jen obrazu a filmové hudby – a přesto dokáže zanechat v divákovi silné emoční pohnutky. Obrazová krása se mísí s nemilosrdností každého dne, kdy hlavní hrdinové, jež na svém ostrůvku nemají dokonce ani pitnou vodu, musejí překonávat všemožné nástrahy přírody i života samého. Přesto (nebo spíše právě proto), že se v něm nemluví, nemá žádnou zápletku a je natočen v ryze komorním duchu, představuje Ostrov mimořádně krásný film.

Chungking express režiséra Wonga Kar-waie, jakkoliv se zcela vymyká žánrovému zařazení, je pro mě především filmem o lásce. Dva zdánlivě neprovázané příběhy o touze po vztahu a porozumění režisér a scenárista Wong Kar-wai natočil naprosto úchvatně, jen těžko srovnatelně s čímkoliv, co jsem v žánru „romance“ měl dosud možnost vidět, přičemž svobodně rozvolněný děj filmu umístil do pomyslného srdce Asie - Hongkongu. Od první minuty je znát, že režisér staví vizuální a výtvarnou složku nad tu obsahovou, čímž si však vytváří dostatečný prostor pro nové možnosti vyjádření. Experimentuje s obrazem, střihem i hudbou – úžasná "California Dreamin" se nese celým snímkem. Asijskou, respektive hongkongskou, kinematografii zatím téměř vůbec neznám; i to může být důvod toho, že mě Chungking Express tak nadchnul. K tvorbě Wonga Kar-waie se určitě ještě vrátím, nejspíše pak dílem Stvořeni pro lásku. 8,5/10.

Apokalypsa F. F. Coppoly vypráví, stejně jako většina jejích žánrových kolegů (Četa, Olověná vesta), o tom, jak válka nezvratně poznamenává a mění lidské bytosti a nahlíží na ni coby na šílenou „instituci.“ Na rozdíl od líčení „skutečné války“ v Četě, kdy hlavní hrdina stojí mezi dobrem a zlem, a psychicky trýznivých praktik výcviku a přeměny vojáků v živé zbraně v Olověné vestě, však Apokalypsa vypráví epický, chvílemi téměř mystický příběh s doslova hypnotickou atmosférou o zrodu vlastního světa uprostřed válečného konfliktu. Děsivý Marlon Brando podává jeden z nejpřesvědčivějších výkonů své kariéry. Stejně tak Martin Sheen v roli jeho protivníka – kapitána Willarda, jenž má za úkol Brandova zběha Kurtze najít a zneškodnit dřív, než bude pozdě. Z herců dále vyniká především Robert Duvall v roli dětinského plukovníka, který však baví stejně jako dojímá, a také Dennis Hopper v roli fotografa. Coppolova inspirace v Herzogově filmu Aguirre, hněv boží se dá snadno rozpoznat, avšak Coppola na místo slepého přetáčení nalézá vlastní a v lecčem silnější alternativu hrůzného příběhu uprostřed pralesa. Inspirace je tedy patrná více do formy nežli do obsahu. Z mého pohledu se Apokalypsa vymyká všemu, co bylo o Vietnamské válce dosud natočeno. Zároveň bych řekl, že konflikt o němž vypráví silně přesahuje a více než na válku samotnou se zaměřuje na duševní rozpoložení postav. Coppola natočil svou válečnou odyseu nepopsatelným způsobem. Pro budování atmosféry přispívá jak hudba, tak vizuální stylizace kamery Vittoria Storara. Jeden z nejsilnějších válečných filmů všech dob.

Vynikající ztvárnění investigativního vyšetřování v kauze Watergate z pohledu novinářů Boba Woodwarda a Carla Bernsteina, které společným výkonem zahráli skvělí Robert Redford a Dustin Hoffman. Krom ústřední dvojice z herců vyniká zejména úžasný Jason Robards v roli šéfa Bena Bradleeho, který dvojici novinářů příjemně doplňuje a drží nad nimi ochranou ruku. Všichni prezidentovi muži dodnes neztratili nic ze své působivosti, ba právě naopak. Scénář Williama Goldmana se vymyká tradičnímu pojetí vyprávění skutečných událostí a příběh nazírá jen a pouze z pohledu novinářů, díky čemuž film působí o to věrohodněji a především dynamičtěji. Coby hraný film kombinovaný s prvky dokumentu mohou Všichni prezidentovi muži působit silněji, než mnohé současné historické snímky. Jeden z nejlepších filmů 70. let.

Podivné vyšetřování je vynikajícím filmovým ztvárněním korupce a zneužití postavení. Příběh téměř "kafkovský" (ve finále je dokonce citován) velmi zneklidňujícím způsobem přesahuje do vysokých pater italské společnosti a dal by se označit za přímou metaforu tehdejších politických poměrů v Itálii. Tím se však stává aktuálním i dnes. Elio Petri, režisér se sociálně-politickým cítěním, natočil v 70. letech celou řadu velmi zajímavých filmů, které se více či méně vyjadřovaly k politickým a společenským poměrům v Itálii - za všechno jmenuji slavný snímek Dělnická třída jde do ráje. V Podivném vyšetřování však zašel zřejmě vůbec nejdále a kromě výrazné alegorie natočil také skvělé detektivní drama, přičemž vrahem je sám detektiv - v tomto případě vrcholný policejní inspektor, mimořádně ztvárněný Gianem Mariem Volontém. Volontého sólový výkon je výstřední, chvílemi snad až příliš, přesto však dokáže v divákovi snadno probudit mrazivý pocit strachu a napětí. Stále nejistou a těžce předvídatelnou zápletku perfektně doplňuje Morriconeho hudba, která by se v tomto případě dala označit za malý, přesto neuvěřitelně působivý experiment. Závěr filmu se nese v poměrně depresivním duchu. Z mého pohledu je Podivné vyšetřování dobrý film, možná trochu pomalejší na to, o čem vypráví, přesto dokáže zaujmout a hlavně má co říct i dnes. 7,5/10.

Fascinující náhled do chřtánu alžírské revoluce. Režisér Gillo Pontecorvo skvěle využívá metody dokumentárního vyprávění i Morriconeho hudby. Jak sám název napovídá, Bitva o Alžír musí být zákonitě válečný film, řekne si vcelku logicky každý divák, a je to tak, přesto se však tento film zcela vymyká všemu, co bylo dosud v žánru válečného filmu vytvořeno. Z každé sekvence je znát jak režisérovo ohromné úsilí zachytit vyobrazené události, co nejpravdivěji, tak dokonalá souhra mezi ním a Enniem Morriconem, s nímž se podílel na složení hudby. Celý film od začátku do konce neztrácí napětí ani tempo, a byť je vystavěn pomocí flashbackové struktury, orientačně se divák díky režisérově dokumentární popisnosti jen těžko ztratí. Z herců vynikají zejména výrazný Jean Martin, coby fiktivní plukovník Mathieu, a dále Brahim Hadjadj v roli ústředně sledovaného vůdce povstání Aliho. Je až s podivem, jak moc Pontecorvův (subjektivní) pohled na celou věc působí jako nestranný - jakoby nevyhraněný. Divák v podstatě neví, zda sympatizovat více s Alžířany, jež vedou revoluci, avšak nechávají za sebou ležet mrtvá těla nevinných, či s Francouzi, kteří se jejich snahu o zvrat a nezávislost snaží potlačit. V podstatě zde neexistují hodní a zlí. Jako ve skutečné válce si tu každý ušpiní ruce a jediné co mu zbyde je myšlenka… Přesto je neuvěřitelné, jak silné humánní poselství s sebou Bitva o Alžír nese a zároveň přináší i věčnou otázku, kam až jsme ochotni zajít v boji za svobodu a nezávislost.

Velká iluze od legendy francouzské kinematografie Jeana Renoira sice coby protiválečný film sklouzává k tezovitosti, avšak její humanistické poselství a neutichající zájem o lidskost z ní činí klíčové dílo 30. let. Francouzi - výrazný Jean Gabin a Pierre Fresnay - a proti nim dále výtečný Erich von Stroheim (německý kapitán) představují zástupce obou znepřátelených stran – jako důstojníci se ovšem všichni dokáží nekonfliktně dohodnout a jeden druhému upřímně vyjádřit respekt i úctu. Tato dokonalá ukázka vzájemných lidských vztahů mi na Renoirově filmu přijde snad vůbec nejdokonalejší. Zároveň zcela rozumím tomu, že nacisté tento snímek vřele nenáviděli. Varovný přesah do budoucnosti by se dal nalézt na mnoha místech, avšak z mého pohledu jej nejlépe evokuje jedna ze závěrečných replik poručíka Maréchala (Gabin): "Jednou ta svinská válka skončí. Doufejme, že je poslední." Výborný a silný film od jednoho z největších průkopníků kinematografie!