major.warren

Jestliže jsou Ostře sledované vlaky a Postřižiny všeobecně považovány za vrchol spolupráce Jiřího Menzela a Bohumila Hrabala, pak musím s čistým svědomím i uctivým respektem k oběma jmenovaným titulům označit za tento vrchol Skřivánky na niti, jež sice nevynikají až tak silnou formální přesností jako "Vlaky," ani půvabnou nostalgií jako Postřižiny, ale spojují v sobě hrabalovskou poetiku, jeho laskavost i zájem o člověka s kritickým pohledem na temná léta padesátá, kdy i ti největší intelektuálové byli ze dne na den odstaveni, a kdy se budoucnost bytí začala jevit jako značně nejistá. Scéna s hrdiny stojícími za deštivého počasí okolo ohně, ve snaze se alespoň trochu zahřát, je přesným ztělesněním toho, co mám na tvorbě Jiřího Menzela a Bohumila Hrabala tak nekriticky a upřímně rád.

Nejlepší Bondovka, jaká kdy byla natočena. A když ne to, pak rozhodně nejlepší ze série Daniela Craiga. Sam Mendes pochopil, že James Bond je jen jeden, zároveň ovšem dobře ví, že i značka 007 musí jít kupředu s dobou. Přináší tedy jedinečný mix staronového bondovského vyprávění. Javier Bardem je jedním z nejlepších Bondových protivníků, Ralph Finnes se typově blíží původnímu "M", Naomie Harris je krásnou Moneypenny, Ben Whishaw solidním nástupcem "Q," a stará dobrá Judi Dench se objevuje naposledy v roli šéfky MI6. Roger Deakins stojí za výbornou kamerou, Thomas Newman pak za skvělou hudbou. Newman vytvořil vynikající akční soundtrack, stejně tak i další motivy, kterými udává tón celého filmu, přičemž zůstává zcela v souladu s Deakinsovou kamerou. A úvodní song od Adele? I díky tomu zůstane Skyfall už navždy jednou z mých nejoblíbenějších Bondovek. A krátký výstup Alberta Finneyho mě taky moc potěšil. Dva Oscary za píseň a střih zvuku.

Obraz římské smetánky v režii génia sice už dnes není tak filmařsky drásavý jako v době svého uvedení (Zlatá palma v Cannes), avšak po stránce významové je stále plnohodnotnou výpovědí o roli jednotlivce uvnitř hemžící se lidské marnosti. Felliniho opus magnum pro mě sic představuje spíše 8 1/2, či ještě více nedostižná Silnice, a přestože z hlediska filmových odpovědí na Sladký život dávám přednost Sorrentinově Velké nádheře, zůstává La Dolce Vita přelomovým dílem moderní kinematografie s úchvatným milovníkem Mastroiannim a grandiózním finále.

S láskou Vincent je detektivka a animák v jednom. Takhle se na to musí. Pro mě jeden z nejsilnějších filmových zážitků roku 2017. Zcela jedinečný a dokonalý "ručně" natočený animovaný film o posledních dnech života velkého umělce Vincenta Van Gogha a následném střetu událostí a teorií. Když jsem se dozvěděl, že film byl připravován sedm let a 100 světových umělců každý záběr ručně namalovalo na plátno, a že postavy byli točené se skutečnými herci a následně zabarveny, tak jsem si řekl, že takového filmu si opravdu cením, a hlavně jeho tvůrců, avšak celé to působilo spíše jako jeden velký experiment, než ucelené dílo. Zfilmovat život jednoho z největších umělců všech dob a ještě v animované verzi jeho vlastních děl je jedinečný nápad. Životy mnoha malířů jsou ve filmovém zpracování opravdu zajímavé. Egon Schiele, Francisco Goya či právě Van Gogh. Na filmy o těchto lidech chodím opravdu rád a zejména u Egona Schieleho jsem byl doslova unesen. Nechci stejně skvělý film Egon Schiele urazit, ale tou vnitřní poetikou bylo S láskou Vincent ještě o něco silnější. Schiele měl ale zase silnější, jak vnitřní, tak vnější vyprávěcí linie. Tím nechci říct, že S láskou Vincent, který byl ještě k tomu ručně malován, byl vystavěn hůře. Egon Schiele ho u mě o takových 5% porazil, ale to vůbec nevadí. Musím říct, že S láskou Vincent mohu po umělecké stránce přirovnat k hrané klasice Žízen po životě s Kirkem Douglasem. Duo Dorota Kobiela a Hugh Welchman se filmu skvěle zhostili a napsali výrazný a opravdu skvostný scénář, jenž kombinuje rysy experimentálního animáku a temnou detektivkou. Jednotlivé záběry byly jako Van Goghova galerie. Herci v čele s Douglasem Boothem a skvělou Saoirse Ronan byli všichni skvělí - jejich překreslení bylo fantastické. Bylo krásné vidět právě Van Gogha v barvě jeho vlastních děl. Clint Mansell je skladatel, kterého moc nemusím, za tento film bych ho ale nominoval na Oscara pro nejlepší hudbu. Hlavní téma The Night Cafe bylo překrásné. Přeji filmu, aby v kategorii animovaný film zvítězil, i když to bude s neméně skvělým Cocem velký boj. Tenhle film stojí hlavně na příběhu. Není to životopis. Je to film o teoriích, lásce, smrti, psychologii, a podává nám pozoruhodně obraz a poslední okamžiky života jednoho z největších umělců. Je to drsný, něžný a dech beroucí film zároveň. Finální scéna byla jedinečná. Délka je ideální. Ke konci to začne být lehce zdlouhavé na dialogy, ale stejně jde o fantastické dílo kterého si budu velmi považovat. Opravdu si cením těch, co ho kousek po kousku poskládali k sobě. U mě to nejlepší hodnocení.

Jedinečný filmový zážitek! Z mého pohledu nejčistší Lynchův snímek, a přesto tak neuvěřitelný! Ohromné humánní poselství, které zosobňuje toto nadčasové dílo mě absolutně semlelo! Nemůžu uvěřit, že jsem viděl skutečný příběh "Sloního muže" a nikoliv jen dokonalou fikci z pera snového vizionáře Davida Lynche. Anthony Hopkins (v hlavní roli lékaře Fredericka Trevese) je naprosto vynikající a John Hurt coby zákeřnou nemocí deformovaný "sloní muž" John Merrick je zkrátka kouzelný:-). Fenomenální filmařina, podpořena krásnou černobílou kamerou, podtrhující temný obraz Londýna 19. století, vrcholí v samotném finále, když se ozve špička celého díla: znějící Adagio v závěrečné scéně, kdy se John uchyluje ke spánku... Jsem z toho uchvácený a zároveň neuvěřitelně emočně strhaný a zdeptaný. Musíme jen doufat, že příběh "Sloního muže" se už nikdy nebude opakovat. 100%. Dokonalý film.

Ještě nikdy jsem asi neviděl film, jenž by definoval vztahy mezi nebem a zemí s takovou silou prožitku jako Dreyerovo Slovo. A přitom je to zcela prostinký příběh. Už teď se nemůžu dočkat až zhlédnu Utrpení Panny Orleánské. Masterpiece!

Ve Smrt a dívka nás Polanski zavádí do divadelní hry o třech protagonistech. Hrdinka (Sigourney Weaver) si v sobě něco nese, její manžel (Stuart Wilson) se snaží vše poklidně řešit a cizinec (Ben Kingsley) má zaděláno na pořádný problém... Roman Polanski mi opět dokázal, že je velký režisér, i když k dokonalosti mi tentokrát něco chybělo. Polanski nás hodně pokouší, samozřejmě nezapomíná ani na provokaci (viz. dámské kalhotky jako roubík). Příběh nakonec dovádí do epického finále, jež leží kdesi mezi pravdou a lží / spravedlností a slepou mstou. Závěr se krom dramatického rozuzlení nese i v duchu obrazového kouzlení Tonina Delli Colliho (jeden z jeho posledních filmů) a hudebního doprovodu Wojciecha Kilara. Zároveň nesmím opomenout pro děj zásadní Schubertovu skladbu "Death and the Maiden," která zazní hlavně v úvodní a závěrečné scéně. Rafael Yglesias a Ariel Dorfman (autor původní hry) napsali skvělý příběh o utrpení, poznamenání i smíření. Polanski zde nezastírá svůj tvůrčí rukopis, jako vždy výborně vede herce, přičemž je umí pevně držet na určitých pozicích a dle potřeby s nimi hýbat jako na šachovnici. Sigourney Weaver hraje duševně poznamenanou Paulinu, v níž přítomnost Bena Kingsleyho odstartuje dlouho skryté osobní trauma a započne cestu odplaty. Stuart Wilson sehraje v této hře důležitou úlohu - prostředníka, který jejich setkání více méně řídí. Co filmu ubírá? Svým způsobem jeho nepřirozenost, chvílemi mi přijde příliš vykonstruovaný, což pro mě není u Polanského úplně zvykem. 75%. Pořád je to každopádně dobrý film.

Neskutečně silný film, založený na absolutní autenticitě stylu, který zaujme absencí tradičních filmařských podpůrných berliček (hudba, střih, jízda kamery). Obrazem dobrého i zlého, co je v lidech zakořeněno i čemu podléhají, a černočerným humorem připomene snímek ranou Formanovu tvorbu, zejména v její reflexi fenoménu člověčenství. Pan Lazarescu jako by z oka vypadl všem těm tragickým hrdinům napříč věky, padajícím z jedné kaluže do druhé, budícím opovržení a předsudky již z dálky a jen marně hledajícím zastání: s výjimkou strážných andělů, kteří o ně oddaně projevují zájem a dovolávají se jejich práv (sestřička doprovázející pana Lazaresca). Nikoliv Božská, nýbrž přívlastek Lidská by si tato komedie moderních věků zasloužila.

Smrt v Benátkách Luchina Viscontiho je uměleckým dílem nesporných kvalit. Je to do duše nesmírně pronikající drama o skryté vášni a smrti. Bohužel se mi zdá, že celý film je přístupný jen příliš úzkému okruhu diváků, což mi přijde jako velká škoda, zvlášť když se jedná o dílo na tak vysoké úrovni, leč častá nařčení, že se jedná o jeden z nejpřeceňovanějších počinů v historii kinematografie jsou dle mě zcela pomíjivá Je to sic film nedějový, pomalý, až úzkostlivě jednotvarný, ovšem výtvarně a především hudebně velmi procítěný. Hlavní hrdina zahraný Dirkem Bogardem představuje jakési alter ego samotného Gustava Mahlera - alespoň tak jsem to pochopil, ale zároveň si myslím, že tento fakt byl Viscontimu zcela volný a jen ho pouze šikovně využil (v Mannově předloze je hrdina spisovatelem, nikoliv skladatelem). Plné hodnocení neudělím, zvláště po zhlédnutí režisérova Geparda, ale vyzdvihnu závěrečnou scénu, která byla opravdu mimořádná a bude ve mně dlouho rezonovat.

Mrazivý krimi thriller, sic dosti šablonovitý (skalní fanoušci Nesba asi radost mít nebudou), nicméně pro diváka neznalého předlohy je to pořád velmi obstojná podíváná. Fassbender je v hlavní roli detektiva H.H. skvělý. Sekunduje mu o málo slabší Rebecca Ferguson.