mcb

Maximum Deadpool aneb trapněji a infantilněji už to nejde. Totální brainwash smyslů, jehož nefunkčně generický scénář naštěstí zachraňuje odvázaná metarovina a smrtící kadence přihlouplých vtipů, jinak se o žádný zásadní milník v dlouhé historii Marvel Studios nejedná. Spíše o jednoduchou definici guilty pleasure zábavy, která ukazuje dosluhující žánr komiksového filmu v podobě (sebereferenční cringefest), v jaké má dnes ještě šanci přežít. Pobavil jsem se a nic navíc. 7/10

Hallmark Original s áčkovými herci. Takže vlastně úplně tradiční Netflix rom-com žánrovka.

Od A do Z co je špatně na legacy sequelech.

X a Pearl měly jasně definovaný žánr a styl, MaXXXine zůstala jen u stylu. Čili jako audivizuální pastiš osmdesátkové estetiky to funguje obstojně, hůře pak jako narativní film, který neví, o čem je a kam směřuje. Obří zklamání, v němž se už tvůrce evidentně vyčerpal a kromě nekonečného odkazování zapomněl o něčem vyprávět.

Takhle to vypadá, když se tvůrce po kreativním vrcholu (S2) může posunout jedině do boku. Třetí série je naprostou antitezí té předchozí, nechávající jasný narativní celek a seriálové konvence stranou a místo toho se svým svébytným audiovizuálním pojetím přibližuje umělecké kinematografii - a naprosto mistrovsky zachycuje psychologii ústředních postav, zejména pomocí minimalistických střihových montáží a retrospektiv, které se emocionálně dostanou pod kůži. Po téhle pecce se Christopher Storer staví do role jednoho z nejosobitějšich seriálových tvůrců nové generace, už jen ta úvodní epizoda je něco tak inovativního, že by si televize měly psát poznámky.

Další argument do debaty, proč by autoři neměli adaptovat své knihy. Snaha převést příběh 1:1 do televizního vyprávění zde jinak velmi svižně napsané a dějově nahuštěné předloze jednoduše podkopává nohy a spíše než dynamickým sci-fi high concept thrillerem jde o k uzoufání zdlouhavou, ukecanou a otrocky přepsanou nudu, kterou zachraňují až poslední dvě nadprůměrné epizody. Což je škoda, protože třeba v celovečerní stopáži by měla Temná hmota náběh na strhující žánrovku.

Manželé Stodolovi jako romantická komedie.

Při sledování tohoto filmu je vám stejně trapně jako při poslouchání vyprávění historek vyhořelých herců na Comic Conu.

Mistrovské post-moderní melodrama, které tady nebylo snad od dob vrcholných kousků Xaviera Dolana (Imaginární lásky, Je to jen konec světa, Mami!). Absolutní syntéza kamery a hudby, kde nejde s jistotou určit, co je dominantnější a co ve vrchovaté míře dělá ze sebebanálnějších scén nervydrásající thrillerový zážitek. Luca Guadagnino je skutečným režijním auterem, ve své filmografii střídající neslučitelné žánry, pokaždé však s jiným kreativních uchopením. Challengers na papíře mohou vyznívat jako konvenční snímek o romantickém trojúhelníku, díky nelineárnímu vedení příběhu skrze pohyby a úhly kamery, významotvorný elektronický soundtrack a minimalistické herecké výkony ústředního tria však působí jako nevšední a progresivní dílo, které rozvibruje diváka ještě hodiny po zhlédnutí. Náběh na 10. P.S. Trent Reznor a Atticus Ross povyšují hudební zážitek z The Social Network na zcela novou úroveň.

Zajímavě roztříštěný seriál, při jehož sledování se nelze ubránit pocitům absolutní kreativní fascinace a zhnusením nad naprosto nefunkční realizací, nejspíše danou rozsáhlými produkčními problémy. Je to taková halucinogenně-experimentální-hororová jízda Refn meets Polanski meets Noé, akorát ne tak vybroušená. Anti-všechno, co se dnes očekává od AAA titulu, a nakonec se nedivím ani těm slabým diváckým a kritickým ohlasům. Vlastně to úplně v pořádku zapadá do mini kategorie niche artových HBO seriálů (Irma Vep, Jsme, jací jsme, Bludné kruhy, Třetí den, Zahradníci), jen se na Idola logicky upíná více pozornosti kvůli zapojení Weeknda a Levinsona. I s odstupem času stále přitažlivý, ale rozhodně nedotažený projekt. 7/10