Tom Riddle

"Well, you've got to march right up to this woman, right? You look her right in the eye, you lean forward, right, just a little, just almost all the way, hm, then you let her lean forward just another little bit 'til you're just a lips distance away from each other, hm, and then you just tell her... how much you hate her."

"Mhmm, nozdry" zaslintal. Proč otvírám Lízinou větou ze Simpsonových? Protože stejně jako Simpsonovy, ani tenhle film nedokážu brát vážně. No a samozřejmě pro to věčné čichání. Musím předeslat, že je mi jasné, že pro některé budu za ignoranta, který není schopný docenit umění, ale je mi to celkem jedno. Parfém je velice působivý film. Je nádherně natočený, má zvrácený smysl pro humor, je naturalistický a konečně má i zajímavý příběh. Dobré tři čtvrtiny filmu buduje úchvatně atmosféru a vše je provedené tak zručně, že s naprosto zavrženíhodným hlavním hrdinou dokážeme i chvílemi sympatizovat. Žel bohu pro mou maličkost konec filmu podkopává nohy tak zásadně, že se přes to nepřenesu a z takřka dokonalého filmu se rázem stává jenom nezapomenutelná kuriozita. Význam závěru chápu, předpokládám, že je přesně takový i v knížce, jeho filmové zpracování je ale doopravdy něco, co mi po dvou hodinách napětí a úzkosti akorát obrátí oči v sloup.

Obsahuje spoilery: Historicky první all star řada už ze svojí podstaty skýtala obrovský potenciál. Ten bohužel nenaplnila z prostého důvodu. Cast nebyl stoprocentně obsazený lidmi, kteří doopravdy rozumí hře a umějí hrát, ale především výraznými osobnostmi. Proto je hned několik míst vyloženě vymrhaných. I přesto nabízí uspokojivou jízdu, která je díky mezitím navázaným přátelstvím některých soutěžících bolestně osobní. Několik momentů a nápadů (rozdělení na tři kmeny) je pak opravdu památných a skutečně stojí za to. Vítěz: 4* - tichý našeptávač a zakladatel pořádného coattailridingu, metody divácky nepopulární a pro většinu nudné, ale ve správných případech extrémně účinné. TOP 20: Amber Brkich, Rob Mariano, (již dřív jmenovaná) Jerri Manthey. Oblíbenci: Jenna Lewis

SPOILERY Z oldschoolových řad Survivoru má nejoblíbenější. V souboji pohlaví příznačném pro Amazonku kombinuje drsnou přírodu, nápadité soutěže, nenáviděníhodné charaktery (sexistický homofob Roger, pánbíčkářka Joanna), výborné stratégy, komické magory (Heidi, Matthew), pořádného underdoga a hlavně dramatické a uspokojivé finále. Při dnešních řadách je mi až smutno, že kvalitám Amazonu se ani nepřiblíží. Vítěz: 5* - první vítězství opravdového underdoga, slušná strategie, zajímavá osobnost, ale hlavně... dodneška jeden z nejlepších výkonů na závěrečné kmenové radě (aneb když dostanu hlas i od člověka, co se zapřísáhnul, že udělá všechno pro to, abych nevyhrál, musel jsem sakra udělat něco dobře). Top 20: Rob Cesternino. Oblíbenci: Jenna Morasca, Deena Bennett

Před pár lety vtrhlo na televizní obrazovky Glee. Rozujchaný teen muzikál plný sebezesměšňování a parodií hýřící barvičkami a dobrou náladou. Ukázalo se, že obecenstvo miluje muzikál, producenti v tom ovšem viděli především multimediální dojnou krávu. Televize, reklama, mp3 za menší či větší poplatek a tak dále. A tak chtěl americký televizní titán NBC napodobit FOX a pořídit si vlastní kravičku. K tomu si najal nejlepší producenty (Spielberg), zkušené scénáristy (tvůrkyně Theresa Rebeck je podepsaná pod desítkami scénářů televizních seriálů a hlavně je autorkou několika her z Broadwaye i mimo ní) a především hvězdné obsazení (roztomilá sympatická Debra Messing, důstojně stárnoucí Anjelica Huston či ďábelsky charismatický Jack Davenport). Smash měl proto všechny předpoklady se stát velikým hitem. Přesto se tak z několika důvodů nestalo. V samém jádru příběhu stojí rozpustilá neurotická spisovatelka Julia (Messing) a její nejlepší přítel, skladatel Tom (Borle). Ti dva si usmyslí vytvořit muzikál na motivy života božské Marilyn a nastartují kolotoč castingů, zkoušek, intrik a zákulisních dramat. Poměrně velká část vztahových okamžiků ale tak docela nefunguje, ať už kvůli naprostému nedostatku chemie mezi představiteli (Karen/Dev) nebo prostě proto, že je to nudná linka (problémy s Leem). Vůbec největší svízel je pak v konceptu nejzásadnějšího průběžného konfliktu, konkurence mezi nezkušeným kuřetem s božským hlasem Karen (McPhee) a protřelou Ivy (Hilty), která ani po letech tvrdé dřiny ne a ne se prosadit. Ten sám o sobě velice baví a táhne děj kupředu, problém ovšem spočívá ve faktu, že scénář (či jeho tvůrci) si očividně přeje, aby divák "fandil" Karen, já ale prostě nedokážu držet palce někomu, kdo si nemusel jít tvrdě za svým, nemusel na sobě makat a dlouhé roky nacvičovat, a prakticky mu všechno spadlo k nohám, tím spíš, když je to oproti někomu, kdo má minimálně srovnatelný talent a k tomu hromadu zkušeností navrch. A do toho je tu hrstka z nejotravnějších televizních postav vůbec (kdo v první sezóně umírá z Ellise, kterého jsem se nakonec dokonce naučil mít rád, připravte se, že ve druhé přijde někdo mnohem horší). Přes všechno řečené má Smash pár trumfů v rukávě. Několik postav je napsaných vyloženě skvěle (Julia, Derek a Ivy především), herci jsou převážně vynikající (nechci se opakovat, ale Messing, Davenport a Hilty především), a pokud nejsou vynikající herecky, alespoň zpívají jak o život (McPhee). Aura Marilyn Monroe je chtě nechtě magická, veškerá zákulisní dramata neuvěřitelně baví, a když sem tam padne nějaké bombastické hudební číslo, je těžké nemít na tváři spokojený široký úsměv. Právě za něj se nakonec musím přiklonit k té čtvrté hvězdě, která až do poslední chvíle o fous unikala.

Před nějakými zhruba patnácti lety se ve Velké Británii vyloupnul na svět další scénáristický talent. Russell T. Davies přišel se svojí show Queer as Folk, ve které vyprávěl o partičce britských gayů a jejich láskách, rozchodech a vůbec životech. Seriál si našel svoje publikum, ba dokonce kult, nejen pro svůj obsah, ale i pro svůj vynikající scénář. Žel bohu právě pro ten obsah byl ten kult přinejlepším... Desetiprocentní (4 procenta? puh-leeze...). Až pár let poté dostal příležitost se ukázat všem, když přivedl zpátky k životu Doctora Who, britskou klasiku o Pánovi času a jeho společnici. Už tam krásně míchal sci-fi a špetku vztahů s typickým humorem. Zároveň tam vytvořil postavu Kapitána Jacka Harknesse (famózní John Barrowman), který se mezi diváky stal ohromně populárním, a už jen krůček chyběl ke splnění snu. Nesmrtelný kapitán Harkness dostal vlastní spinoff, kde se stal hlavou eponymní organizace, která pod záštitou koruny bojuje s nadpřirozenými silami. Teprve v tomhle seriálu si Russell T. Davies přišel na svoje a očividně tu realizuje svoje nejdivočejší sny. Zatímco Doctor Who je relativně mírný až rodinný, v Torchwoodu není žádná fantazie tabu, z Jacka Harknesse se stal regulérní love machine, charisma z něj fakt stříká na všechny strany, a ojede prakticky kohokoli, kdo mu přijde do cesty, chlap nebo ženská, co na tom záleží. Aby to nevypadalo, že Torchwood je jen nekontrolovaný chaos sexu a krve, dostal Jack do party několik výborných charakterů. Zákonitě ho musela vyvážit silná ženská, kterou je tady enormně sympatická Gwen Cooper (Eve Myles), která ho občas musí trochu krotit a dát do latě. Roztomilý Ianto Jones (Gareth David - Lloyd) Jackovi zase hraje Alfréda (nebo Robina?...), samozřejmě nesmí chybět nabručený badass, tady tedy Dr. Owen Harper (Burn Gorman), a nakonec, ale nikdy ne poslední, expertka na techniku a udělátka Toshiko Sato (Naoko Mori), která za zdánlivým stereotypem tiché asijské krásky do počtu sem tam zaburácí nezvykle silným osobním příběhem. První dvě řady jsou víceméně epizodické a ty další zase příběhové, takže velice velice odlišné. Mně víc sedí třetí a čtvrtá, u vás to bude třeba úplně jinak, ale ve výsledku je to úplně jedno, pokud vás baví kvalitní sci-fi, buďto už Torchwood dávno znáte, nebo jste teď aspoň začali stahovat.

OBSAHUJE SPOILERY Od dob Mikronésie to jde se Survivorem nějak z kopce. Sem tam se najde vcelku fajn nováčkovská řada (jako třeba Gabon, I ♥ Sugar), ale pokud nejde o All Star řadu (protože Heroes vs. Villains jsou vpravdě vynikající), je to už nějak vyčpělé a zdaleka ne tak vzrušující, jako bývalo. One World na tom příliš nemění. Balancuje na ostré hraně 3 a 4 hvězd, rovných 70 procent, a zaokrouhluji na čtyři jen díky velice uspokojivému konci, dost možná tomu jedinému, díky čemu není One World záležitost na jednu dvě hvězdy. Tvůrcům docházejí nápady, přesto se snaží kdovíproč přijít s něčím novým, i když fandové jsou velice hlasití ohledně toho, že by rádi oldschool sezónu osm na osm hráčů, žádné triky, žádná tajná imunita... No, producenti se aspoň po dvou posledních řadách zbavili příšerného nápadu Redemption Islandu a přišli s jedním vcelku zajímavým. Jeden svět značí oba kmeny žijící na stejné pláži, čili umožňuje neustálou interakci mezi všemi soutěžícími. Po vzoru Amazonu a Vanuatu přišlo rozdělení na mužský a ženský kmen, a nějakým zázračným způsobem už potřetí drtivě dominovaly ženy. Kamenem úrazu One Worldu je bohužel špatný casting, kde jen velmi malé množství lidí má nějaký hráčský potenciál (Kim, Colton, Sabrina) a většina míst byla prostě obsazena lidmi, co si pomalu nedají dvě a dvě dohromady (Kat, Chelsea, Christina, Leif, Tarzan a vlastně i všichni ostatní chlapi). Tři strategičtí hráči v jedné sezóně není zase tak extrémně nízké číslo, v Redemption Islandu jich bylo zřejmě ještě míň. S ohledem na fakt, že dva dominantní hráči, tedy Colton a Kim, stáli v opačných týmech, mohlo by se schylovat k epickému duelu (a tím myslím skutečně epickému, ne jako nějaká směšná fraška typu Coach vs. Ozzy, kteří musejí být každému fandovi Survivoru už pro smích), zasáhla ovšem vyšší vůle a odstranila skutečně padoušského Coltona předčasně ze hry kvůli zdravotním důvodům. Veliká škoda, protože dokud byl Colton ve hře, jakkoli odpudivý a pro většinu asi otravný a opovrženíhodný, věděl, jak se hraje Survivor, skutečně bavil a byl taky jedinou konkurencí Kim. Po jeho násilném rychlém odchodu už jsme se dočkali jen předvídatelné série "blindsidů" a skutečně precizní hry Kim, která byla zaslouženě korunována. Ve výsledku se One World zapsal do historie Survivora dvěma věcmi. Ubervillainem Coltonem a ultimativně dominantní ženskou vítězkou. Obojí je fajn, ale na víc než 70% to fakt nestačí. Mimochodem kdo dává Redemptionu hodně a OW je podle něj slabota, je pokrytec, protože obě řady jsou prakticky totožné. Vítěz: 5* - fyzická, strategická i sociální dominance v jednom balíčku, stejně jako BR sice proti bandě ovcí, ale hned napoprvé. Oblíbenci: Kim Spradlin, Colton Cumbie

Spoilery. Fajnová řada, která je zábavná díky především dokonalé Sugar, mazanému duu tichý Kenny/hlučná Crystal a zábavnému protivovi Randymu. Pochopitelně výsledný dojem trochu mrví vítěz a sem tam ho hodně przní cibulová aliance s odpudivou Corinne, privilegovanou rozmazlenou barbínou, co má plastikové nejen kozy a ksicht, ale i implantáty v zadku, ale co už. Vítěz: 2* - další coattail rider, narozdíl od předchozích to ovšem nebyla záměrná strategie, čili má vůči nim velké mínus. Osobnost ale nepochybně sympatická. Top 20: Jessica Sugar Kiper, Kenny Hoang. Oblíbenci: Crystal Cox, Randy Bailey

OBSAHUJE SPOILERY KE VŠEM ŘADÁM (včetně budoucích, Nicaragua a South Pacific)!!! Jak už je u Survivora pomalu tradicí (viz můj koment k Mikronésii), nebudu tentokrát psát o svých dojmech, místo toho budu hloupě kázat lidu v domnění, že to někomu třeba otevře oči. Nemůžu si totiž nevšimnout, že většinové názory českých fandů na tuto řadu jsou takové: Russell měl vyhrát a Sandra si vítězství ani trochu nezasloužila! A já říkám: nesmysl. Proč? Ideální vítězná hra v Survivoru stojí na třech pilířích. Hře fyzické, hře strategické a hře sociální. Všechny tři jsou spolu více či méně provázané a není důležité mít vždycky všechny tři (obzvlášť ta fyzická není víceméně potřeba, pokud nejste úplně nemožní, a i to se dá sem tam ošidit, viz Sandra). Bez které se ale opravdu neobešel žádný vítěz? Čistě statisticky je odpověď naprosto jasná. Bez hry sociální. Několik velice dobrých stratégů pohořelo na špatné (či zkrátka horší než měli oponenti) sociální hře (kupříkladu Boston Rob, Steph, Stephen, Sugar či Sash), několik výborných atletů pohořelo na špatné sociální hře (kupříkladu Kelly či Colby), nikdy se ale nestalo, že by člověk s výbornou sociální hrou ve finále prohrál, bez ohledu na jeho strategickou a fyzickou hru. K výhře Survivora jsou potřeba dva kroky. 1) dostat se do finále, 2) získat většinu hlasů poroty. Fyzická a strategická hra jsou nejjistější způsoby, jak zajistit úspěšné splnění kroku číslo jedna, výborná sociální hra zase nejjistější způsob, jak splnit číslo dvě, konečný cíl každého soutěžícího. Největší problém přichází samozřejmě v tom, že sociální hra (čili jak moc dobře vychází hráč s ostatními, jak blízké vztahy s nimi má a jak moc ho mají rádi jako člověka) je divácky naprosto nezajímavá a nepůsobivá. Je proto naprosto pochopitelné, že je sociální hra většinovým divákem přehlížená a braná za nedůležitou, na první pohled je jednoduše opravdu neviditelná. Všichni vidíme, že Ozzy (samozřejmě vím, že v HvV nebyl, ale je ideální pro vysvětlení) běhá jako králík a plave jako delfín, všichni vidíme, že Russell podráží, že Parvati manipuluje a flirtuje, ale pořádně nevidíme, že Sandra je se všemi kamarádka a všichni ji mají rádi. Ony jsou totiž blindsidy a podrazy Russella s Parvati, rvačka Amandy a Danielle, nekonečná demence Tysona a Candice, emocionální meltdown Sugar a Boston Roba, hádky Steph a Jamese, hlášky Courtney nebo ujetost Coache (což je ostatně jediný důvod, proč ho pozvali znovu, vždyť to ani není padouch) pro sledovanost mnohem přínosnější než subtilní hra založená na dobrých vztazích a jemném manipulování (viz Sandřino, nikoli Russellovo vyřazení Coache), kterou vítězka řady doopravdy vládne ze všech nejvíc. Kamera se nezaměřuje na nenápadné účinné strategie (viz když z konfrontace Toma a Amandy vyplyne, že Amanda ovládá většinovou alianci Hrdinů, avšak my to v podstatě do té doby pořádně nevidíme, případně vyzrálá hra Jerri). Důležité ale není jen to, že Sandra za zdí všeho toho dramatu, hádek, blindsidů a ublížených citů, hrála vynikající hru. Důležité je teď především to, že Russell hrál opravdu příšernou sociální hru. Objektivně neexistuje nic jako zahořklá porota. Subjektivně se můžu rozčilovat, že Boston Rob hrál lepší hru než Amber, Sugar hrála lepší hru než Bob, Steph hrála lepší hru než Danni, Stephen hrál lepší hru než JT, Coach hrál lepší hru než Sophie (mimochodem to jsou jen příklady pro ilustraci, ne moje názory). Objektivně ale doopravdy lepší hru hrála Amber, Bob, Danni, JT a Sophie, protože porota se skládá ze skutečných lidí, a umět s nimi vycházet a zajistit si jejich přízeň je to nejdůležitější, co musí zasloužilý vítěz Survivora dokázat. Sama o sobě nulová sociální hra stačí na prakticky jistý postup do finále (viz Naonka, která kdyby Nicaraguu nevzdala, do finálové trojky by se jistě dostala, protože každý dobrý hráč ví, že sedět vedle nenáviděného hráče znamená jistou výhru). Russellovi fanoušci vidí, že se víceméně bez problémů dostal do finále a to je důvodem, proč by měl vyhrát. Rozhodoval o tom, kdo vypadne, a měl celou hru pod kontrolou. Ano, ale jak? Russell se dostal do finále především proto, že je nenáviděný, protože svojí nulovou sociální hru zkombinoval s velice zábavnou strategickou hrou. Přesto zdaleka neměl tu nejlepší strategii. Opět ideální příklad je možná nejzasloužilejší vítězka historie soutěže Sandra. Sandra ví, že Russell rozhoduje o tom, kdo vypadne, a že by to měla být její spojenkyně Courtney, a tak ho naprosto bez problémů přesvědčí o bezmocnosti sebe a Courtney a o nebezpečnosti strategicky naprosto impotentního Coache. Sandra zmanipulovala Russella a zbavila se nepřítele vs. Russell se nechal zmanipulovat a udělal si nepřítele v porotě. Výsledek je tedy po chladném a logickém pohledu naprosto jasný. Sandra si zasloužila vyhrát z finalistů nejvíc, Russell nejmíň a je jedno, co si kdo myslí, a ať už máte Sandru za ubohou a nezasloužilou, jí a jejím dvěma milionům je to jistě vcelku ukradený. PS: Parvati měla příšernou sociální hru, s Hrdiny za celou dobu pomalu slovo neprohodila, nechápu, jak si mohla myslet, že by jí to dali. Vítěz: 5* - nuff said.

Spoilery. Samoa je fajn řada, ale má svoje mouchy. Poprvé se v Survivoru objevuje nechvalně proslulý Russell Hantz, a díky němu je manipulace s divákem mnohdy neúnosná (střih je ve prospěch Russella v poměru zhruba deset zpovědí na díl vůči jedné zpovědi na díl pro všechny ostatní), nehledě na to, že Russellovi je konstantně pomáháno od produkce. Ať už se jedná o imunity nebo o tolerování poškození majetku (kterého se Russell dopustil, a které bylo vždycky předtím jednosměrnou jízdenkou ze hry ven), v Samoe se všechno točí kolem Russella. Netuším, jestli se produkce takového zaprodání vlastních principů a pravidel dopustila kvůli klesající sledovanosti, každopádně ať už byla jejich motivace jakákoli, zabralo to. Arogantní samozvaný král hry Russell diváka skutečně od začátku do konce hry nepopiratelně baví a z největší části je strůjcem osudu nejen svého, ale i všech ostatních. Spolu s ním tedy stojí i padá celá sezóna, ať divák chce, nebo ne, protože na ostatní soutěžící se jednoduše střih vůbec nezaměřuje (s výjimkou otravné Shambo, která má očividně být za comic relief, ale alespoň pro mě v téhle úloze bolestně selhává). Samoa je zřejmě krok, kterým se Survivor musel ubrat v zájmu udržení pozornosti diváků, ale i když se to v Samoe jako takové ještě nezdá, pro mě osobně je to krok špatným směrem. Vítěz: 5* - vzato kol a kolem dokonalá hra od začátku až do konce, byť většinu času takřka neviditelná. Vítězka Natalie od začátku sezóny záměrně využívala faktu, že Russell NIKDY nepochopil, o čem Survivor doopravdy je, a na jeho zádech si vesele dojela až pro milion dolarů. Nehledě na to, že byla naprosto sama zodpovědná za největší blindside Samoy, vyloučení Erika. Sledovat poslední kmenovku Samoy se zdecimováním Russella a parádní obhajobou Natalie je neuvěřitelně uspokojivá záležitost. Oblíbenci: Natalie White