Leira

Jak nemám ráda americký humor, sitcomy a praštěné seriály, po vstřebání prvotního šoku z vykreslení postav jako je Adam nebo Lucifer a vůbec vlastně celého Pekla a Nebe, jsem na tuhle rudou vlnu najela a seriál si užila na plné koule! Nic pro vokabulární citlivky!

Když tenhle film vznikl, bylo mi náct. Zde v recenzích zmiňované papundeklové kulisy mě netrápily, patřím do generace, co vyrostla na StarWars IV-VI a počítačové efekty zdobící filmy plné výbuchů, padajících hořících mrakodrapů, obřích červů z jiné dimenze pustošící New York a podobných megalomanských amerických blbostí ještě nebyly must-have pro zisk Oskara. Naprostou třešničkou na dortu je fenomenální soundtrack Klause Badelta, jehož práce mi vhání slzy do očí jen při zaznění prvních tónů a ani po víc jak dvaceti letech nezvládnu film shlédnout se suchým okem. Jo, jsem emocionální troska a jsem na to hrdá. Při každém shlédnutí objevím malý detail, který zážitek prohloubí (hodinky, květiny, buřinky) a hořím zvědavostí, jak je vlastně napsaná kniha. Milý Ježíšku...

A víte co? Nedělám to často, protože zpravidla se u toho krásně bavím a jen nadšeně pohýkávám, až se mi třetí brada a vytahané mléčné vaky dávno již neprodukující blahodárnou tekutinu, jak tomu u chovatelky koček dávno za zenitem bývá, natřásají a houpou, jak to ten verbal krásně a vtipně shrnul, ale tentokrát mám pocit, že jsme koukali na úplně jiný film. Svižná kamera, poutavý příběh, zamyšleníhodná myšlenka a to celé zabalené do zábavné dvouhodinovky, u které jsem nelitovala ani minutu, že jsme si to pustili. Dlužno dodat - netušila jsem, do čeho jdu, a to možná bylo plusem. Kdo si přečte superlativa, může se dočkat podobných pocitů, jako měl verbal. Příliš náročný hnidopišný divák si dokáže asi nasosat dost materiálu ke kritice. Moje ženské oko chovatelky koček bylo oblaženo.