Pohrobek

Neštěstí se dovršilo. Pátá kolona sudeťáků se projevila jako bídná čeládka, Beneš jako nerozhodný padavka, agrárnící jako z neštěstí vlasti tyjící prasata - občas to tak vypadá i doslova. Naši vojáci zhrzeně opouštějí moderní pevnosti, zatnuvše dlaně v pěst a slibujíce rozhodnou odplatu. Ne, ten odchod je opravdu moc hezká scéna. Ještě k Dolfimu - Gunnar Möller není žádná máčka, ale zkušený německý herec, a tady, ač hrál jenom psychopatického paňďuláčka, se předvedl dost slušně a člověk se u toho i pěkně nasmál. Mussolini byl ovšem zprzněn neskonale, podobal se více praseti než ducemu. Každopádně i tenhle film se počítá a pan Vávra je režisér první třídy.

Jediné, co bych tomuto filmu skutečně vytknul, je nejednotnost v mluvě, když tu Němci povětšinou mluví německy, avšak ve Sněmovně lordů či na schůzi francouzské vlády se mluví česky. Trochu to kazí dojem jinak slušné historické rekonstrukce, která je řemeslně i ideologicky na úrovni. Jakékoliv nebezpečí fabulace dějin samozřejmě nehrozí, většina z nás se rozesměje už při vyslovení onoho krásného názvu...Dny zrady - jak to zní, takřka jako starostlivý hlas taťky Gottwalda zachraňujícího republiku nebo komisaře Litvinova, který, buše do řečnického bultku, zuřivě prskaje a teatrálně mávaje rukama, horuje za zachování suverenity samostatného státu (rok před sovětským obsazením východního Polska a napadením Finska, dva roky před obsazením Litvy, Lotyšska, Estonska a Besarábie). No, nádhera. Slintající továrníci a agrárníci - umaštěný, přežvykující Beran a podlý kapitalista Preiss zrazují republiku, ruku v ruce s ubátými polovičatými politiky sladké Francie a hrdého Albionu. Styďte se, vy zachovatelé míru, vy vyslanci civilizace!

Film světové úrovně a tíživé psychologicky vypjaté drama o tragédii maloměšťáckého manželství z dob první republiky. Velmi povedené makabrózní momentky - a že jich není málo - mistrně přeměňují "lepší červenou knihovnu" na děsivý příběh jednoho nešťastného "trojúhelníku". Hlavní roli tady ale dle mého názoru nemají ani tak - samozřejmě skvělí - představitelé ústředních postav jako promyšlená a perfekcionistická režie, která zvláště dnes svou úrovní a vkusem velmi potěší.

Exkurze do nepochopitelné, ale přece tak nedávné doby, okořeněná občas až drsnou poezií. Skupinka hrabalovsky příjemných lidiček od filosofa tháletovsky upadnuvšího do jámy při kantovském rozplývání se nad vnitřním mravním řádem - který mu nebrání, aby si užíval svérázného biografu - až po lidi nejprostší, ale o nic méně zajímavé, kteří své lidské sny žijí, ať se právě nacházejí na kterékoliv straně třídní přehrady. Zkratkovité, rozhodně ne ve špatném smyslu slova. Jako všech pozlátek zbavený obraz padesátých let - se vznešeným senilou Nejedlým jako šlehačkou na dortu na závěr - velmi účinné.

Snít svůj sen. Ten krásný American Dream. Mít svoji práci, kde si vás všichni váží. Být respektovanou a oblíbenou osobností na všech frontách. Být otcem dvou krásných, silných, úspěšných synů, kteří dělají rodnému jménu všechnu čest. A mít slavný pohřeb, na nějž přijedou stovky kolegů i zákazníků, kteří pro vás budou ještě týdny truchlit. Tomu se říká ideál nejen amerického života naší naší doby. Existuje ale vůbec něco takového? Mistrovství Dustina Hoffmana takřka a capella, divadelně zrežírované - o to hutnější a citlivější. Schlöndorff své práci rozumí a rozhodně se nebojí experimentovat.

Kam se nám to od Sofoklových dob posunulo dramatické umění? I když na druhé straně Aristotelovy jednoty zas až tak na frak nedostávají. V každém případě aby se z toho *** ****

Bejt v jedenácti pořezanej při rvačce v bordelu se nepoštěstí každému. A na tom, že poznat život z různých stránek se může člověku dost hodit, něco jistě je. Zvláště pokud se jedná jen o čtyřdenní výlet, který na jednu stranu představuje pouze malou exkurzi realitou okolního světa, zároveň ale zřejmě definitivně ukončí období sladkého a nevědomého dětství.

Průnik mnohokrát zpracovaných témat krásné mladé ženy na útěku před všechoschopnými zabijáky a postupného sbližování zločince se svou obětí. Na pomezí mezi A a B filmem - spíše lepší béčko. Hlavním devizou je pochopitelně především výborné herecké obsazení, od hlavní, celkem věrohodné hrdinky - Jodie Foster v jedné ze svých nejsvůdnějších rolí - , přes stárnoucího, duchem občas dětinského zabijáka, Dennise Hoppera užívajícího si svého třetího hereckého dechu, až po drobnější roličky - hororová ikona Vincent Price, klasicky cholerický Joe Pesci i mihnuvší se Charlie Sheen. Akční okamžiky pak působí velmi odlehčeným dojmem a nehledě na to, jedná-li se o záměr, filmu to prospívá.

Jeden z řídkých filmů zpracovávajících lásku mezi ženami ne jako něco abnormálního. Obrazově vynikající, velmi vkusný snímek o probuzení jiné lásky, o přitažlivosti i svůdnosti tak fascinujícího vyššího kulturního prostředí New Yorku. Věrohodný herecký výkon Ally Sheedy v roli dívky, která se hledá a snad i najde. Vše korunováno a doprovázeno dráždivými náběhy milostných scén.

Život jako přešlapování s krabicí knih, před prudkým deštěm hájenou vlastním tělem. Knih plných pravd o utrpení těch, kteří se stále dokola marně ptají po smyslu života i umírání. Život v nerozhodnosti, pochybách, nevíře a hloubání. Takový nebyl jen život básníka a esejisty Basila. Kéž by každý mohl mít svého Řeka Zorbu.