Joe321

Paráda. The Dark World jsem si užil stejně jako první díl nebo trojku Iron Mana. Je to prostě zábava, která baví od začátku do konce. Akce přehledná a vyvážená s humorem. Tylerova hudba mi jako náhrada za Doyla stačila. Dobrodružný film, který možná získá po uplynutí nějakého času trošku lepší status. Jediná výtka směřuje stejně jako u prvního dílu k jakoby nastrčené Natalii Portman a ději na Zemi, který mi přišel buď fádní nebo odfláklejší. Možná je to proto, že Thor je asi nejkoplikovanější postavou pro zfilmování a v reálném prostředí mu to tolik nesedí. Nevím. Ještě bych možná přitlačil na dramatickou část rozhovorů. Všechno na Asgardu byla u mě ale slast pro oko.

Dawkins mi připomíná mladou novinářku v červených šatech, která v segmentu britské televize, navštívila demonstraci fundamentálních muslimů a skončilo to oboustranným nadáváním ať se navzájem neodsuzují. Ukázat prstem na největšího blázna v davu je jednoduché a vděčné. Dawkins si právě vybírá jednoduché a vděčné důvody nebo důvody, které mají často daleko komplexnější pozadí či je potřeba na ně nahlížet z obou stran. Často se pak dogmaticky chová jako kde jaký extrémní věřící pomatenec. Tohle je jen píchnutí do vosího hnízda, které díky svému přístupu nemůže nikdy složitou a nebezpečnou sociálně-kulturní otázku sblížení vědy a náboženství vyřešit, ani na ní racionálně a objektivně upozornit.

A Rock & Roll Fable... titulek v úvodu, který přesně vystihuje tuto drsnější obdobu Pomády. Kde Streets of Fire ztrácejí na příběhu, neskutečně získávají na hudbě. Hlavně úvodní a konečnou písničku bych okamžitě zařadil do vrcholu, jak hudby stvořené pro film (podepsaní Holly Sherwood a Jim Steinman, spolupráce s Bonnie Tyler a Meatloafem, což je z hudebního stylu jasně znát), tak i do vrcholu vůbec 80's, které tady spíše tíhnou díky dobovému zařazení do 60's. Určitě doporučuju milovníkům oldies jen kvůli hudbě: http://www.youtube.com/watch?v=nEV1B7RcJC4 a http://www.youtube.com/watch?v=T3ZrNz83meA

Blanchett mám moc rád, hraje perfektně, ale její postava je mi naprosto lhostejná. Bohužel jeden z těch filmů, do kterých se vůbec nemůžu dostat. Už pár takových bez vtipu, šmrncu, o bohatých lidech s problémy od Allena v posledních letech bylo a mě prostě nesednou.

Když už máte dost médii ohrané módní multi-kulti olivo olejové kuchyně, tak přichází jako lék tenhle pořad. Každý má jednou za čas chuť na nějakou tu prasárnu, tak proč si nedopřát. Je to přirozené, je to příjemné a lehké výčitky k tomu patří. Tady je spousta inspirací.

Na konci filmu jsem se nadechl a ze sedačky se odpotácel jako Sandra Bullock v závěru. Během filmu byla má intence pouze a jen na něm. Pro mě nejlepší snímek roku.

Témata (matčina láska, filmový průmysl, závislost na pokroku, vyrovnání se s bolestí, stáří, despocie). Hudba. Vizuál. Robin Wright.

Pohádka pro děti? Csss, u scény v bažinách začínám brečet ještě dnes a posel Nicoty mě stále děsí. Už to není jen vizuálem, ale hlavně symbolikou, se kterou film právě tak dobře pracuje. Tu si dokážu odvodit až po tolika letech dětství. Nekonečný příběh má okolo sebe auru, o kterou jí nepřípraví ani sto let. Jeho kouzlo přetrvá. A nemůže za to právě jenom kouzelný Falco.

Hutné.

No... To bylo docela... Hmm.