Artin

Geniální a zábavné. Jeden z mála filmu, kde každá minuta je zajímavá. Hlavní hrdinka si jde sympaticky za svým a s ničím a nikým se nesere. The Hunt má ovšem i kvalitní dokumentární rozměr. Až se za 20-30 let někdo bude zajímat o dobu, kdy se západní svět rozpadl na dvě extrémní půlky, tak tohle bude lepší materiál, než se brodit twitterovým smetím. Celé to začíná odkazem na Hillaryin "Basket of deplorables" a dále ukazuje, jak permanentně akcelerovaný progresivismus za přispění vitue signalingu, nakonec vždy požere své děti. Soudobé narážky na Second Amendment, klima alarmismus, politickou korektnost, veganství, víru, rasu aj. jsou skvěle umístěny do fyzického střetu dvou světů, které se reálně protínají pouze ve virtuálním prostředí. Zatímco progresivní liberálové z velkých měst a akademická levice proměňují svobodu v nekonečné osvobozování, rovnoprávnost na skupinová privilegia, kvóty a antidiskriminační šílenství, otevřenost cizím vlivům za povinnou diverzitu, individualizované právo na azyl převrací v masovou migraci, z antirasismu udělali posedlost rasou, tak prostým deplorables z rezavého pásu je tohle obvykle u prdele. Protože nemají akademické, mediální ani korporátní pokrytí, jeví se jejich vzdor jako dětsky naivní a hloupý. Na své si prostě v tomhle snímku přijde každý. Geniální a zábavné.

Cesta do hlubin skandinávské duše, kde pod tím vším sluníčkem a hygge life stylem probublává archetypální perverze a zlo, z doby, kdy lidé ještě nepřijali 5. a 6. přikázání. Nicméně snad právě shlédnutím tohoto díla, lze plasticky spatřit kořeny soudobého liberálního diskurzu v oblasti eutanazie, pro-death (choice) movement, cynické promořování, barnevernet policy atd. Tím vším se jako červená nit táhne pohodlí, fatalismus a pohrdání životem. I když se na tom všichni konsensuálně dohodnou, temnota se nestane světlem.

Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky. Ať už se levicoví liberálové pustí do libovolné aktivity, končí to obvykle špatně. Nakonec jejich úsilí vždy konverguje k řešení: "Není člověk, není problém!" Na začátku byly medové vize osvobození žen, hrdé emancipaci a právu volby, na konci leží na operačním stole roztrhané zbytky lidského těla, které někdo skládá dohromady jako puzzle. Ačkoli film řeší soudobou podobu dnešního abortion industry v US, je dobré si uvědomit, že se jedná pouze o jednu z kapitol delšího příběhu. Ten začíná despotické totalitě sovětské říše zla, pokračuje jako plánovaná genocida nenarozených dívek v Číně, poté je adoptován do hedonistické hippie kultury vyspělého západního světa a by se přes zbabělost mnohdy i konzervativních politiků ustavilo paradigma dnešní zhýčkané snowflakes generace, které z potratů dělá tak běžnou komoditu, že se proti ní vymezuje již jen okrajová skupina společnosti. Pravděpodobně je mezi námi více veganů než odpůrců potratů. ( Analogie: Pokud v děloze před narozením není člověk, tak tam není ani zvíře. Vegani by tedy mohli bez výčitek konzumovat mláďata ještě před porodem) Dále se můžeme domnívat, že ani naše kapitola není tou poslední. Aktuálně již liberálové rozpracovávají morální přijatelnost infanticidy. Každý jeden argument pro podporu potratů, je v podstatě možné vztáhnout i na usmrcení již narozeného dítěte. Opět se jen dohání praxe, v některých státech US již probíhají potraty do 8. a 9. měsíce a řada dětí přežije a jsou usmrceny až posléze. Ačkoli film téma podává po americku ploše a končí happy endem. Realita je však o poznání méně veselá. Přerušené životy již nelze vrátit. Ženy doživotně cítí deprese, pocity viny a mnohdy již nemohou mít děti. Kolečka abortion industry se vesele točí dále. Stále více lidí se v dilematu pro live vs. pro choice zvolí volbu. Volbu smrti, volbu dehumanizace, delegování svého svědomí jiným. Zajímavým prvkem je fenomén pokání a křesťanského odpuštění. Za povšimnutí stojí, že tento koncept progresivisté vůbec neznají. Pro ty je vina vždy fatální a věčná. Pokud křesťané věří, že bojují proti vraždám, jak hluboká musí být jejich víra, když dokáží odpustit.

1* za Moren Baccarin, jediného člověka při smyslech. Po Strážcích Galaxie a Kingsmanovi další smutný případ, kdy osvěžující formát prvního dílu je v následném pokračování k nekoukání zmrven. Nekonečné a nudné záběry na otylého vepře, podbízivé mnohokrát opakované gender hlášky, perverzně pojaté rozsekávání těl na úrovni Bolywoodu. Ztvárnění, možná pochopitelné u komorního artového filmu, zdá se mi u mainstreamové Marwelovky podivně dekadentní.

Magdalene jako emancipovana feministka, vyprostivši se z jha bílého patriarchátu. Černý Petr - svatý Petr, Jidáš jako naivní mamlas, který to myslel dobře. Ježíš Kristus zobrazen v podobě plačtivého podivína. Na druhou stranu je však nutné ocenit, že ve filmu neznásilňuje například malé chlapce, nebo muslimky. Pokud si lze z tohoto zpodobnění boha něco odnést (okénko pro lidově-demokratické soudruhy), tak to, že milosrdenství, odpuštění a štědrost jsou vnitřními ctnostmi člověka. Tyto ctnosti nalézá dobrý člověk v sobě, na výzvu Boží. Není k nim nucen na základě nároků aktivistických minorit a samozvaných dobroserů, kteří budují "nebe" na zemi a za boha považují sami sebe.

Jo rok 1993, to byl svět ještě v pořádku. Těžko říct, kde kluci scénáristé před čtvrt stoletím objevili inspiraci, tak přiléhavou dnešní době. Svět zdegenerovaných sluníčkových veganských dobroserů, z něhož si tak nějak laskavě dělají prdel, se až příliš podobá tomu dnešnímu. Za nevhodně formulované názory dnes lidé dostanou ban, nebo padáka z práce, za pohled kratší než jednu vteřinu, jsou obviněni z mikroagrese, za pohled delší než 5 vteřin ze sexuálního obtěžování, v případě že si chlapec předem u dívky neobstará písemné povolení k výměně tělních tekutin, může být obviněn ze znásilnění z nedbalosti. V Brightonu od 3 let ve školkách checkují dětem gender a v Londýně vás již v metru nepozdraví Ladies and gentlemen. A když nativům znásilní během jedné silvestrovské noci (nomen omen) přes 500 žen, je mužům doporučeno ať se uklidní (enhance your calm) a ženám, ať si tiché a vděčné bubáky drží na délku paže. Top tématem progresivistů pro dnešní rok je tzv. toxická maskulinita a její vymýcení z malých chlapečků (istambulská smlouva). Dnešním mileniálům tak už logicky tento snímek ani nepřijde funny, naopak v něm mohou najít inspiraci, jak posunout svět progresivně více dopředu. Kurva, jak by se nám teď hodil John Spartan!

Achjo. Film s vysokým potenciálem, který se nenaplnil. Snímek postavený pouze na fotogenických záběrech Jennifer Lawrence jako celek nefunguje. Chybí erotické napění s hlavním hrdinou (na jeho místě bych to zvládl mnohem lépe), chybí psychologické přetlačování dvou silných osobností, chybí lepší rozpracování dobového kontextu - Rusové jsou spíše karikaturami. Další z řady filmů "odpojených" od diváka, řemeslně sešroubovaný z mnoha záběrů, které jako celek vyzní do prázdna.

Nadějně rozjetý začátek je záhy nahrazen desiluzí. Hlavní aktéři se chovají tak hloupě, že je nemožné se s nimi ztotožnit a tudíž se nekoná žádné napětí/strach/obavy, které obvykle sledování tohoto žánru provázejí. Zejména poté, co se nechá Christina Hendricks zbytečně vyřadit ze hry, aniž by měla možnost rozvinout své přednosti, je to už jen smutná podávaná. Téměř jsem čekal na závěrečný twist, kdy do nemocničního pokoje vtrhne celé herecké osazenstvo s tím, že to byla prdel. Byla? Asi ne.

John Prick se na svých vratkých nohou vrací z důchodu a vrhá se svou umaštěnou hlavou do víru zabíjení. Patetická parodie na Nea, který se s koženým ksichtem prochází lokacemi, kde všechny postavy jen nábožně opakují John Prick, John Prick. Od okamžiku kdy se zachová jako totální buzerant, když v lázních střelí nahou (hezkou), bezbrannou ženu do hlavy si zaslouží už jen pohrdání. A nepovedené vykrádání Bonda, Kingsmana, Komanda a sebe sama na tom už nic nezmění.

Strhující pohled do zapomenutých zákoutí dějin. Především první část filmu svou doslovností obrazu i slova diváka autenticky přenese o staletí zpět do prostředí starého Japonska. Děj nikam nechvátal, přesto dokázal svou realistikou udržovat pozornost v očekávání dramatického vývoje, který však byl jaksi přeskočen a vynechán. O to více však ponechal prostoru vnějšímu pozorovateli, který se dokázal personifikovat s hlavní postavou, portugalským misionářem, hledajícím meze své víry. Ta je konfrontována s bezútěšnou situací tajných křesťanů, jejich perverzním mučením i zlomeným mistrem. Osobně jsem velmi postrádal intelektuální rovinu v kultivovaných dialozích mezi křesťanským misionářem a nejvyšším inkvizitorem, snažícím se o vymazání křesťanství ze srdcí obyvatel Japonska totalitním terorem. Taktická, verbální a intelektuální nedostatečnost posledního misionáře mě vzpouzela k tomu povstat a říci: "Padre, teď prosím Tě uhni a pusť mě k tomu!" Já: Nejvyšší inkvizitore, říkáte, že jste křesťanství pečlivě studovali. Proč tedy vidíte hrozbu v lidech, kteří jsou pracovití, střídmí a milují své bližní a odpouštějí nepřátelům? Inkvizitor: Protože se nesklánějí před ničím pozemským ani před naším císařem, který je bohem. Potřebujeme mít poslušné lidi, kteří budou respektovat vládnoucí autority. Respekt není beze strachu a křesťané se nebojí. Já: Ježíš říká: " Co je císařovo, náleží císaři, co je boží bohu". Křesťanství není v rozporu se světskou mocí a vlastním národem. Leda, že byste je ve druhé světové válce nutili nasedat do letadel a sebevražedně útočit na americké letadlové lodě :) Inkvizitor: No, to právě máme v plánu. Tak už na to konečně šlápni! (na svatou ikonu v písku) Já: Klidně, šlápnu. Nejsem pověrčivý modloslužebník. Chápeš ale, že odhození mé víry znamená odhození soucitu, milosrdenství a respektu? Kantův morální imperativ ještě není zformulován. Když odhodím své křesťanství, co mi pak brání setnout ti například tvou patronizující hlavu z tvého vetchého těla? Dále bych u inteligentního mnicha předpokládal větší schopnost improvizace a snahy o získání psychologické převahy. Nebo alespoň trochu českého švejkování. To opravdu nešlo nad mučením křestanů na oko uznale pokyvovat hlavou a tázavému pohledu inkvizitorů vysvětlit, že tak vyrábějí svaté mučedníky, které vystřelují rovnou do Nebe, takže se vlastně sami podílejí na oslavě toho, co chtějí vymýtit. V křesťanských dějinách je mnoho případů, kdy slovo bylo silnější než meč. Bohužel, tentokrát tomu bylo naopak.