Devadesát Dva

Vypití, vyhulení, ztracení. Není tak těžký se mezi něma tady v Česku ocitnout, i když dnes už tuhle roli přebrali spíše punkeři a jiné ztracené existence, je to dnes o něčem? A bylo snad tehdy? Kdoví. Nechci tvrdit, že bylo. Ale doba byla jiná a tím pádem i to, co banda v tomhle filmu reprezentuje. ____ Svinsky se mi líbila ta celková stylizace, stylizace člověka, který ví, jaký to je, probudit se ráno mezi vajglama, tápat ze dne na den a brát co je, s partou, když se to nabízí, ty momenty věčné, však většina z nás si něco z toho asi zažila taky, nebo alespoň něco takovýho. Ta politická situace je tu jen jako kulisa, symbolizovaná VB, která jen přijde a "dělá problémy těm co dělají problémy". ____ Docela to vystihlo genius loci toho českýho paření, ten zvuk řvoucích a slavících z dálky při akcích, kteří neví co oslavovat, nebo na co zapomínat, do toho zvuk lesa, opilecký nadávky, tyhle věci se nezměnily a někteří z těch lidí, co tohle dělali a dělají opravdu jsou cvoci. A v pravdě je to celé dost autenticky podané, postavami, na kterých to celé stojí počínaje, kamera zabírá většinou velmi blízké záběry, není tam žádná scenerie, málokdy se od hridnů vzdaluje. V tom tak trochu vidím trik, aby nebylo namáhavé vyobrazení tehdejší doby ve výpravné složce a taky proto, že je film intimní, osobní. Docela čumím, že jsem ho dlouho přehlížel, protože má co nabídnout. Knihu bych si určitě taky přečetl, kdyby se mi dostala do ruky. Konec ostrej a ráznej jak břitva, takovýhle story-telling filmy na naší scéně chybí. Šílený, že se to natočilo v době, kdy já vylezl ze základky, šest let zpět, myslel jsem, že to byla teprve chvíle.

Nejen kvůli závěru jsou 'Adamova jablka' moc překrásným a symbolickým filmem, u kterého se v první půli dokonce i hodně nasmějete. Neonacista Adam je poslaný na jakousi faru ve vesnici, kde má dělat veřejně prospěšné práce pod dohledem faráře Ivana - s tím se má překvapený Adam, očekávající nějakou robotu, dohodnout na svém poslání a vybere si, že udělá koláč z jablek vedle fary rostoucí jabloně. No a co bude následovat už neprozradím. Stačí jen říct, že Thomsen a Mikkelsen v hlavních rolích byly trefa do černého, zejména Mikkelsen v roli faráře, to je asi zatím jeho životní role, teda co jsem viděl. ____ 'Adamova jablka' jsou v zásadě kultovní dánská tragikomedie, které by se rozhodně neměl nikdo vyhnout. A vidíte, jak málo stačí, aby vznikl nezapomenutelný film. Snad jen s těma kulisama si to chtělo pohrát, aby to trochu vypadalo. Je to ve všech lokacích takové jakési prázdné, ale to jsem zjistil tak zkrátka bývá v zemích, jako je Norsko, Dánsko, Finsko, Švédsko a ono by to samo o sobě ani nevadilo, když se to umí naaranžovat a dát tomu ten správný vzhled. A někdy člověk jaksi nepobírá Adamovu motivaci, což jsou ale dvě jediné menší věci, co kazí krásu tohohle snímku, kterému jsem bezmála dal plný počet, i když ten koncept filmu tu už byl mnohokrát.

Další z těch velkých klasik, kterým jsem se roky vyhýbal, však to znáte yada yada. Asi protože jsem si nedávno dal toho tradičního Bogarta (In a Lonely Place), ten tentokrát vyměni své typické šarmantní stylaření a vystupování pro dost netradiční roli ušmudlaného, taktně-netaktního kanadského dobrodruha a ožralu (ostatně je zvláštní si říct, že Hepburnová a její čaj vs Bogart a jeho chlast oběma vyneslo tak odlišně dlouhé životy - zemřeli téměř půl století od sebe). Bogart byl, mimochodem, na Oscara nominovaný pouze třikrát (a dostal jednoho, za tenhle výkon) a Hepburnová, tu vidím teprve podruhé, od jejího oscarového výkonu v 'On Golden Pond' je to už skoro šest let, ale abych se dostal k 'The African Queen', je to taková love story uprostřed Afriky, kde sestra misionáře je nucena prchnout s Bogartem, který jim tam občas vozí poštu a stuff, když se objeví Němci a vše tam zapálí. Dva nesourodé charaktery, uvězněné na lodi, k sobě ale nakonec, po nějaké akci, najdou cestu. Dějově, to není nic moc jiného, než co jste viděli už stokrát jinde. Takové to "buchta se chová důležitě a dělá se lepší / on je hrubián a blbec" ale pak se najdou, po té počáteční nejistotě, zamilují. (best acting moment: "Waiting for their supper, miss!") + (taky je dobrej joke, že se na tak rozpálený film dívám na konci prosince). Místy je to až kouzelné, hlavně ta romance občas zabrnká na strunu, 52 letý Bogart, 44 letá Hepburn (pořád s figurou a energií, kterou jí můžou závidět kdejaké dnešní hroší dvacítky, které se cpou do šortek a legín) - neztrácí sice nic ze svého kouzla, ale občas to člověku začne připadat přeslazené a já přitom rád sleduju oba herce hrát, jak hrají. Trošku mě nebavila i ta otevřeně očividně politická část, kde "pošleme Němce torpédem do pekel." Takové dnes už otřepaně politické měření klacků. Režie: John Huston (takže alkoholici před i za kamerou). Konec je z těch, kdy si říkáte, co se asi dělo s postavami dále? 7.5/10

Dialog o jmelí zná snad každý, ale teprve v Africe je oficiálně osvětlen. Dědové měli asi strach, že už se moc opakují a tak zbytečně zabředávají do moderních témat typu internet. A je to skutečná škoda, protože jeden z aspektů, který DJC, dle mě, dělá unikátním, je téma národnostní, připomíná Čechům, na co v historii máme být hrdí, dnes to skončilo u fotbalu a ledního hokeje a takový jsem z téhle hry měl tak trochu dojem. Hra 'Afrika' má lacinější humor a celkově je nevýrazná a slabá. Když jsem ji poprvé viděl, zpátky o zhruba dva a půl roku, choval jsem tehdy DJC v největší úctě a tak jsem jim sežral cokoliv. Ale, očividně, nové tisíciletí už pro cimrmanovce nebylo tak plodné, nebylo to to pravé ořechové. Jedna hvězda jde dolů. ____ (2002) 65%

nesmírně mě bavilo sledovat tenhle experiment. vydali se hledat bájné El Dorado a spletli si to s piknikem. vzali tam ženy a plahočili se tím nejhorším terénem, vedení šílencem, který jim sliboval bohatství... jediné, čeho se jim však dostalo byla smrt. ta rozvleklost příběhu je ubíjející, nikoliv však nudná... a mezi vším tím se tam najednou objeví Kinski a začne kopat otroky do zadku (teď jsem se vrátil na začátek filmu). Aguirre má bez debaty nejlepší ohoz ze všech v celým filmu, dlouhý blonďatý vlasy, potměšilou až výbušnou povahu, křivý záda... nebo alespoň pořád chodí děsně zkřivenej, skoro pokaždé na něj narazíme až když je uprostřed nějaké činnosti, celou dobu netušíte, co to vlastně pořád kuje a co udělá v příští minutě a razí si tak cestu mezi vrcholné záporáky posledních let (Joker – Heath Ledger, Anton Chigurh – Javier Bardem) s tím rozdílem, že v tomto případě je Oscar spíše výsměchem, než uznáním – tak veliký je Klaus Kinski! zajímalo by mě, jak by si s touhle látkou poradil Kubrick. přecijen je to německy těžkopádné a chladné... ale zase to má herce všech herců. v závěru jsem skoro věřil, že Aguirre zfanatizuje i ty opice. každopádně, s ohledem na podmínky při natáčení, je poslední záběr dechberoucí. -Já jsem hněv boží. Země, po které kráčim, mě vidí a třese se! za Kinského, který je reinkarnací démona (v jednom videu na youtube je vtipně postřehnutá podobnost mezi ním a Hitlerem), dávám hodnocení nejvyšší. lunatik všech lunatiků. tahle technika vyprávění a budování... no Herzogovi se povedlo něco neskutečnýho (když to srovnám s jeho nynější tvorbou). 4 a 2/3

Ani nevím, jak začít. Anime, ač jsem měl chvíle, kdy jsem ujížděl na některých seriálech, pro mě vždycky bylo symbolem největšího braku - laciné, afektované, velké, uřvané, přepálené, přeplácané a pokud šlo o známé seriály (Pokémon, Naruto) pak i nekonečné. Ale došlo mi, že to mohlo být jen tím, že jsem pečlivěji nevybíral a pravda je, že sem tam jsem na něco hodné pozornosti narazil, jenže základní princip jsem pořád musel odpírat, je to přehnané, tudíž to není upřímné. Akira se mi moc líbil, natočili ho čtyři roky před mým narozením a já jej viděl teprve teď, po cca 24-26 letech od vzniku. A tak nějak mě překvapuje, že už než jsem se narodil někdo někde věnoval tolik práce takovému filmu. Ale to už věnovali i v roce 71', kdy vznikl Kubrickův Mechanický pomeranč a teprve se narodila moje máma. Chci říct, je to už vážně dlouho, co někoho napadlo udělat to či ono a dnes by to ty lidi definitivně nenapadlo stvořit a i to má lví podíl na kultu okolo spousty filmů, ten odstup. Ale zpátky k filmu: nebýt záporáka Tetsua, který přišel ke všemu ne z důvodu, ale jako slepej k houslím a hned se musel chovat jak chichotající magor, tak bych snad vůbec nic nenamítal. Tahle vize mě od začátku fascinovala. Přál bych si Akiru vidět v kině, to musel být zážitek, fascinující vize, bez jakéhokoliv přikrášlení a protahování, kde postava umírá pět dílů, zatímco se díváme na flashbacky všech zúčastněných (jestli už narazíte na lepší filmy nebo seriály, flashbacky jsou zpravidla jen jednou a to na konci – vím, že u hraných jihokorejských filmů třeba od Parka to tak je) - ale násilná, špinavá a krvavá řezničina oldschoolového anime, které příběh vypráví přímočaře na dvou hodinách, co naplat, že se tam dost opakují ty samé motivy, to už k asijským umělcům tak nějak patří. Jak jsem řekl, Akira mě zpočátku fascinoval, ale postupně se to vytrácelo a vytrácelo, až to zabředlo do dost předvídatelných vln a když tvůrce není o krok přede mnou, nudím se...

'Akt' mám opravdu rád. Jednak jde o jednu z nejzábavnějších her DJC a jednak je to i první hra, kterou jsem od nich viděl a do dneška jsem neměl tušení, že je i úplně první, kterou vlastně napsali (1967), ve své hlavě jsem se podvědomě řídil daty zaznamenaných divadelních představení. Čili tleskám dámě, která mi hru možná náhodou, možná prozíravě pustila po necelých dvou měsících naší známosti jako první a tím to pro mě vlastně celé začalo (11.6.2010). A zase mě nepřekvapuje, že to pro mě začalo v momentě, kdy to vlastně spíš pro všechny končilo, jak jinak. ____ "...pane inženýre, je to možné?" "Ano, to je možné." "Víte o čem hovořím?" "Ne." (...) "...ale, já vám ho radši ukážu..." (Stojan Jakotyč). (...) "...divadlo je zde především proto, aby se v něm člověk divil. Posílám vám dalších pět her." (...) "... prostě, nechtěla to žrát." (...) "Bylo to v Kralupech nad Vltavou." "Ano, bylo to v Brandýse nad Labem." (...) "Poručil mi, Hanžlová, chlapče..." (...) Uzel "...a bez namáčení." (...) "Autor vlastně zastává stanovisko, které zároveň vyvrací." (...) "...zatímco vulgární materialisté křičeli: Do hajzlu co s tím?" (...) "...Fraank Malina." (...) "Dřevo, doktor inženýr Hraběta." A Čepelka (nejen) zde dokazuje, že co do komediálního talentu je z celého seskupení definitivně nejlepší herec a jediný u koho se dá vlastně o nějakém hraní mluvit (se vší úctou ke všem ostatním, každý zná ten neherecký koncept). "Ale to je na tom právě to pěkné, pane Draslík." "Síra." (...) "Vás tady ale je." (...) "Já bych to nazval Chumelenice." (...) "Mamko, rozčil se taky a nenechávej to všechno jen na mě." (...) "Tos mě tenkrát nasral, kamaráde." (...) "Škr-ti-la." "Ale byli roztomilá." "Dvojčata byli ještě tuze malé. (...) "To je ovšem jasná brachiální agresivita." "Cože? To je normální palička na maso." (...) "...a možná, že by to ani Pepa nebyl." ____ 86% (1967)

Slovo 'svižná' na tenhle film sedí asi nejvíc - a taky přímočará pohádka, na kterou jsem narazil už dost dlouho zpátky jako na projekt, který chtěl Cameron realizovat po Avatarovi, nakonec jsem se filmu nějakou dobu vyhýbal, protože jsem čekal, že to na mě bude příliš young adult (a ono je). V pozadí 'Ality' se nenápadně objevuje plejáda skvělých vedlejších hereckých legend (Jackie Earle Haley ve své cyborg podobě vypadá spíš jako Vinnie Jones), mistři v back-to-back Oscarech Waltz a Ali, Connelly, ale i třeba Casper Van Dien, ti všichni ve stínu veliké a okaté děvočky, se srdcem na talíři. Chybí tomu hloubka, je to děsně mainstream a produkt doby, ale zároveń to má srdce, co ztratilo paměť a emocionálně to skvěle šlape, takže to nemůžete hateovat.

Energie Ali Wong je unikátní. Jestliže si jako muž začnete brát její humor osobně, uvidíte ji jako zahořklou, takže je třeba tuhle čtyřicítku, s figurou dvacítky, brát se vším, co k tomu patří a to je hodně. Její styl je agresivní a spoustu času založený na konfrontaci a srovnávání pohlaví. Některé části jsou on point a člověka baví, třeba: vystříkat se na obličej milionářce. Ale nejsem zrovna fanda, když je standup tak zaměřený na to, že "muži stojí za hovno a ženy to mají těžký" a je to jen o tomhle. Připadám si pak, jakože, ok, nebaví tě být matkou? Proč sis pořídila děti? Tlak rodiny i sociální standarty jsi zbořila, vybočuješ už tím, že jsi milionářka. Nebaví tě tvůj muž? Pořád mluvíš o tom, že ho chceš podvádět. Tak proč s ním jseš? Nakonec se později skutečně rozešli, ženy potřebují v různých fázích života rozdílné věci, takže všechny pozitiva jejího manžela, prostě nepřeváží některá negativa, která by dřív převážila. Co, že si ji vzal, když na tom byla hůř, co že má povahu i vzhled, které se jí líbí, co na tom, když vás už "neškrtí tak, jak to dělával dřív". Člověk musí chápat, že co platilo dříve, neznamená, že platí i dnes, jen protože je to pořád stejné. A pak to člověku celé dojde, Ali a její rozhodnutí zkrátka fungují pro ni - a standup je její hodinové lamentování... a že to celé nedává smysl je přece jedno. Srovnat si tu jednoduchou organizaci mužské mysli s tou komplikovanou alchymií žen je taky něco. "Necesito más." Ok, Ali, nic ti nebrání v ničem z toho, co říkáš, že chceš. Dělat si ze standupu otevřenou terapii není nic nového, ale chápat, že se Ali jednoduše nudí jako žena a chce víc od života je očividné. K čemu člověk má ty miliony, když si teda nemůže život žít víc podle svých představ? V poslední řadě je tohle hrozně funny sledovat zrovna po vystoupení Kevina Harta, který přesně popisuje, jak speciálně muži, po 40 zkrátka přestanou mít všechnu tu chuť "cestovat a poznávat" a že se "musí něco dít", protože Ali tu přesně demonstruje to, o čem Kevin mluví a jak muži se ženami "nechtějí nic podnikat, nechtějí se bavit".

Jeden z mých oblíbených žánrových konceptů je postava spisovatele (nebo tvůrce), který má tvůrčí krizi. Monk (Jeffrey Wright) je publikovaným, seriózním autorem, který už ale delší dobu nic nevydal. Ze své stagnace se dostane tím, že mu nejdříve zemře sestra a on je nucen se více zajímat o svou rodinu, současně během té doby začne reagovat na to, jak černí autoři tvoří stereotypické knihy, které prodávají jako produkt pro cílovku na trhu a tak napíše jako joke vlastní román 'My Pafology' (posléze přejmenovaný na 'Fuck') a pošle ho pod pseudonymem, aby urazil lidi, kteří jeho seriózní práci poslední roky odmítají a přehlížejí. Jenže se stane to, že tenhle román začne být úspěšný jak u nakladatelů, tak u kritiky. Ti všichni začnou knihu velebit do nebe a finanční tlak donutí Monka hrát nedobrovolnou roli, kterou si sám na sebe upletl. Film je skvělá satira, ačkoliv polovinu času je to spíše light rodinné drama a co do kvality podobných filmů je to "fajn scénář" - něco, co vyplodí Woody Allen každý rok a tak vlastně Academy komicky dává sošku tomuhle filmu a tím stvrzuje a uzavírá celý vtip i v realitě. Podobně mi přišel mimo mísu i Oscar za scénář k 'Get Out', jen protože za ním stojí černí autoři, "diversity" ('n woke shit), jestli je to tak dobré, je to tak dobré, ale ono většinou zase až tak není. 7/10