m4xp4yn3

Nesvatbov není dokument, na to je příliš prázdný. O dnešní společnosti nám neřekne nic, autorka se z aktérů snad ani nesnaží vydolovat něco podnětného. Je to reality komedie, zpočátku se spoustou hluchých míst, ke konci gradující v celkem zábavnou scénu ze samotného seznamovacího večírku, který se však zvrtne ve zcela běžný večer u piva a kořalky.

Sympatický, ikdyž spíš symbolický direkt do tváří všem těm odlidštěným panákům v oblecích, jejichž jedinou prioritou je prosperující korporace. Více než ústřední boj zelinářů proti automobilce mě zaujaly poměry uvnitř oné plechové budovy, ve které neexistuje lidskost, ve které platí že člověk = nedokonalý stroj. Navenek se tyto otrokářské poměry ospravedlňují myšlenkově zcela prázdnými propagačními projekcemi, dárkovými taštičkami a usměvavými hosteskami. Za odhalení vší té demence patří tvůrcům má poklona. Jednu hvězdu strhávám za příliš okatou aranžovanost "lidí od zelí", díky které dokument ztrácí potřebnou syrovost.

Máloco mě, otrlého flegmatika, dokáže s železnou pravidelností rozesmát až k slzám. Neskutečné demenci tohoto pořadu se to ovšem daří.

Co na tom, že se ve filmu vlastně nic nestane, když je tak poetický? Takhle zpracované obrazy zažloutlých stěn nejlacinějších barů, whiskey říznuté cigaretovým popelem, nesmyslných šarvátek, Wandiných nohou, zapařených spodků a rozházených popsaných papírů bych vydržel sledovat klidně dalších sto minut.

Překvapivě vkusný a zábavný film, mísící několik žánrů, aniž by z nich vznikl guláš.

Uřvaná kravina bez hlavy, paty a pointy. Ztráta času.

Sedláček s Bělohradským nestíhá držet krok, což však, bereme-li v potaz že jde o dokument, není na škodu. I to má svou vypovídací hodnotu. Kolik lidí by to dokázalo? U nás mnoho takových není. Snímek ukazuje VB jako bravurního analytika, jehož způsob uvažování je nakažlivý a který umí relativně srozumitelně předávat své duševní statky dál, avšak sám nenabízí konkrétní řešení problémů, na které z tolika úhlů zároveň nahlíží. Jsem zvědavý, jak dlouho by vydržel rozebírat tento jeden odstavec, kolik vět by z něj popřel, kolik by označil na nesprávně formulované a kolik by raději zasadil do odlišného kontextu.

Tankian si u mě tímto záznamem utvrdil pověst lehce přeceňovaného muzikanta, který ztratil odstup od své tvorby. Symfonické verze skladeb jsou umečené, nemají potřebný drive (méně je většinou více), a celé to působí nesmyslně okázale a na efekt.

Příliš křečovité, uřvané a americké. Průměrní herci, nemastný neslaný humor a přiblblé zápletky. Po pár dílech jsem to vzdal, ztráta času.

Výživné povídání.