tahit

Banální milostný příběh ruské inteligence Anny Sergejevny a Dimitrije Gurova, který přerostl v hluboký cit hledající opravdové štěstí, má ve filmu švih. Domnívám se, že je málo pravděpodobné, aby kdokoli kromě Rusů uchopil Čechova tak, aby vystihl dokonale literu předlohy v jejím přepisu pro film a je ukázkou dobrého filmového řemesla pro mě naprosto neznámého režiséra Josifa Chejfic. Samozřejmou předností filmu jsou také nevtíravé herecké výkony. Co víc dodat, opravdu pozoruhodné pojetí Čechovovy tvorby a nádherný film. Závěrem snad jen napíši, že je možná škoda nevidět třeba i jiný film od tohoto zajímavého režiséra.

Herecká osobnost typu Heinze Rühmanna obvykle zaručuje dobrou podívanou, takže jeho postavu omšelého tuláka nemá cenu rozebírat. Jde o příběh starého tuláka, který touží vidět slunnou Malorku.

Tento téměř zapomenutý televizní film je zfilmován poutavě a dokáže vtáhnout do děje. V čem spočívá jeho atraktivita? Tedy v tom, že jsem se opět rád nechal přenést zdařilým příběhem do poloviny 18. století vědeckofantastických tajemství, které umí bezesporu tento televizní film navodit. Psát o J. Verne jakožto o fantastickém spisovateli je myslím úplně nadbytečné. Mohu bez obav doporučit každému, kdo má rád tohoto francouzského literáta.

Líbí se mi, že režisér Ridley Scott hned na začátku kariery odmítl jít vyšlapanými cestami hollywoodské produkce a že i v tak jednoduché zápletce dovedl zajímavě vykreslit odvěkou touhu pomsty v pojetí oplývající nádhernou obrazovou malbou kamery, čímž dosahuje zvláštních neskutečně působících barev. Nesporným přínosem filmu je herec krutosti Harvey Keitel, který věrohodností zapadá do role napoleonského důstojníka Ferauda skvěle. Z tohoto hlediska bych připomenul, že ani protihráč Keith Carradine hrdina bez bázně a hany, který se umí postavit do všech důsledků na obranu cti, se nemusí stydět za svůj herecky nevšední výkon a možná i nejlepší životní roli v postavě důstojníka d'Huberta. Z filmu si určitě budu pamatovat úžasné záběry krajinných barev.

Jedním z míst, kde se dá návratem do raného času dětství právě potěšit, je úžasný svět pohádek, který má být nepodbízivý, ale kouzelný a přitažlivý. Jinými slovy, pohádka pro děti musí být tak dobrá, aby se líbila i nám dospělým. Této pohádce nelze upřít pozoruhodnost v hlavních postavách. A pokud jde o styl úpravy, tak považuji navzdory studiovým kulisám pohádku za docela zdařilou.

Především příjemné pokoukáníčko. Australané prostě filmovou i televizní romantiku umí a exotické scenerie efektních záběrů přírody opět dokázali vyloudit údiv. Ty jo, ta Austrálie je ale nádherná. Určitě televizní dílko, které převyšuje průměr současných mnohdy nic neříkajíc seriálů.

Určitě nejde o žádný suchopárný dokument, ale o velkorysé momenty seriozního bádání stále ještě panenských míst s exotickou brilancí, která nenechá člověka vydechnout. Nejenže nese špičkovou dokumentární propracovanost, ale některé záběry jsou vskutku fantastické, kde nejde o hrané šidítko filmové zábavy, ale téměř o dokonale oslňující krásu odlehlých krajin.

Neskrývám obdiv k dobrodružným příběhům z dalekého severu a především k těm, které napsal Jack London.

Myslím, že každý, kdo se zajímá o život vlka, by měl tento opravdu nádherný dokument vidět, vlci jsou velmi zvláštní a podivuhodná zvířata, mají vlastní moudrost a v některých ohledech jsou lidem dokonce do jisté míry podobní, myslím, v těch lepších vlastnostech. Existence démonizování vlka, které stále ještě oživuje v představách pověr a mýtů především v dobrodružných knihách a filmech jsou hlouposti. Mám za to, že tento dokument dobře přiblížil život vlka, který má tajuplné smyslové schopnosti zvířecího světa.

Už ten název zní tajemně a romanticky. Nejdříve ale musím napsat, že tento seriál využil velmi citlivě tajuplnou krásu orientu, kde se odehrává hlavní příběh. Ostatně nelze pominout, že to je tak trochu pohádka, ale hezká, takže i zde statečnost a hrdinství nad zlem vítězí.