Pepinec

Tentokrát jsem seniorům kazil věkový průměr v Evaldu, ale kdybych třeba zůstal stát v uličce, na prdel by mě to asi nesložilo. Jasně, že bych byl rád, kdyby se podobně kvalitní filmové sondy vrtaly i u nás, ale spíš mě potěší, když na rozdíl od Toniho nebudu postupem času používat humor taky jen jako lék na smutek. Jo a díky za tip na párty, to se o Silvetsru budou kamarádi divit...

Musel jsem se smát, jak doslova si název filmu vyložili lidi, co včera na Andělu proudili do sálu ještě dvacet minut po začátku. Smích mě ale přešel při střetu domácích s hosty, protože takhle odfláknutý vývoj vzájemné komunikace mě u jinak působivě propracovaného bijáku dost zklamal. Zase ta stará nemoc - najednou se někde vezme křišťálová koule, najednou je tu spešl program, najednou všichni na světě všemu rozumí, najednou si říkám, že jsem asi vážně blbej, protože podle všeho jsem poslední tvor ve Vesmíru, kdo pořád vidí jenom kolečka. S filmem tříská nápaditost kam se podíváš, ale tyhle pasáže jakoby snad za Denise dělal střihač, který se bojí, že jim dojde páska. Jinak bez výhrad, je to jiné, a proto slaví úspěch. P.S.: Fakt neumím čínsky, nevíte někdo, co mu nakukala?

Patrně nejunylejší film o provokatérovi, jaký jsem kdy viděl. S provokatéry přitom bývá dost velká zábava, jenže Dieter si řekl "ne, budeme jenom střídat holky, to stačí." Šmarjá, co je na tom, tohle dělali chlapi už na Divokém západě, akorát se o tom nedochovaly žádné čáranice. Jakýkoli náznak, že by se příběh mohl rozběhnout taky jiným směrem byl náležitě potrestán, takže jsem si nakonec připadal jak v kozím chlívku u babičky. Já si nestěžuju, jsou to koneckonců moje oblíbená zvířátka, ale životopis o umělci by měl odrážet hloubku, jakou sám umělec ve svém tvoření cítil. Teda já aspoň doufám, že Egon cítil ještě něco jiného než svého kašpárka, protože abych byl upřímný, tak nejvíc ze všeho mě na celém filmu pobavila informace, že v dnešní době se jeho črty prodávají za miliony.

Přirovnal bych to ke kolotoči. Vlezete na něj a jste celí hotoví z toho, jak se všechno točí, leskne a hraje, čučíte kolem sebe div nespadnete a řvete na pohunka, ať to pořádně roztočí. Jenže ono prd. Nezmění se rychlost, směr ani písnička, vám se to po chvíli okouká, a pak už jen čekáte, až se kolotoč vypne, abyste mohli jít vedle na labutě.

Na mě Snowden zafungoval dokonale. Je to prastarý humorný paradox, že občas vás dostane něco, čemu vlastně ani tak moc nerozumíte. Ať už mám na mysli politiku, CIA, FBI, hackery anebo fakt, že jako jeden z nejlepších filmů poslední doby krčí se Snowden v malých kinech na seniorských projekcích. Keců měl sice jako Ovčáček, ale na rozdíl od našeho experta na letový provoz byl Snowden srozumitelný a jasný. Samotné jádro pudla, tedy šmírování lidí kvůli korytům, mě navíc ani trochu neštvalo, ba naopak. Jestli někdo utrácí svůj čas sledováním cizích životů, má u mě tutéž doporučenku na návštěvu psychiatra jako ten, který čas utrácí zveřejňováním života svého. Takže ať si tady kluci a holky dál hrají na Hvězdné války, já z toho všeho mám jeden z nejlepších kinozážitků tohoto roku.

Cirkus je hořký, bohudík. Mně se sice nechce věřit, že život pod šapitó býval kdysi doopravdy takhle smutně veselý, ale z pohledu filmového diváka jen dobře, protože příběh pak vyplavuje emoce. Smích zahání smutek, smutek probouzí touhu se smát, a tak pořád dokola, až je vám z toho na konci úzko i hezky zároveň. Říkáte si "k cirkusu nikdy", ale pak vylezete z kina do podzimního psího počasí a nejradši byste zalezli do vyhřáté maringotky.

Rodina k pohledání. Takhle afektované odpoledne jsem nezažil ani díky svým sousedům, a to že jsem je do tohoto filmu považoval za mistry světa v oboru. Xavierovo psychodrámo bych přirovnal k trabantu - líbilo se mi, jak držel pohromadě a jakou měl formu, ale srazil ho obsah. A neřekl bych, že je to divadelní předlohou. Je přece jedno, jestli na sebe lidi hodinu a půl štěkají na pódiu, před kamerou anebo na zahradě. Tak jako tak si stejně po chvíli nepřejete nic jiného, než aby je všechny někdo nahnal zpátky do boudy a byl zase klid.

Zdejší nadšení nemůžu sdílet. Ona totiž v jednoduchosti je krása, nemusí být všechno komplikované jako žena nebo daňové přiznání. Nebojím se přiznat, že z kina jsem si odtáhl jeden velký a těžký otazník. Dalších zhruba šedesát šlo za mnou naštěstí samo... Asi ještě nikdy jsem na plátně neviděl film, ve kterém by se tak moc tloukla zmatená překombinovanost na jedné straně s až pitomě okatou průhledností na straně druhé. Teď jen doufám, že se mě nějaký kamarád dobračisko nezeptá, o čem to vlastně bylo, protože zatím jsem si vymyslel akorát "o účetnictví nové doby." No a k tématu Ben Affleck - když se někdo ve všech rolích tváří stejně, tak je jako dobrý herec, jo?

Když pojedete v Praze Valdštejnskou ulicí k Letenské, minete cestou daleko fantastičtější zvířata. Bohužel se ale nedají pochytat a zavřít do kufru jako v tomhle slabém kouzelnickém lektvaru pro, no a to je ten problém, pro koho vlastně? Dejvid mě rohlíkem neopil. Hezky se to tváří a hezky to hraje, ale když během filmu přemýšlím nad tím, kam pojedu v lednu na lyže, není to dobrá vizitka pro rejžu, ani pro Rowlingovou.

Když vám v kinoplaylistu zbývají už jen Instalatér a Zilionáři, Sophiina volba najednou nabírá grády. Třetí hvězda je tak pro mě za to, že jsem se nakonec asi rozhodl správně. Od podobné americké vymejlárny žádám totiž jen tolik, aby mně u toho nebylo trapně. Jeden by nevěřil, jak náročné tohle přání většinou je, ale Zilionáři překvapili. Teď už jen zbývá čekat, jestli si Owen ještě někdy vzpomene na to, že kdysi býval herec...