Niktorius

Myslím, že čínskému humoru nikdy na chuť nepřijdu. Zato indické Main Hoon Na, které má podobnou zápletku (drsný policajt předstírá, že je žákem střední školy) jsem si užil náramně, i když je ještě mnohem šílenější.

S narativním konceptem počítačové hry (už jen ten úvod sledující hrdiny při transportu na místo akce je tak typicky videoherní!) a maximálním zaměřením na souboje (ničím jiným si film vlastně pozornost nepoutá) je zážitek ze Serbuan Maut stejně intenzivní jako prchavý. Ale i když jsem si pár hodin po zhlédnutí z filmu vybavoval jen změť poletujících končetin a některé obzvláště brutální soubojové finiše, musím uznat, že ze své pozice předvedl Gareth Evans zřetelně kvalitnější práci, nežli třeba neohrabaný režisér thajského Ong - Baku.

Někteří lidé ze Západu rádi vnímají Írán jako zemi, která je vlastně plná mladých pozápadněných liberálů a jen pár fousatých mullů je pomocí státního teroru drží na uzdě. A právě na takové lidi se zaměřuje Okolnost, která tyto zcestné představy s potěšením utužuje. V jejím podání Írán vůbec nevypadá jako rozvojová země - všichni jsou v něm krásní, upravení, módně oblečení, jezdí v nablýskaných auťácích a především neustále paří tak tvrdě, jako by se právě účastnili natáčení videoklipu pro LMFAO. Jakékoli projevy religiozity se ve filmu zcela automaticky pojí s fanatismem (ovšem dosti podivným, neboť zobrazovaným fanatikům kupodivu nevadí řada věcí, které muslimové obvykle nevidí rádi), skrz naskrz prohnilým charakterem a podporou státních represí. Pro tvůrce snímku se prostě íránská společnost dělí na dva póly - jeden zastupuje lidi, kteří jsou "úplně jako my" (včetně materiálního zajištění, sociálních vztahů a bezcílného života, v němž je to nejdůležitější dobře si zasouložit a lít do sebe litry alkoholu) a druhý zkažené, zavrženíhodné zrůdy. Vůbec se tedy nedivím, že IMDb je plná komentářů od íránských uživatelů, kteří si stěžují, jak nevěrohodně je jejich domovina prezentována. Dalším velmi iritujícím prvkem snímku je pak nadbytečný, prvoplánový a reklamně podaný eroticismus, jehož přítomnost má ve vyprávění minimální opodstatnění.

Sveřepá snaha zalíbit se mladému publiku bohužel v Shaitanovi ničí dramatickou výstavbu (nepříjemně nastavovaný konec) a uvěřitelnost (každá postava má za sebou temnou minulost, řada jich pomře, k vidění jsou samopalové přestřelky se svalnatými černochy atd.) Shaitan je tak v mnohém symptomatický pro tvorbu mladých indických režisérů, kteří většinou umí točit na efekt, ale umění filmového vyprávění neovládají nijak přesvědčivě. 50%

Pravděpodobně ten nejnáročnější a nejnepřístupnější film, jaký jsem zatím viděl. K hvězdičkování se necítím být kompetentní.

Bavily mě na tom vlastně jen souboje, hudba a zlá královna, která byla působivá jak hereckým projevem své představitelky, tak démonickým zjevem, o nějž se postarali hoši od počítačů. Digitální efekty jsou na telugskou produkci slušné, nicméně film jako celek působí velmi kašírovaně a papundeklově, což bohužel neplatí jen pro kulisy, ale i pro celé vyprávění a styl.

Jako většina telugských filmů se Panjaa skládá z dobrých i špatných prvků a je kvalitativně velmi nevyrovnaný. Pozitiva: 1.) Patřičně dramatická a emocionální gangsterská zápletka. 2.) Eye-candy kamera. 3.) Solidní akční scény. 4.) Záběry na übersexy holky, které strčí do kapsy většinu západního porna. ______________ Negativa: 1.) Unylá romantická podzápletka 2.) Pitvořivý asijský humor 3.) Zpackaná dramaturgie, kvůli níž romantické a komediální scény absolutně ničí atmosféru navozenou těmi dramatickými, o rozložení hudebních scén nemluvě (v první půlhodině se objeví hned tři, pak hodně dlouho žádná). Ale kdyby někdo vystříhal všechny ty scény, u nichž se snad mohou bavit jen Telugové, byl bych dost spokojený.

Tento zručně natočený thriller patří jednoznačně k těm lepším snímkům, jaké dosud v muslimských zemích k tématu militantních džihádistů vznikly. Daří se mu to ovšem hlavně pro to, že se ztotožňuje s chladně profesionálním pohledem svých hrdinů, členů turecké tajné služby, jejichž úkolem je zkrátka chránit bezpečnost své země a politické souvislosti boje s radikály zaštiťujícími se Koránem jsou pro ně druhořadé. Nemluvě o souvislostech náboženských, které se zde neřeší vůbec. Povrchní pohled na velké množství postav, s nimiž se zbytečně dlouze seznamujeme, stejně jako nevelká významová hloubka nicméně budí dojem, jako by Tolga Örnek namísto samostatného kinofilmu natočil pilotní film k seriálu. Nutno dodat, že k nadějnému seriálu.

Na Battleship většina komentátorů chválí úsměvné sebereflexivní špílce, ale to přeci není v žánru monstrózních blockbusterů nic nového a objevného. U Emmerichova 2012 i Bayových Transformers 3 dosahuje míra sebeuvědomění vyšších met a pracuje se s ní daleko hravěji. Oba filmy také obsahují mnoho zábavných odkazů a komentářů k současné politické situaci (2012 mluví o mezinárodních vztazích ve světě, do nějž vstupují nově se rodící velmoci, Transformeři komentují rány na prestiži USA, utržené jak v ekonomické krizi, tak nesouhlasem podstatné části světa s jejich vojenskými intervencemi) a mohou se chlubit důmyslně vystavěným fikčním světem, což z nich činí daleko zajímavější podívanou, než by představoval pouhý sled diváckých atrakcí. Battleship je bohužel podstatně mělčí, což pár sebeshazujících hlášek a jedna zpomalená promenáda hrdinných důchodců rozhodně nezachrání. Z děravé fabule ani není možnost vyčíst, z čeho lidští hrdinové usoudili, že se střetávají s předvojem ničivé emzácké invaze, když sami mimozemšťané po neozbrojeném lidském mase evidentně neprahli. Jak mohou ostatně obyvatelé planety G zareagovat na situaci, kdy se jejich výzvědná výprava ze Země vůbec nevrátí a ani o sobě nepodá zprávu? Nebyli to tedy nakonec právě lidé, kdo zavdal příčinu k meziplanetární válce? Triky samozřejmě patří k současné špičce a inscenaci akce má Berg dobře zvládnutou, ale na můj vkus se až příliš opírá o (neutichající a pořádně hlasité) zvukové efekty a dunivou (ne)hudbu a la Počátek, jakou teď asi v příštích několika letech bude obsahovat 100% hollywoodské akční produkce.

Pátá hvězdička je sice kvůli problémům s polevujícím tempem a několikanásobným, zbytečně doslovným závěrem taková ušmudlaná, ale nakonec ji tam přece jenom nechám, neboť bollywoodské snímky tohoto typu mají mé vřelé sympatie. Ono už samo o sobě potěší, když člověk vidí indický film, kde je odkazování na hinduistickou mytologii nebanální a propracované. A pokud se jej ještě podaří natočit se suverénní řemeslnou zručností, napínavě, atmosféricky a s vizuálně i herecky úžasnou Vidyou Balan v hlavní roli, pak výsledkem nemůže být nic jiného, než naprostá divácká spokojenost. Je mimochodem velmi zajímavé si všimnout, jak komplexně Kahaani těží ze zasazení příběhu do svátečně naladěné Kalkaty. To je v době, kdy bollywoodští filmaři křižují svět kvůli lokacím, jejichž jediným účelem je vypadat cool, také velmi potěšující.