Niktorius

Mačistické a šovinistické postoje mužů z Blízkého východu bývají ve filmech často plakátově zachycovány v jejich zcela nejvyhrocenější formě (otevřený psychický teror a / či násilí), zvláště pokud jde o angažované snímky evropských tvůrců. Klima ovšem ukazuje, že mohou v mezilidských vztazích napáchat škody i pokud nabírají podobu velmi jemnou, na povrchu téměř nezřetelnou. Ceylan se opět bravurně ponořuje do emočního mikrosvěta vzájemného odcizení a chybějící empatie a nepotřebuje k tomu ani didaktické scény, ani mnoho dialogů. Navíc jde o jeden z vizuálně nejkrásnějších filmů, jaký jsem kdy viděl.

Tvůrci si kálejí do vlastního hnízda, když se brání tomu, aby jejich dílo bylo označováno za komedii. Protože pouze silnou žánrovou nadsázkou lze omlouvat mimózní zachycení pořádků v české vesnici (takhle to snad nechodí ani v rurálním Rumunsku, natož tady) a ještě mimóznější chování postav, bez jejichž do očí bijící hlouposti by byla aktivitám Káji a Filose učiněna přítrž hned asi v prvních deseti minutách stopáže. K povrchnímu pobavení slouží Signál dostatečně, jako reflexe čehokoli reálně existujícího se ovšem vůbec nedá brát vážně... Řemeslně je to ovšem solidní práce a nějak cítím, že nedokážu být zlý na film, kde vystupuje pohledná brunetka jménem Verunka. Takže za tři.

No, bouchá to tam pěkně, všechna čest pyrotechnikům... Ale kde že se vytratila ona pověstná ruská zemitost a naturalismus? Autoři Brestské pevnosti se nám skrze Akimovův voiceover snaží namluvit, že ukázali válku děsivou a krutou, ale divákovi těžko ujde, že ji ve skutečnosti zachytili hollywoodsky efektní a estetizovanou. Výbuchy a bortící se budovy lahodí oku, zabití tiše padají k zemi bez agonického úpění a dokonce i raněným hrdinům ty krvácející rány spíše dodávají drsný, rambovský vzhled, než že by evokovaly bolest a utrpení. Tohle mi nakonec vadilo více než skutečnost, že filmu chybí koncepce a vypadá jako skládanka z několika jiných (lepších) snímků, či scény, v nichž rudí bojovníci holýma rukama kosí po zuby ozbrojená vojska hákového kříže.

Formou více turecká než německá komedie, jejíž vtipnost a příjemnost nezakryje, že se v jádru jedná o případ dobromyslného kýče, jenž může mít hřejivou atmosféru jen díky tomu, že se skutečným problémům turecké menšiny v Německu vyhýbá nebo je (pravda, s humorem) trivializuje. Není pochyb o tom, že Almanya je reakcí na hysterické protiturecké výlevy jistých ideologických kruhů a jde ke cti jejím autorům, že neoplácí stejnou kartou a namísto toho se snaží (bez naříkání a s vtipnou nadsázkou) ukázat na řadu potíží s nimiž se turečtí gastarbaiteři museli vyrovnávat. A dočkáme se také prezentace předností turecké společnosti (silné rodinné vazby), spolu s čímž přichází i určité narušování či zlehčování stereotypů, které o Turcích na Západě panují. Například uvidíme, že únos nevěsty nemusí být zrovna vždy provázen násilím a utrpením, že ani chudí vesničané z jihovýchodu Anatolie nemají zcela nepřirozeně přiškrcenou sexuální morálku a že zpráva o nemanželském dítěti dcery / vnučka neudělá z každého Turka automaticky vraha. Negativní dojem z přílišné idealizace, která film posouvá mimo realitu a zbavuje jej možnosti být skutečným klackem na xenofoby, to ale smazat nemůže.

Ve filmu je mnohokrát zmíněno, že zlí hoši pocházejí z jakési "Armády Božího odporu" (LRA), ale jíž není řečeno, co je tento spolek zač. Jde o původem ugandskou teroristickou organizaci, která prostřednictvím páchání nejrůznějších zvěrstev usiluje o ... zřízení teokratického státu založeného na biblickém Desateru. Její vůdce Joseph Kony se přitom považuje (a je svými následníky považován) za jakého "mluvčího" Boha samotného. Proto mě zarazilo, že film, který se takhle točí kolem víry, ideologii LRA jen párkrát nesměle naťukne (je zmíněn samotný Kony, někdo řekne něco jako "považují se za křesťany, ale jsou to ďáblové") a nesnaží se pídit po otázkách, jakou roli může náboženská víra hrát v různých bojích "za správnou věc" a jestli se náhodou Childers, s původně ušlechtilými záměry, postupně nezačíná Konymu tak trochu podobat (i to je ve filmu jen naťuknuto - jedinou replikou - a pak zase rychle opuštěno). _________________Ve scénách, kdy hlavní hrdina rozohněně káže o tom, že za Boha a jeho vůli je třeba aktivně a fyzicky bojovat, jsem byl na pochybách, zda-li je opravdu skutečným věřícím , anebo náboženství jen využívá jako mobilizační nástroj k naplnění vlastních vizí, o jejichž bohulibosti odmítá pochybovat. Kdyby se film zabýval právě těmito motivy, byl by daleko zajímavější. Takhle je to jen klišé o srdnatém Jižanovi, kterému Bůh položil na bedra úkol spasit nebohé "černoušky", kteří jsou zobrazováni výhradně v paternalistických koloniálních stereotypech.

Stéphane Rybojad si představuje válku asi tak jako Tomáš Magnusek základní školu. Místním pozitivním ohlasům absolutně nerozumím. Pomiňme ideologickou tupost a ololol zobrazování bojovníků Tálibánu (zračí se například ve vážně míněné replice mezi dvěma fousáči: "Nepodceňuj houževnatost západní ženy!"), pomiňme i skutečnost, že speciální jednotka má zapnutý cheat na nekonečnou munici a že poradce pro bojové scény pravděpodobně dělal Hurvínek, takže Schwarzeneggerovo Komando vedle toho vypadá jako příručka pro zvládnutí pokročilé válečné taktiky. Ale může mi někdo vysvětlit, o jaké "výborně natočené akci" se tu mluví, když 100% přestřelek je natočeno stylem záběr na někoho jak střílí / střih / protizáběr na někoho jak padá? ___________ P.S: Při sledování filmu jsem často myslel na turecký akčňák Kurtlar Vadisi Filistin, jemuž jsem vytýkal podobné mouchy (mačismus, xenofobní předsudky, haprující logika, opakující se situace, fádně natočená akce), ale který z případného kritického srovnání vychází jako jednoznačný vítěz takřka po všech stránkách. ___________ P.P.S: Zajímalo by mne, kde se celou dobu schovávala pákistánská armáda, která je v příhraniční oblasti s Afghánistánem zastoupená věru nemalým počtem jednotek a našim hrdinům mohla snadno pomoci.

Krátce po roce 2000 hrdinové indických akčních filmů většinou bojovali proti pákistánským vojákům a / či teroristům a neustále vykřikovali, jak je Indie oproti svému západnímu sousedu ve všem lepší. Aazaan je důkazem, že tyto vášně již z Bollywoodu vyvanuly a vlastenectví se teď demonstruje vychloubáním se nad růstem indického hospodářství a vytvářením fantazií, v nichž neohrožení jihoasijští agenti cestují po celém světě, rozkrývají ďábelské komploty a budí závist svých kolegů z Mossadu a CIA. Navíc už se naučili bojovat (skoro) jako Jason Bourne. Smůla je, že ačkoli se na Aazaan údajně vyhodilo celých 180 krórů (33 milionů USD!) a nedá se mu upřít, že má pár zajímavých momentů (skok z věžáku kupříkladu), působí spíš levně, béčkově a ošuntěle. Největším hřebem v rakvi tohoto promarněného pokusu o moderní a především vážně laděný (což se v Bollywoodu málo vidí) thriller je ovšem zcela nezvládnuté a překombinované vyprávění, u nějž jsem měl problém rozeznat, co se odehrává, v současnosti, co v minulosti a co paralelně s jiným dějem. Rozhodování mezi dvěma a jednou hvězdičku mi pak usnadnili mizerní herci a několik WTF momentů, v nichž autoři mlátí logiku lopatou do rozkroku.

Pohledný chlapec a pohledná dívka se opakovaně potkávají a zase rozcházejí v načančaných lokacích a celé je to nasnímané v malebných obrazech. A má to 167 minut.

Kdyby Manish Jha zůstal jen u základní zápletky s muslimem, kterého skupina oportunistických nacionalistických fanatiků křivě obviní z plánování teroristických útoků, mohl z toho vylézt dobrý film. Že to s kontroverzními tématy režisér umí, už dokázal ve svém debutu; v Anwarovi navíc ještě vyniká jeho smysl pro audiovizuální básnění, takže snové scény jsou natočeny opravdu krásně. Bohužel pro diváka se ale film o poezii jen párkrát otře a po většinu (přebujelé) stopáže nevylézá z brázdy přímočaré a pohříchu i pokleslé prózy, která chaoticky háže na stůl všechny myslitelné, hůře myslitelné i nemyslitelné problémy indické společnosti a marně se je snaží nějak logicky propojit unylou linkou o jedné nešťastné lásce. Výsledkem je pak jen vodopád mužských slz, řada triviálních tezí a ponaučení a samozřejmě výplňové chuchvalce nudy...

Pevné produkční vedení Shahrukha Khana a jeho ženy Gauri naštěstí udrželo režisérského patlala Anubhava Sinhu, autora několika filmových katastrof, v kolejích přijatelné kvality, ač zejména akčním scénám by vypilovanější režie určitě prospěla (přiznávám, že parodický úvod mne svou křečovitostí dost vyplašil). Není divu, že v Indii je Ra.One zároveň milován i nenáviděn - patří do totiž do identické škatulky jako podobně rozporuplně přijaté filmy Race, Tashan, nebo (plánovaná) trilogie Dhoom - přináší plný kopec bollywoodsko - hollywoodské zábavy, která je dočista eklektická a 'mindless', ale taky sympaticky fanouškovsky ztřeštěná a velmi profesionálně natočená. Zejména v tomto ohledu se Ra.One má čím chlubit, protože tolik působivých a kvalitních speciálních efektů se v jediném indickém filmu zkoncentrovalo poprvé. A jelikož sám Shahrukh kvůli filmu založil speciální trikové studio, tak určitě ne naposled. _____ Jako můj filmový vánoční dárek Ra.One určitě potěšil, za což mu s radostí uděluji řád Tří hvězdiček a půl._____ Více v mojí recenzi.