Niktorius

Tak si schválně trochu proklepněme psychologickou stránku tohoto filmu, kterou tady leckteří vynáší do nebes. Scéna, v níž se Ash opásán výbušninami chystá zamířit do ráje muslimských mudžáhidů, je doprovozená jeho voiceoverem, v němž světu vysvětluje své motivace. Tato řeč (která se mimochodem zdá být nekonečnou) je do značné míry inspirovaná vzkazem Mohammeda Sidique Khana - skutečného atentátníka, jenž v roce 2005 vedl útok proti vozům londýnské hromadné dopravy. Stejně jako Khan se tedy Ash především hlásí k solidaritě se svými souvěrci, kteří jsou podle něj západními silami nespravedlivě zabíjeni a týráni v zemích Blízkého východu. Přitom ale z předchozího děje není vůbec zřejmé, že by Ash takhle silnou sounáležitost s muslimskou komunitou vůbec cítil, natož aby tato motivace vyzněla věrohodně a byly postihnuty její kořeny. Cleanskin se nám místo toho očividně snaží namluvit, že Ashe britské společnosti odcizila jeho promiskuitní přítelkyně, kterou lze ovšem nazvat bezohlednou děvkou i bez toho, aby člověk musel mít z náboženství odvozený prudérní pohled na lidskou sexualitu. Film Hadi Hajaiga ve skutečnosti nenabízí žádné přesvědčivé odpovědi na to, proč mladí muslimové nepovažují zemi, ve které vyrostli a která jim nabízí veškeré občanské svobody, za svou vlastní, ani na to, proč by se poměrně úspěšný, vzdělaný a společensky i ekonomicky vesměs integrovaný člověk rozhodl k spáchání krvavého útoku na své "sousedy", při němž sám zahyne. Naopak tu uvidíme spoustu očividných nesmyslů, jako když se džihádisté rozhodnou zabít naprosto nevýznamného člověka a zbytečně se tak vystavit pozornosti bezpečnosti sil. Ještě absurdněji působí Ashova věrnost k jeho militantním souvěrcům (kteří asi nabírají rekruty jen tak náhodně na chodbách univerzit), k nimž jej vlastně vůbec nic nepojí a naopak jej upřímně šokuje jejich brutalita... Film navíc příliš neexceluje ani po stránce stylu a organizací mizanscény i některými motivy ve vyprávění působí jako cosi z časů Boddieho a Doylea. Prostě 35% a víc ani ťuk.

Vizuálně asi nejkrásnější indický film tohoto roku. Zatímco ve svém předchozím (a výborném) snímku Kites odkazoval Anurag Basu na žánry amerického filmu, v Barfim! se otevřeně hlásí k tradici němých grotesek (Ranbir Kapoor se svým nalíčením a hereckým projevem stylizuje do podoby svého dědečka, významného bollywoodského filmaře Raje Kapoora, který se inspiroval Charliem Chaplinem) a k francouzskému hnutí Cinéma du look, tudíž je na filmu odehrávající se v koloniálním prostředí Dárdžílingu a Kalkaty zřetelný evropský otisk. Jestliže si malebná mizanscéna a působivé tělesné herectví všech hlavních postav zaslouží ocenění, syžet vyprávěný třemi různými vypravěči v několika časových rovinách už mnoho uspokojení nepřináší a přes zahrnutí několika potencionálně vypjatých situací mu schází dramatické napětí. Barfiho úspěch u indických diváků se tedy nejspíš odvíjí od jeho technických kvalit a skutečnosti, že se vymyká tuctové bollywoodské produkci; na oscarové soutěži, kam byl letos vyslán, však nejspíš příliš nezazáří. ____Vlastně bych řekl, že Barfi! je takový indický Pan Nikdo: byť nejde o sci-fi, je to film obdařený malebnou vizualitou, který se tváří, že sděluje vznešené pravdy o životě, ale přitom je strašlivě banální a stojí vlastně jen na řetězení "originálních" nápadů vykradených z jiných děl.

Kapitán Nascimento se probudil včera a je to docela legrace, i když ne až tak promyšleně zamotaná jako asi nedostižný Návrat do budoucnosti. Největší problém ale je, že i když přihlédnu ke zjevné nadsázce, která ke komediálnímu žánru neodmyslitelně patří, tak stále musím konstatovat, že postavy jsou občas viditelně ve vleku scénáristovy zvůle a jednají dost nevěrohodně. Ovšem zábavný Wagner Moura, chytlavá ústřední píseň, řemeslná poctivost celého snímku a určitý šarm, který je z něj cítit přece jen udržují výsledný dojem v oblasti lehkého nadprůměru.

Souložení, halucinace, české písně, duch mrtvého přítele, rusky mluvící Romka a povídání o pracovním táboře v Letech v jednom filmu. Fakt že jo.

Po zdejších komentářích, v nichž se skvěla slova jako "zběsilost", "akce", či "nářez" jsem čekal větší smršť kulek, úderů i kopanců, a tak mě poměrně překvapil velký prostor věnovaný řešení rodinného (melo)dramatu. Ač jsem oproti čínskému dojímání většinou o dost odolnější, než proti tomu indickému, zde bylo podáno dostatečně vkusně a účinně, aby zafungovalo. O tom, že zafunguje i tradičně skvěle vymyšlená, provedená i natočená akce, jsem samozřejmě vůbec nepochyboval.

Syamsul Yusof se sice snaží pozvednout malajskou popcornovou kinematografii k výšinám, ale podobně jako u KL Driftu končí u technicky solidní, leč nudné a nevynalézavé nápodoby zahraničních hitů. Bohužel musím souhlasit s Lacikem, že souboje jsou tím jediným, co by mohlo být ve filmu potencionálně zajímavé, avšak třesoucí se kamera a rychlý střih zkušené znalce bojových umění a kvalitní choreografii nenahradí. Zdejší techniky jsou tak jednoduché a fyzicky nenáročné, že se mezi herci mohla angažovat i moje chromá babička. A jestli Yusof skutečně studoval mluvu a chování malajských gangsterů a podařilo se mu ji vystihnout na plátně, pak si myslím, že mafie tohoto jihoasijského státu se není třeba jakkoli obávat...

Popravdě, po různých recenzích jsem čekal, že Megaton bude víc tlačit na xenofobní pilu, nicméně v tomto ohledu je na tom Taken 2 vlastně lépe než jeho starší bráška, o téměř otevřeně rasistickém From Paris With Love ani nemluvě... Jasně, turecká policie jezdí výhradně v polorozpadlých Daciích (no, ony jsou to spíš staré Renaulty), hraniční přechod mezi Tureckem a Řeckem (?) je částečně zřícená bouda uprostřed lesů, turecká hudba v rádiích zní jako něco na uspávání hadů a albánští mafiáni mají stejnokroje složené z umolousaných koženkových bund a šusťákovek, ač na namakané bouráky očividně mají peněz dost. Jenže tohle jsou jen taková klasická klišé, která jsou k vidění skoro v každém filmu. Víc mi vadí, že oproti Morellovu energií nabitému trilleru jede istanbulské pokračovaní víceméně jen ze setrvačnosti a je prosté nápadů a i jakýchkoli divácky silných momentů. Akční scény už tu všichni pohaněli, takže já jen potvrdím, že opravdou jsou až tak špatné, jak se povídá. Ať už šlo o bitky, přestřelky, automobilovou honičku ulicemi či pěší honičku po istanbulských střechách (ta je tak strašně originálním prvkem, že se objevuje v KAŽDÉM akčním filmu z tohoto města), všechno bylo mdlé, nevynalalézavé a neposkytovalo to ani potěšení ze sledování lidských těl (a automobilů) v pohybu, ani to nepůsobilo adrenalinově a bezprostředně fyzicky (jako třeba v prvním Takenu). Inu, škoda dál mluvit...

Zatím nejlepší film, v němž se zabitý hrdina znovuzrodí jako moucha a bzučíce křidélky osnuje pomstu... V konceptu zachycení přeměny člověka v Mouchu tedy Rajamouli došel dál než Cronenberg a vylezl z toho zatím jeho nejzdařilejší, nejnápaditější a nejzábavnější snímek. A do Samanthy jsem se asi zamiloval.

Extrémně naivní bratránek Agenta Vinoda, který nedůvěřivý a komplikovaný vztah mezi indickým agentem a jeho ženským protějškem z Pákistánu nahrazuje okázalou romancí a la Večery pod lampou a v jeho naprosté přímočarosti jej nezastaví ani ohledy na elementární logiku či fyzikální zákony. Poměr pleasure a guilty faktoru je rozhodně dost vyrovnaný. Každopádně je zajímavé sledovat, jak se v Bollywoodu poznenáhlu zabydluje akční žánr (před rokem 1970 prakticky nezastoupený) a narůstá jeho technická sofistikovanost. Bitky jsou nakonec v Tigerovi tím úplně nejzajímavějším, byť je kazí slabší triky a občas příliš nápadní dubléři. ______ P.S: Proti zhovadilostem typu Dabangg nebo Bodyguard, na nichž si dnes Salman Khan buduje image, je Ek Tha Tiger ovšem přece jen daleko zdařilejším a poctivěji natočeným filmem.

I přes prosťoučký syžet se jedná o frontální útok na všechny smysly i emoce, jenž je díky ohromující práci animátorů, velkolepé hudbě a režisérově smyslu pro působivé kamerové jízdy a nálety beze zbytku úspěšný. Pravda, tenhle maďarský (?) dinosaurus kráčí po cestě, která je již pečlivě prošlapaná mnoha jeho předchůdci a tak jako na mnoho jiných snímků složených hlavně z diváckých atrakcí se na něj snadno zapomíná, ovšem ten bezprostřední zážitek stojí za to ocenit.