Niktorius

Na rozdíl od Titánů nemám proč se hněvat.

Indická prezidentka Pratibha Patil třeba mohla být s filmem spokojená už jen proto, že „zprostředkovává poselství jednoty všech živých bytostí“, ale od díla, které vyhrává festivaly a zastupuje svou zemi na Oscarech, by se mělo chtít víc, než jen nabídnutí pastelového obrázku několika hodných venkovanů, jak spolu jen tak žijí v lásce a míru. (Více v recenzi)

Další z řady tureckých snímků o mužích s emočním deficitem, kteří selhávají v naplňování své společenské role. Endera s Çetinem lze nicméně chápat jako dosud nepojmenovaný druh – muže, jimž se povedlo o prožívaném štěstí přesvědčit nejen okolí, ale i sebe samotné (což je nejvýstižněji ukázáno v závěrečné scéně, kdy oba přátelé nedlouho po Nihalině odletu do Berlína zahazují skleslost a nad stolním fotbalem se navzájem chválí, jak dobrými a zábavnými opatrovníky byli). _________ Srovnání s nejlepšími snímky na podobné téma nicméně pro Bizim Büyük Çaresizliğimiz nedopadá nejlépe. Civilnost filmařského stylu a hereckých výkonů je dvojsečnou zbraní, s níž umí zacházet jen ti nejnadanější filmoví poetové a Teoman selhává tam, kde před lety triumfoval Nuri Bilge Ceylan se svým fenomenálním Klimatem – nesvede s úspornými vyjadřovacími prostředky pracovat tak, aby diváka napojil na emocionální rozpoložení postav a udělal z každého jejich gesta či drobného posunku součást promyšlené výpovědi o jejich nitru. Jeho film zůstává příliš na povrchu tím, že věnuje více energie pojmenování problému nežli vnoření se do jeho možných příčin a na rozdíl od diváčtějších filmů typu Issız Adam, Vavien či Kavşak, jimž bylo možné vytýkat totéž, neobsahuje žádné ozvláštňující prvky, jaké by jeho sledování činily opojnějším. (Více v recenzi)

Na film jsem si skočil za našimi (multi)kulturnějšími sousedy do Rakouska a přes nezanedbatelnou časovou i finanční náročnost tohoto výletu jsem nelitoval. Agentu Vinodovi s jeho vychytaným vizuálem a řadou zběsilých akčních scén totiž kvalita kinoprojekce sluší. Jistě by se dalo několik dějových odboček a vedlejších postav vyhodit a film tak zkrátit a zpřehlednit (jsem zvědavý, jestli by někdo po první projekci dokázal přesně popsat celý průběh děje), ale stejně jsem si v každé minutě užíval buď napětí, akce, nebo sympatického humoru (který snímku neubírá vážnost, jako je tomu třeba v Ra.One). Sám Vinod, jehož hlavní vlastností je naprostá profesionalita, navíc představuje typ hrdiny v indickém filmu dosud neviděný a během svých dobrodružství dokáže zpochybnit množství filmových i politických stereotypů. V tomto směru mne ovšem mrzelo, že se v samotném závěru přihlásí k světanázoru konspiračních teoretiků.

Rozhodně tomu filmu neupírám, že dokáže velmi mrštně nahmatat divákovy emocionální struny a že se jedná o velmi profesionální produkci (skvělá kamera, výprava, atraktivní lokace zahrnující Prahu, mračna statistů). Jenomže tak jako v předchozím snímku Imtiaze Aliho se dynamika vyprávění odvíjí především od skutečnosti, že hlavní protagonisté jsou neskuteční idioti, jimž se dá těžko fandit. V prvních dvou třetinách, kdy je Rockstar převážně vtipný, netlačí na romantiku a nesnaží se dojímat, jsem nad tím dokázal přivřít obě oči a dobře jsem se bavil. Závěrečný přechod do vážnějšího tónu slzopudného melodramatu ovšem mé mínění o snímku shodilo o několik pater níž. Zejména proto, že mě stále nabádal, abych fandil mužskému hrdinovi, který měl sice stále roztomilý kukuč Ranbira Kapoora a stále byl dojemně zamilovaný, ale vyloupl se do nesnesitelné, sebelístostivé a nezodpovědné svině. _____________ P.S: Nargis sice nejspíš opravdu díru do hereckého světa neudělá, ale osobně mi ve filmu nijak nevadila a naopak jsem oceňoval, že je docela nenápadným, přirozeným způsobem přitažlivá. A to fakt hodně :)

Farhan Akhtar by si měl konečně přiznat, že na režii ani scenáristiku prostě nemá a nadále se věnovat jen produkci a herectví (v těchto oborech naopak odvádí dobrou práci). Don 2 je sice jeho bezkonkurenčně nejlepším filmem (mimo jiné disponuje solidním technickým zpracováním a na rozdíl od prvního dílu i profesionálně zvládnutými akčními scénami), ale Farhanova laťka je prostě položena tak nízko, že ani toto hodnocení neznamená, že jde od snímku očekávat opravdové napětí nebo alespoň smysluplný děj bez nepřehlédnutelných logických lapsů a postav, které se dle svého chování nejspíše vylodili z létajícího talíře. Don 2 v sobě skrývá určitou zábavnost, jenže svou nezáměrnou naivitou, absurdností a pozérstvím působí jako dílo, na němž sice pracoval zručný štáb (který ví jak efektně natočit výbuch auta nebo zřícení chatrče), avšak vedený cca dvanáctiletým fanouškem Mission Impossible bez filmařských zkušeností a talentu. 50% ___________ P.S: Shahrukh Khan (zřejmě ovšem na pokyn režiséra) hraje Dona tak šíleně přepjatě, až se divák ošívá, zda-li náhodou nesleduje nějakou parodii. Tfuj, takové plýtvání talentem!

Film o nudě, který mě znudil.

3D efekt je ve filmu až moc výrazný, díky čemuž je bohužel až příliš zdůrazněná plochost bluescreenových pozadí a prostorovost Vanessy Hudgens, což prostě působí rušivě (byť v případě Vanessy jde samozřejmě o rušení vesměs příjemné). Ale jinak jsem si to celkem užil a myslím, že budoucí generace se na to budou dívat podobně, jako my se teď díváme na taková ta dobrodružná béčka z 50. a 60. let, kde se prohání všelijaká stop-motion havěť.

1.) Ceylanova novinka je v porovnání s jeho staršími díly přístupnější, což ovšem v žádném případě neznamená, že by se turecký auteur zpronevěřil vlastnímu rukopisu a natočil něco banálního nebo explikativního - Tenkrát v Anatolii lze naopak považovat za jeho nejpropracovanější a nejpůsobivější film. _______________ 2.) Značná část divácké potěchy, které Tenkrát v Anatolii nabízí nemalé množství, plyne právě z postupného seznamování se s postavami a odhalování jejich pohnutek i životních příběhů. Základním vodítkem jsou v tomto spíše jejich reakce na určité situace a drobné mimické signály, nežli explicitní promluvy a činy. Ceylan se drží daleko od doslovnosti a žádá po divákovi soustředěnou pozornost. _______________ 3.) S přibývající stopáží lze ocenit také promyšlenou koncepci snímku, účinně slaďující všechny jeho stavební prvky. Ceylanova cesta Anatolií vede od mlhavého ke konkrétnímu, od polocelků k detailům, z noci do dne, z nedozírných plání do stísněných prostor pitevny a od snícího prokurátora k chladně analytickému doktorovi. A nezůstává jen u hlavní dějové linky a jejích protagonistů – před divákem se rozprostírá příběh celé Anatolie a jejich společenských reálií. _______________ 4.) Jde o dílo, které není mistrovské tím, že by bylo nějak složitě natočeno či přinášelo významné inovace; jeho síla spočívá v dovednosti všední příběh důkladně protkat podnětnými motivy a symboly, jejichž množství a komplexnost vyloženě vyzývá k několikanásobnému zhlédnutí. Jsem si jistý, že i po mnoha opakovaných cestách do hloubi Anatolie a její duše bude stále co objevovat.

Vedle Luhrmannovy Austrálie jeden z nejhollywoodštějších filmů poslední dekády. Snadno si dokážu představit, že by mě některé okatě dojemné či klišovité situace v podání jakéhokoli jiného režiséra dokázaly otrávit či nakrknout, ale Spielberg dokáže z každé minuty vytěžit maximum - ať už mluvíme o emocích nebo filmové estetice. btw. Rating PG-13 nijak nezabránil tomu, aby zde obsažené válečné scény patřily k jedněm z těch nejpůsobivějších, jaké kdy vznikly. 90%