D.Moore

Byl jsem skeptický a přesvědčený, že Blade Runner pokračování nepotřebuje, že to už nemůže být takové, že se chci jen domnívat, co bylo dál s Deckardem, a ne to vědět, že nevydržím dvě hodiny čtyřicet výrazu Ryana Goslinga... Takže si představte mé překvapení, když jsem po nějakých patnácti minutách hodil veškerou skepsi za hlavu a sledoval ten skvělý film s dost podobnými pocity jako kdysi první díl. Příběh naštěstí není žádná nastavovaná kaše, ale má spoustu svých vlastních nápadů a myšlenek, herci jsou bez výjimky výborní, vypadá a zní to fantasticky a řada scén je doslova nezapomenutelných (milování s hologramem, scéna s Elvisem, závěrečná konfrontace). Říkal jsem si jen, jestli není škoda, že Blade Runner 2049 oproti původnímu snímku nenabídl v závěr tolik otazníků a že nekončí třemi tečkami, nýbrž vlastně jen jednou. Ale není.___P.S. Ghost in the Shell se teď může jít stydět do kouta.

Odvážný film, který se obejde beze slov a vystačí si pouze s občasnými zvukovými efekty (kroky, smích, facky...), hlubokýma očima Jany Brejchové a samozřejmě se skvělou hudbou Luboše Fišera. Nicméně na Romanetto se budu někdy muset podívat ještě jednou, protože jsem od něj čekal něco trochu jiného a moji pozornost si dnes úplně udržet nedokázalo.

Trefná, leč trochu rozvleklá metafora na téma emigrace, která Jana Třísku čekala za čtyři roky. Od scény schůze dál nemá Klec jedinou chybu. "Kdo přemýšlí, je vždycky sám."

Zpracováním nebo dějem žádná povídka vyloženě nevyniká, všechny čtyři jsou v tomto ohledu příjemně vyvážené. Třetí příběh se ovšem chlubí skvělým hereckým obsazením (jakmile Jaroslav Marvan a Zdeňka Baldová hrají manželskou dvojici, je to sázka na jistotu, no a k nim si ještě přidejte další neodolatelnou tragikomickou figurku Ladislava Peška) a ze čtvrtého přímo trčí výborný výkon úžasného Emana Fialy. Hašek by měl radost.

Přivírám oči nad tím, jak vyfešákovaní, slušní a usmívající se jsou tady snad všichni rudoarmějci, protože o nich Maratón není. Prim stále hraje úžasná dvojice Jaromír Hanzlík a Jana Brejchová, dva mladí lidé, kteří se protloukají pražskými ulicemi plnými povstalců, táhnou se s těžkým kufrem a revoluci vnímají každý jinak. Moc pěkně se na ně dívá, jsou odhodlaní, vtipní i vyděšení, všechno jsem jim věřil. Druhá část filmu, ta válečná s kolonami tanků, výbuchy, demolicemi a přestřelkami se mi ovšem líbila také - výprava je velkorysá, bitvy jsou slušně natočené a mají tu potřebnou atmosféru a tu a tam se v nich objeví známá tvář, která někdy dostane jen větu (Svatopluk Beneš), jindy dvě věty (Bohuš Záhorský) a jindy plnohodnotnou roli se vším všudy (fantastický Karel Höger a samozřejmě Vladimír Menšík). Rozhodně bych Maratón nezatracoval.

Bohužel spíše nuda, která je nejprve zajímavá díky úvodním atmosférickým arktickým minutám a pak už vlastně jen díky fantastickým trikům Raye Harryhausena. Útok ještěra na město očividně inspiroval Emmerichovu Godzillu a je tou nejlepší scénou z celého filmu, oproti tomu závěr v zábavním parku je tak vážně míněný a tak nenápaditě natočený, až je směšný. Pobavila mě rolička Lee Van Cleefa, který obří filmové monstrum dorazil radioaktivním granátem o dva roky dříve, než jeho budoucí spaghetti westernový kolega Clint Eastwood poslal v tryskáči do pekel obří tarantuli.

Neodolatelně suchá byrokratická absurdita s kouzelnou poetikou Ypsilonky, která mi silně připomněla Gilliamův Brazil. No vážně, kdyby se Brazil odehrával v Rakousku-Uhersku, určitě by to v něm vypadalo nějak takhle. Skvělá dvojice Jiří Císler a Bronislav Poloczek hraje úřednickou přesilovku proti bezmocnému Ladislavu Frejovi, neustále jim do toho lezou vrazi Jiří Wimmer a Petr Popelka a spolu s nimi Jana Synková, jejíž muž odešel pro noviny a už se nevrátil.

Líbilo se mi snad vše - od skvěle vybraných a také hrajících dětských herců přes naprosto šíleného Pennywise, ze kterého opravdu šla nevýslovná hrůza (Tim Curry promine, ale jeho variace na Freddyho Kruegera to tady zkrátka prohrává), po scénář, jenž sice oproti předloze leccos změnil, ale změnil to mazaně a je jí stále věrný. Podobným způsobem si zatím se Stephenem Kingem poradil snad jen Stanley Kubrick. To je mnohem více než náplast za Temnou věž, To je prostě skvělý staromódní horor a já se nemůžu dočkat jeho druhé kapitoly.

Nový (nebo relativně nový) film, při jehož sledování by mě od začátku do konce napadalo, jak bezvýhradně skvělý herec je Al Pacino a jaká je radost ho sledovat, tady dlouho nebyl. Naposledy snad v roce 2010, kdy vznikl Doktor Smrt. Možná je to náhoda, že oba filmy vyrobila HBO, možná ne. Každopádně platí, že i ve Philu Spectorovi se Pacino našel, předvádí něco neskutečného a opět má k ruce perfektní spoluhráče s Helen Mirren v čele. Scénář pomocí důmyslně napsaných monologů i dialogů nechává diváka celou dobu balancovat na pochybách stejně jako Spectorovu obhájkyni, aby mu v závěru nic nevysvětlil a nechal ho, ať se rozhodne sám, jestli má důvodné podezření, nebo ne, a čemu vlastně věří (nebo věřit chce).

Není to většinou takový průšvih, jak by se dalo čekat, obzvlášť scény s vhodně obsazenými dětmi se povedly, ale čím více se film zabývá dospělými a čím blíže je uspěchaný závěr, tím je lacinější a nudnější. Z Pennywise, který hlavní hrdiny vždycky akorát postraší a pak je nechá být, navíc nemám ten správný hororový pocit, a na rozdíl od knihy velkou roli nehraje ani samotné Derry, což je podobně velké minus. V rámci možností a například v porovnání s tragickým televizním Osvícením jde ovšem o vcelku věrnou adaptaci Kingova eposu.