D.Moore

Moderní (ne)pohádka, při jejímž sledování mě skoro pořád napadalo: Ach jo, co by s tímhle námětem asi udělal Terry Gilliam? Vypadal by i pod jeho vedením tak obyčejně? Byl by tak nehezky předvídatelný? Byl by tak prázdný? A nudný? Určitě ne. Ale víte vy co? Terry Gilliam by nic takového nejspíš vůbec točit nechtěl. Neilu Jordanovi tedy děkuji alespoň za odpočinkovou podívanou, která rychle utekla, dobře vypadala a ke které hrála pěkné hudba.

Kevin Costner v jedné z jeho nejlepších rolí, a to nejen za poslední dobu, ale celkově. Spořádaný, slušný taťka od rodiny, majitel obalové firmy, trochu suchar… A vrah. Zmetek k pohledání, řekl by si kdekdo, jenže to by Mr. Brooks nesměl mít scénář, jaký má. Chytře napsaný příběh, který ho ukazuje především jako nemocného schizofrenika, jenž se snaží se svým horším našeptávačským já v bezchybném podání Williama Hurta bojovat. Neúspěšně. A tak když se Brooks pečlivě připraví a „jde na to“, člověku ho je skoro líto. A co teprve když se po pár minutách ve filmu objeví postava, která je ještě horší než on? A pak ještě jedna? A co když Brooks začne řešit tak trochu neobvyklé rodinné problémy? Opravdu není možné říct, že by byl tím typickým vrahounem, kterému od začátku přejeme to nejhorší. Film mi ze všeho nejvíc připomněl Volný pád, a to hovoří v jeho prospěch. Čtyři a půl zaokrouhluji nahoru za závěr.

Paul Newman je coby Billy the Kid skvělý. S rolí mladého nafoukaného floutka, který disponuje po čertech rychlou levačkou, si poradil bez jediné chyby a mladý pan Bonney je v jeho podání rozhodně nezapomenutelný. Horší už to je s Johnem Dehnerem, představitelem Pata Garretta. Je vidět, že Pennův film chtěl vykreslit přátelství a rozkmotření těch dvou co nejpřirozeněji, ale zároveň co nejdramatičtěji, jenže Dehner v tomhle ohledu selhal. Buď jen nevýrazně mručí, nebo se zničehonic uchýlí k ohavně přehrávajícímu výkonu, jaký předvedl především ve scéně po svatbě, kdy poskakoval ve stylu šíleného čertíka z krabičky a já jen čekal, jestli dostane infarkt. Co se týče zbytku filmu – je v něm řada originálních a na tu dobu určitě i odvážných scén (reakce malé holčičky a její matky poté, co Billy na ulici zastřelí jednoho ze zástupců zákona), ale jinak je dost černobílý, a to nejen obrazem. Tři a půl. S Peckinpahovým počinem samozřejmě raději nesrovnávat.

Stará dobrá studenoválečná špionážní škola, ano, ano, pro tu mám vyloženě slabost. Mackintoshův člověk sice není tak realisticky se tvářící počin jako Případ Ipcress, není ani tak skvěle a poutavě napsaný jako Pohřeb v Berlíně a není vlastně ani strhující jako dejme tomu Quillerovo memorandum, přesto všechno by ale byla škoda jej nadobro odepsat. Řekl bych, že jde o slušný a o nic podstatného ochuzený příspěvek k žánru, který se ale jiným lidem než jeho příznivcům asi zamlouvat nebude. Paul Newman je jako vždy dobrý, vtipný a sympatický, John Huston odvedl standardně dobrou práci (útěk z domu a útěk před psem, automobilová honička starého hnusného náklaďáčku a mercedesu), hudba Maurice Jarreho připomíná (v tom nejlepším slova smyslu) atmosférické práce Johna Barryho... Dobré to bylo.

Něco na tom Benu Stillerovi je, protože nebýt jeho, Mary by mě ani zdaleka tak nepobavila. Právě díky Stillerovu nepopiratelnému komediálnímu talentu jsou ty nejlepší scény filmu (první pokus obdarovat Warrena baseballovým míčkem, pasáž se stopařem, zatčením a výslechem, a také souboj s psíkem) těmi nejlepšími. Ano, já vím, že on je (nejspíš) nenapsal, ale nedokážu si představit, že by s kýmkoliv jiným tak fungovaly. A ačkoliv bych jinak dal možná o hvězdu méně, protože se mi velká část věcí, které jiným zřejmě připadaly supervtipné, nelíbila (cokoliv s Magdou, pak samozřejmě gel na vlasy, pitomí písničkáři, Tucker sbírající klíče), díky Stillerovi nejenže přidávám třetí hvězdu, ale dokonce si kvůli jeho scénám film jistě pustím znovu.

Velice dobrý film. Ohromně vtipný, místy i napínavý, s vydařenými monology i dialogy... Jen kdyby v něm nebylo tak "přepostavováno". Ačkoliv má snad každý, kdo se v Ritchieho símku objeví, roli napsanou tak, že by se měl stát snadno zapamatovatelným, není to vůbec hračka. Poslední půlhodina už vyžaduje opravdu hodně, hodně soustředění, aby si člověk vzpomněl, jak to vlastně na začátku bylo, kdo telefonoval komu a koho si ten na co najal... Štěstí, že mám chuť se na Snatch (tedy Podfu(c)k) podívat znovu, protože napodruhé už snad všemu přijdu na kloub.

Walk the line, film o mém nejoblíbenějším zpěvákovi, mám doma dlouho, a stejně dlouho, jako jsem jsem se na něj těšil, jsem ho i odkládal. Bál jsem se, že se mi třeba nebude líbit, že v něčem nesplní moje představy, že bude mizerný a já budu mít vztek a budu se ptát, proč ho vlastně někdo točil, když to ani nedokázal udělat pořádně. Včera jsem si ale DVD pustil a co vám budu povídat – stačilo vidět úvod z Folsomské věznice a všechny obavy byly pryč. Celé dvě hodiny jsem žasl nad výkony Joaquina Phoenixe (bezchybně nastudoval snad každý Cashův pohyb a obzvlášť při záběrech z dálky je na pódiu od skutečného Muže v černém k nerozeznání) a Reese Witherspoon, z nichž by „Johnny a June“ měli určitě radost (však taky oba herce vybrali), zpíval jsem si, usmíval se a podupával si, sledoval jsem, jak se příběhem míhají všechny ty veličiny od Elvise a Jerryho Lee Lewise přes Waylona Jenningse po Carla Perkinse a Carterovic rodinu a říkal jsem si, že to dopadlo parádně. To, co jsem znal hlavně z fotografií, zkrátka ožilo. A ožilo to na výbornou. Nijak objevně psaný scénář kritizovat nebudu, protože v tomhle případě to bylo zkrátka zachycení důležité části života jednoho skvělého člověka, a můžeme být rádi, že z toho nevznikla uslzená vleklá nuda, ale tak pocitvě šlapající věc. Dávám čtyři hvězdy za film a pátou z úcty k mistrovi. Výtky mám jen dvě. Menší a větši. Menší: Koncert z Folsomu měl být delší, alespoň o jednu píseň. Větší: Jak mohli scénáristé naprosto vynechat Boba Dylana?

Jak jsem někde četl, Daniel Pearl prý ve skutečnosti nebyl žádný svatoušek a coby novinář údajně rýpal do všeho, co se mu zdálo třeba jen trochu ožehavé, byl příliš ambiciózní a občas i arogantně umíněný. Nevím, co je na tom pravdy, ale myslím si, že takový nicnetušící Mirek Dušín, jakého nám ukazuje Síla srdce, takový naivní zvědava, který se i přes všechny novinářskou praxí nabyté zkušenosti nechá vlákat do pasti, to snad být nemohl. Pokud ano, je mi jeho ženy zpětně líto ještě o něco víc, neboť si nevzala nijak obezřetného muže, ale troubu, který se vlastně sám připravil o život. Ale zpátky k filmu. Není zrovna dobrý a bohužel je i dost jednostranný – nejvíce mi v něm chyběla reakce na to, jak zatvrzele odmítaly USA splnit požadavky únosců (nebo o jejich splnění pouze přemýšlet) a jak na to reagovala americká veřejnost. Scénář je vůbec dost podivně psaný, až se mi zdálo, že v něm úplně chybí emoce, ovšem Angelina Jolie dělá, co může a obzvlášť v závěru, kdy se dozví o manželově smrti, přehrává tak moc, až je uvěřitelná. Kromě scénáře nestojí za moc ani režie a hudba, pochválil bych jen sympatickou herečku Archie Panjabi. Dvě a půl.

Povedená komedie ve stylu nepřekona(tel)ného Soumraku mrtvých. Kdo zmíněnému snímku na chuť nepřišel, nejspíš nebude spokojen ani v tomto případě, ale já se bavil a byl jsem rád, že konečně zase vznikla parodie na hororový žánr, která není tarantinovsky-rogriguezově grindhousovská, plná nechutností, zbytečně vystavovaných odhalených částí ženských i mužských těl a nablblých postav. Zabijáci lesbických upírek jsou dost často k popukání vtipní (první likvidace sekyrou, vikář a jeho společné scény s Fletchem), ale nikdy nesklouznou k fekálnímu nebo jinému druhu nechutného humoru, díky příjemné délce nestihnou nudit, hlavní hrdinové jsou sympatičtí, jedna dívka hezčí než druhá... A režie je nápaditá a ví, že timing není sprosté slovo. Čtyři čisté hvězdy (a malý kousek páté za poslední záběr).__P.S. Hudba Debbie Wiseman je lepší než všechno, co Danny Elfman napsal od dob Ospalé díry (co na tom, že ji trošku vykrádá).

Jeden skvělý (Day-Lewis) a další dobré (DiCaprio, Reilly, Gleeson) herecké výkony se potýkají s mizerným scénářem, Scorseseho unylou režií a nehorázně přestřelenou stopáží. Boj gangů proti gangům se tak zhruba po hodině mění v boj diváka proti nudě... A nuda nakonec zvítězí. Působivé scény by člověk napočítal na prstech jedné ruky a film je dost zvláštní v tom, že chce chvíli působit jako komorní drama a chvíli jako rozmáchlý epos, jenže ani jedno z toho se mu pořádně nedaří. Dost mě zarazila také hudba. Nemyslím tu od Howarda Shora, ale tu moderní, která hraje v úvodní bitvě a na jejímž použití jsem zřejmě něco nepochopil. O závěrečném cajdáku od U2 ani nemluvím.__P.S. Liam Neeson tady hrál snad jen pět minut, ale stejně na mě po Danielu Day-Lewisovi zapůsobil nejvíce.