D.Moore

Lehoulinký nadprůměr s větším potenciálem. Možná je to tím, že jsem nečetl předlohu, ale neustále se mi zdálo, že bych o světě, v němž se Hunger Games odehrávají, potřeboval vědět víc, abych uvěřil, že je něco takového opravdu možné. Takhle mi dělalo problémy přijmout myšlenku, že se už 74 let koná soutěž ve vyvražďování, jejímž cílem je mimo jiné uklidňování obyvatelstva, a že to lidé přijali a nějak to funguje. Sci-fi nesci-fi, světu, ve kterém se příběhy odehrávají, bych zkrátka věřit měl. Nicméně k dobru musím Hunger Games přičíst fajn obsazení (jen hlavní hrdina nemusel být stejný typ jako hlavní záporák, pletli se mi), příjemný spád, díky kterému dvě hodiny a něco utekly docela rychle, a Newton Howardovu hudbu. Režijně to ovšem žádný zázrak nebyl a na žádnou scénu asi vyloženě vzpomínat nebudu - snad další díly dopadnou aspoň v tomhle ohledu lépe, když je dostal na starost Francis Lawrence.

No, hrůza. Ale občas jsem se té pitomé variaci na kdeco i zasmál, protože jsem prostě musel.

Myslím, že ty zdejší vášně nejsou až tak zapotřebí, protože Charlieho andílci nejsou nijak zvlášť špatný, ale zároveň bohužel ani nijak zvlášť dobrý film. A tolik kritizovaná Kristen Stewart je z ústředního tria ta vůbec nejsympatičtější. Asi je škoda, že si to Elizabeth Banks celé napsala i režírovala sama, protože alespoň akční scény nemusely vypadat jako z televizního seriálu a mohly zaujmout, kdyby se jich chopil někdo zručnější. Takhle se film s docela slibnou zápletkou a pěkným obsazením topí v necelých dvou hodinách vlažné zábavy pro nenáročné, kterou jen občas něčím přihřeje.

Divné. Velmi. Barevná hypnotická atmosféra podpořená Jóhannssonovou znepokojivou hudbou se mi sice líbila, nicméně co do mystiky, přeukecaných mono- i dialogů, přemrštěné stopáže a čekání na závěrečné zúčtování, které ale bylo ve výsledku z celého filmu nejnudnější, mě zkrátka Mandy zklamala. A to jsem od ní v podstatě nic nečekal.

Na první pohled taková ta stoprocentní chlapárna ze sedmdesátých let, na druhý, třetí i čtvrtý pohled velmi mazaná a psychologická věc, ve které rozhodně nejde jen o to, že někdo někomu něco provede a on se mu za to pomstí. Napětí je čím dál intenzivnější, čtveřice dobrodruhů se postupně různě vybarvuje, divák se musí sám sebe ptát, jak by se zachoval na jejich místě... Díky Johny Boormanovi a jeho sjezdům dravých peřejí se přenesete přímo do místa děje, díky bezvadným hercům v čele s Burtem Reynoldsem a Jonem Voightem to všechno prožijte a možná i přežijete.

Škoda, že film nebyl ještě komediálnější a humor začal postupem času uhýbat vážnu a pokusům o napětí, protože obě herečky jsou úžasné a potenciál byl velký. Když už se Paul Feig rozhodl používat (skoro) jen francouzské písně, mohl rovnou natočit něco ve stylu francouzských komedií.

To taneční představení, které se prolíná celým filmem, mě mátlo. Hodně. A postavy tanečnice a jejího přítele vojáka byly vlastně zbytečné. Jenže pak přišlo očekávané akční finále na letišti, kterému právě ty prostřihy na zmítající se těla tanečníků a ta dravá hudba daly punc jedinečnosti, něčeho, co jsem ještě nikdy neviděl. Za tuhle originalitu, která ale rozhodně nemohla sednout každému, dávám palec nahoru stejně jako za dokonale věrohodnou dvojici Rosamund Pike a Daniel Brühl a za přesného Eddieho Marsana v roli Šimona Perese.

To nejlepší z mafiánských filmů, akorát je to realita. Nebo byla? Seriál přehledně zpracovává úsilí (nejen) agentů FBI, kteří se rozhodli dostat na kobylku pěti newyorským rodinám, a kromě vyšetřování líčí, jak fungovaly rodiny samotné a jaké měli zločinci a muži zákona někdy vztahy. To vše za pomoci slušného množství dobových záběrů a současné dramatizace. Velmi se mi líbilo, jak se všechno vyvíjelo, a myslím, že například odhalení toho, jak se mafie podílela na výstavbě Manhattanu, kdekoho překvapí.

Krásné. Předlohu mám moc rád a těší mě, že se jí díky všem hochům a Robu Reinerovi podařilo tak dobře obživnout. Přemýšlel jsem, jak mě mohl závěr tak dojmout, když se v něm vlastně skoro nic nestalo... A ono to je nejspíš tak, že mě prostě dojal celý film, jen si to šetřil až na konec.

Jako bych viděl novodobého Hitchcocka. Tempo od začátku do konce, nervy i cynický humor pro odlehčení a hlavně vypiplaný scénář, který nakonec zužitkuje úplně všechno. Každou třeba jen trochu představenou vedlejší postavu i další věci typu rekonstruovaného domu nebo zmínky o noži nebo sportu... Nic tu není navíc, všechno dříve či později dostane smysl, prostě skvělé. Část v letadle je velmi napínavá, část po letadle zase jaksepatří vypjatá a vůbec se mi nezdálo, že by se konec k tomu, co mu předcházelo, nehodil. Naopak jsem si zase vzpomněl na finále Hitchcockových filmů, která se mnohdy odehrávala v jiném prostředí než zbytek filmu, a nikomu to nevadilo.