D.Moore

Z filmů se scenáristickým podpisem Petera Morgana, které jsem zatím viděl, patří Duel Frost/Nixon bohužel k těm slabším. Na jedné straně perfektní herecké výkony Franka Langelly, Michaela Sheena, Sama Rockwella a Kevina Bacona a podařená dokumentární atmosféra, na straně druhé vcelku zbytečné postavy včetně (bohužel) Rebeccy Hall, jejíž smysl jsem úplně nepochopil, a stěží uvěřitelné scény mimo kamery - například ten noční telefonát. Hádám, že původní divadelní hra je koncentrovanější, a tím pravděpodobně i lepší.

Je to dobré, velmi dobré, ale mohlo to být ještě lepší, kdyby se mě to k závěru nepokusilo udusit jedním překvapivým zvratem za druhým a kdyby se to nakonec tolik nevěnovalo dospělým, především na úkor Niny a Robina. Jinak ale všechny palce nahoru za film plný skvěle hrajících mladých lidí (Alexandru Vostrejžovou prostě vyzdvihnout musím), který působí uvěřitelně a jehož postavy jsou napsané tak zajímavě, že se o něm dá i po skončení přemýšlet.

Nějak nerozumím tomu, proč se Netflix snaží tak urputně konkurovat velkým kino bijákům, když na to nemá rozpočet a asi ani dostatečně schopné tvůrce. Proč? Proč se nedržet při zemi a nevyprávět příběh tajné agentky z jiné perspektivy, neudělat ho komornější, ale dějově zajímavější? Tenhle film k tomu sice má nakročeno, ale té blockbusterové snahy se bohužel nezbavil, a tak vznikl (tradičně) příliš dlouhý kompromis, který mě sice neurazil, ale ani zvlášť neoslovil, a ve kterém Gal Gadot hraje úplně jako Arnold Schwarzenegger. Vážně. Jednou mě to napadlo, a do závěrečných titulků jsem se toho nezbavil.

Těžko dnes věřit tomu, že to tvůrci Star Treku někdy se Spockovou smrtí mysleli vážně a jeho zmrtvýchvstání nebylo v plánu, nicméně kdyby mě o tom nepřesvědčilo nic jiného, tak právě tenhle film ano. Je vidět, že Pátrání po Spockovi vzniklo rychle, jde v něm jen o to jedno a děj jinak není příliš zajímavý. Není tak promyšlený jako u prvního filmu, není tak akčně zábavný jako v případě Khanova hněvu. Navíc Leonard Nimoy se v režisérském křesle zrovna nepředvedl, Christopher Lloyd se na Klingona moc nehodí a James Horner jako by pro soundtrack využil jen hudbu, kterou už měl složenou odminula, ale zdála se mu slabá. Přesto ale Pátrání po Spockovi není špatný film. Je "jen" lehce nadprůměrný.

Dívám se na filmy Hajaa Mijazakiho v chronologickém pořadí a líbí se mi, jak se jeho tvorba postupně vyvíjí, ale jeho rukopis přitom zůstává bezpečně rozpoznatelný. Princezna Mononoke je tedy další příběh se silným ekologickým podtextem, ovšem je to stoprocentně vážná fantasy s minimálním počtem momentů pro odlehčení, zato s maximálním počtem nejrůznějších magických poetických výjevů a s postavami, které rozhodně nejsou rozdělené na kladné a záporné - každou lze při určitém vidění světa pochopit, což celému příběhu dodává na působivosti. Monstrfinále je naprosto úžasné, ale nezapomenutelných scén je celá řada.

Je to hezké, vtipné i chytré, krásně to vypadá a zní, ale měl jsem pocit, že jsem to už viděl. Spíše než okopírovaný LEGO příběh, kterým zaváněla upoutávka, mi nakonec Barbie připomíná na jistotu jedoucí, ale stále více než dobrý film od Pixaru. Velmi se mi ovšem líbí kampaň kolem filmu, která po dlouhé době (alespoň tedy v Plzni) dokázala nadchnout pro návštěvu kina spoustu lidí, a ti si na sebe vezmou cokoliv růžového od kšiltovky po župan a jdou se zkrátka bavit. To je fajn.

V mnoha ohledech přesně takový film, jaký jsem čekal, v mnoha ohledech ještě o něco lepší. Christopher Nolan tentokrát zpracoval rozporuplné téma naprosto precizně nejen jako režisér, ale i jako scenárista, protože je sice pravda, že v Oppenheimerovi "se pořád mluví", ale všechny ty mono- a dialogy jsou napsané tak, že se v nich neutopíte. Ano, možná vás jejich tíha někdy na chvilku stáhne pod hladinu, ale ne na dlouho, protože každá taková scéna končí jasně srozumitelnou pointou, na níž zase stojí scéna následující. Chaos (jakkoliv sympaticky bezohledný) jménem Tenet, který trestá i pár vteřin nepozornosti, se neopakuje. To vše s neskutečně skvělým obsazením, jemuž vévodí trio Murphy, Damon a Downey Jr., v chytrém podání dvou rozdílných pohledů na tutéž věc, které se protnou v závěru s mrazivou myšlenkou, jež ve mně dlouho doznívala.

Předchozí mise pod dohledem Christophera McQuarrieho se mi líbily víc, ale o nějakém velkém zklamání nemůže být řeč. Určitě nemám například problém s tím, že se toho ve filmu děje hodně, ale už mi trochu vadilo, jak dlouho se to dělo, a že určitým věcem spojeným s Entitou bychom se třeba v Rychle a zběsile okamžitě vysmáli. Také mě příliš nepotěšil záporák z Huntovy minulosti, který se zjevil tak trochu odnikud a podle toho se pak i choval - tak trochu nijak. Nicméně film je superzábavný, akce skvělá (na vlaku a ve vlaku se dějí věci jako z grotesky Bustera Keatona), humor nenucený... Užil jsem si ho podobně jako nového Indianu Jonese, jen s tím rozdílem, že na něj do kina podruhé nepůjdu.

Je to výborný díl... Ale uvědomil jsem si to až tak po půlhodině. Do té doby jsem si říkal, co se to s Černým zrcadlem stalo, a v souvislosti s aktuální hereckou stávkou a jejími důvody se ptal sám sebe, jestli Charlie Brooker předpověděl budoucnost, nebo jestli současnost dohnala jeho obavy.

S Hajaem Mijazakim sdílím lásku k létání, takže jsem se na Porco Rosso opravdu těšil. Tím víc, že jsem vůbec netušil, co kromě prasečího pilota vlastně čekat. A výsledek? No, řekněme, že v tomhle animáku je jedna z nejkrásnějších filmových scén, jaké jsem kdy viděl - ano, ta vzpomínka na první světovou válku je prostě něco nádherného. A zbytek také stojí za to. Střídání žánrů, vyprávění příběhu, kdy to, na čem by jindy stál, zůstává tak trochu v pozadí a ukryté v náznacích, opravdu skvělá animace leteckých soubojů, nadsázka i nefalšované dojetí v ten pravý čas. A stále aktuální moudro: Lepší být prase než fašista.