Slepejsek

Romantický gejzír klišé a naivity (ty k tomu holt asi patří), pod kterým zvlhne i slepé oko cynikovo/politikovo (nevhodné škrtněte)... Když připustíte, že i červená knihovna může být politicky angažovaná, máte zaděláno na malinu roku... PS.: dobrá rada na závěr - vezměte s sebou celý balíček kapesníků; já měl jen tři a nestačil je ždímat...

Na prknech, co znamenají svět, to možná funguje. Na plátně - bez přímého kontaktu s divákem - to působí poněkud uměle a vyčpěle. Asi jako když na pár knižních mouder našleháš pivní pěnu historek z naší hospůdky...

Česká verze aktuálního světového hitu. Kolik toho o sobě nesmíme vědět, abychom mohli zůstat přáteli, milenci, manželi, rodiči...? Stačí jeden večer a z dobrých známých se stanou ještě lepší neznámí... V české verzi bohužel s neustále přítomným pocitem nepřirozenosti. pořád je něco tak nějak divně ohnuté a pokroucené, že se tomu nedá tak úplně podlehnout. Pořád je tam přítomno cosi, co nějak vylučuje moji účast, takže mrazení v zádech se neobjeví. Stejně jako pocit, že je to "můj problém"...

Film doplácí na dva hlavní mínusy: 1) poněkud překombinované vazby mezi postavami a 2) nečitelnost hlavní postavy. Autoři tomu bohužel nikterak nepomáhají - místy to vypadá jakoby točili několik filmů (nebo aspoň verzí) najednou a pak z nich (nezávisle na původu) sestříhali jeden (jednu). Na pár místech mne takhle zaskočila i hudba, která jakoby zapomněla, co se na plátně děje. Naopak plusové body patří vizuálu - kameře, střihu i celkově temnému ladění. Žádná prvoplánovost, ani zlatý servírovací podnos. Atmosféra a šmrnc tomu rozhodně nechybí. Škoda toho pokulhávajícího obsahu. Takto zbyl z osobité rozvahy "jak se vyrovnat s pocitem viny" jen důkaz, že méně je někdy více.

Pompéznější (statek, zámek, nekonečné pláně bez lidské šlápoty), chladnější, bez humoru a laskavosti (porovnejte si "libíčkovské" scény obšlehnuté v japonském stylu = forma přesná, ale obsah/humor se nepochopen vytratil), s méně čitelným příběhem a méně pohádkovou atmosférou (ples s tajemnou kráskou, kterou by přes její závoj nepoznal jen dementní slepec), bez hudební podpory (kdepak ty, ptáčku, hnízdo máš?), dávající na odiv sepětí s přírodou (ale při tom paradoxně přírodě odcizenější - a to stačilo ponechat zvířatům jména!), s podivně zvrtlými postavami (Popelka jako reklamní plakát na emancipaci, až do pokusu o záměnu zbytečná Dora, macecha jako Královna Zla, princ, který má pro každou scénu jinou tvář, královna, která vypadá spíš jako princova mladší sestra...). Jinak řečeno: mladší a ošklivější (módními trendy postižená) instantní náhražka klopotně klopýtající ve stopách nedostižné české klasiky. PS: nejvíc mne pobavil dabing starého svůdníka Alfréda - ve světle svých posledních afér tam Pavel Trávníček sedí jak hrnec na prdeli. I když méně bulvární a s větším nadhledem by bylo, kdyby Trávníček daboval krále a královnu Šafránková...

Bohužel vidím spíš promrhaný potenciál než mediální bombu. Ne, že by tu nepadlo pár hlášek, ale předložená sbírka pošuků (ostatně proto byli vymyšleni) ani jinou možnost nedává (místy to vypadá spíš jako přehlídka oslích můstků mezi nimi). Vlakové scény jsou nekonečně rozvleklé, chybí jim přímější tah na branku, politická satira bezzubě klišovitá (že by Dikobraz vstal z hrobu?) a venkovští záchranáři spíš od Kolečka než z reálného příběhu... Dohromady to celé působí strašně nepřirozeně - můj první dojem byl zoufalá snaha o vtipnost (ale na tupou pilu můžeš tlačit, jak chceš, stejně to bude bolet). (Moje negativní dojmy rozšířilo ještě pár déja vu: pan Plesl jakoby vypadl z oka panu Kopfrkinglovi, hasičský kvapík zase z partitury někdejšího Kusturicova Undergroundu...)

Poněkud sterilní pokus o "romantickou komedii". Jediné oživení nabídne policejní vyšetřování, ale bohužel - stejně jako vztahy - se rychle utopí v zažilých šedivých schématech, které fungují jako nejspolehlivější uspávací prášky...

Není pochyb - Woody senilní, jeho slova (a filmy) řídnou. Zůstává jen ta jeho muzika a řemeslo. A slabost pro staré filmy (tady asi to nejzajímavější, když svoje příběhové alter ego nechá jeho trable prožít skrz filmové plátno). Jinak jakoby i ty nejkousavější allenoviny (třeba jak dělat křena na rande své ženy s jejím milencem) nějak vyšuměly...

Film hojně přirovnávaný k TEORII TYGRA - leč podle mého je to jen takový vykastrovaný bratříček. Kolečkův úhel pohledu sice tu a tam dokáže profláklý model manželského trojúhelníku osvěžit, ale nikoli posunout jinam.

Začnu z pozitivní strany: nakonec možná asi nejlepší kus Vorlovy trilogie - Cesta z města, Cesta do lesa a teď Cesta domů. Obvyklé vady - zejména jakási teatrálnost a přehnané přehrávání herců - tentokrát ustupují do pozadí, v předchozích "dílech" tolik glorifikovaný návrat k přírodě a tradicím se tady poněkud rozpadá nebo dostává (i nevědomky) na frak a masky padají. Doba (a peníze) to prostě melou všechno hlava nehlava, ať jsi režisér, zemědělec, pseudolesník, alkoholik či bubenice od očišťujících ohňů...